E the at

21. listopadu 2016 v 21:11 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Tak jo... blogovej zápis, uvidím, jak to půjde...
A ještě jako téma týdne, hurá!
Já mám totiž holku a je to dost vážný, víme?
Ale tohle nebude tak docela jen o ní a o mě, víte?
Milý deníčku? Deníku? Nočníku?
Jo. Jedeme jedeme.



Procházel jsem si teď dopisy. Staré dopisy. Bylo to zvláštní. najednou z těch slov, která se mi zdála zastřená a nejistá, různě interpretovatelná, teda kdysi mi taková přišla, tak najednou jakoby z nich byly zcela jasné vzkazy.
Přijď si pro mě, jestli chceš. Čekám tu.
A tak jsem přemýšlel, čím to je. Jestli jsem opravdu tehdy měl takový strach vystoupit ze své komfortní zóny (Isaak Asijov). Nebo jestli... no čím jiným by to mohlo být? Vážně mě brzdil strach, že ublížím jedné nevinné duši? A druhou, že strašně a nepochopitelně ztrandím (= zraním + ztratím + zradím)? To je úplně o egoismus toto... Buď jsem bezpáteřní hajzl, nebo jsem to myslel dobře (ale samozřejmě čistý altruismus je nesmysl).
Určitě jsem měl každopádně strach, a tak si to asi můj mozek zašifroval (a možná je to zašifrované a až teď si myslím, že je to jasné, ale přitom možná není, takže teď babo raď).
Takže jsem se rok užíral, až jsem rovnou užral osoby dvě, jak perníčkový postavičky, ale zatímco ta jedna si našla něoho jinýho, tak já se rozpouštěl v mlíčku. Mlíčko je v tomto článku alkohol, kdyby někdo nevěděl.
Protože jsem se užral na severu a to je depka a taky krásná zima a říkal jsem si, že by to třeba mohlo jít, že třeba tu... ta...
...Bože to dítě nevinné...
... no, že pořád bude nakloněna té myšlence a... jéje, nestalo se.
A nejhorší je, že jsem chtěl, aby zůstala nevinná, aby si pořád šla za tím, čemu věřila, aby neztradila (= nezradila + neztratila) sebe samu. Jenže najednou mi to vlastně nevadilo. Najednou mi to přišlo vlastně v pořádku, když jí (asimožná) manipuluju, věším bulíky na krk (vážně to nosí?), nebo zatímco bych měl mít pevnou vůli a říkat, že nechci umělý sníh, ani falešné soby, tak dělám, co můžu, abych se jí zavděčil a přiblížil a nedokážu si ji udržet na vzdálenost ruky (panebože).
Mám pocit, že selhávám jako člověk, ale vlastně nevím, proč se mi neozývá svědomí a neříká:
Freude, Freude,
vím, že na tě dojde.
Teď už na tě došlo,
jen taktak to prošlo.
Sbal si saky paky
a běž do prdele.
"Však co je špatného na polygamii?"
Tyvole, to byl taky večírek debilní. A Večerníček je taky pěkně debilní. Nebo alespoň infantilní. Fakt hodně. Fakt jako fuckt infantilní. Zlatí medvědi od Kolína, co mě vždycky znervózňovali svým nonsensem a jistou (barevnou) pochmurností. Tohle zato bylo barevný a bezduchý jako disko z osmdesátek.
Průšvih je totiž v tom, že teď jsem hodně rozpolcen.
Jako bychom byli odsouzeni k tomu kolem sebe kroužit, gravitační systém M1 - M2, nikdy se k sobě nepřiblížit (a vždyť je většinou dobře, ne? Vždyť většina takových systémů, když se k sobě přiblíží, ta vybouchnou, rozloží sebe a své široké okolí), kvůli čemu?
Abychom se zachránili před zkázou?
Abychom je všechny zachránili před zkázou?
To to takhle bude na pořád?
Tak nevím, co si o tom mám myslet...
Možná jsem jen nenasytný, měl bych se ovládnout a kdyžtak si počkat na dobu, kdy... kdy mi bude sedmdesát a má drahá polovička umře... ale to nezní jako úplně funkční plán. Nebo si ponechat svoji proslavenou, gymnasticky ohebnou morálku (rozhodně gymnastičtější, než zbytek mé maličkosti) a brát věci jak přijdou.
Anebo se pokusit promluvit si napřímo... je vlastně jedno s kým.
Ale to já neumím.
A tak nevím.
A nevím.
A nevím.
A nevím.
Vím.
Vím, ale nechci si to přiznat. Aby nikdo netrpěl přeci. Teda... já trpět budu tak, jako tak.
Prostě na ni nesahej, když není Tvoje. Jak jednoduchý.
A přitom těžký.

P.S. Stejně jako nenapsat další dopis do naší konverzace. Protože jsem si to zakázal. Že by to už k ničemu nevedlo. Ten poslední neodeslaný sestával z pěti dlouhých vět a jednoho nadužívaného sousloví: "Dělám co nemám."
A tohle byl jen způsob, jak obejít toto soukromé tabu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 A. E. B. A. E. B. | 23. listopadu 2016 v 11:48 | Reagovat

Možná už k tomu (Tobě) nemám co říct, ale kdybys přece jen měl ten pocit, že je jedno, s kým si promluvíš, a rozpočítání by padlo na mě, víš, kde mě najdeš... :)

2 neros-san neros-san | 28. listopadu 2016 v 19:38 | Reagovat

To nechceš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama