Svatojanské blouznění

14. května 2016 v 3:46 | Neros |  Moje malá milá dílka
Text prezentovaný v rámci Tematické večeře.
Byl jsem osloven, ať jej napíšu.
Tak jsem jej napsal.
Část z něj už znáte, je ale překopán a doplněn pro jistou koherenci ve zvolené formě.
Prý je to hezká básnička.
Hurá.
Prak.
Možná dám vědět víc.
Není třeba asi.
Slova se rozpadají, jako drobenka od Roberta Mikluše.



Svatá Jana

"Jen v toho boha bych věřil, který by uměl tančit."
- F. Nietzsche (říkal Zarathustra)

Svatá Jana
Pomotaná
Dokolečka
jako tečka
a já za ní
honím spaní

Topím se v tvých zádech. Jediná jistota, kterou mám. Voníš po pomerančích, víš to?
Není to ideální, možná to ani není správné, ale jen na to se zmůžu, vždyť ono je to jedno, pokud...
Pokud.
Pokud?
Všechno by bylo jednodušší, kdybys zavřela ty dveře. Mrznul bych a šel kdovíkudy až domů, protože moje námitka o nemožnosti návratu by na tebe neplatila a cestou bych potkával všechny ty pejskaře, co chodí venčit psy schválně nad ránem, aby je nikdo nenutil sbírat hovna po svých kamarádech.
Stačilo jen pokrčit rameny a šup nahoru po schodech. Tiše, nikoho nevzbudit, ráno vstát a zmizet, nic se nestalo. Nic se přece nestalo. Pečlivě spláchnout. Malé myšky.
Pamatuji si jednou tvou ruku v mých vlasech. A protože to ani tenkrát nic neznamenalo, tak jsme se objali a odešli si každý po svých, jako vždycky.
Pamatuji si jednou tvá ústa na těch mých a vlastně to působilo spíš jako omyl a tak to ani tenkrát nic neznamenalo, a tak jsme jsme od sebe odešli, jako vždycky.
Najednou mi došel fekální humor. K zblití, vážně...
Známe se tak málo. Tak málo.
A najednou tu dýchám do tvých zad, jen protože můžu a protože nás nikdo jiný nechtěl včas a tak jsme ulehli každý pod svou přikrývku.
Jenom nohy si trošku ohřeju.
Kdybych se ti podíval do očí, je možné, že bych viděl jen dvě tenké linie za kterými třeba i tančí sny, což by ostatně bylo nanejvýše logické, vždyť spíš. A já bych zrak zase sklopil dolů. A zase bych se opřel o tvůj kříž. A zase bych snil. O cestě, která neubíhá.
Svádím svou neschopnost usnout na nízkou míru intoxikace organismu. Ale asi za to může to, že tak napjatě čekám na pohyb. Který mi řekne: ano.
I když vím, že bych neměl, čekám na ten moment, ale vlastně ho nepotřebuji. Stačí mi to, že tu jsem s Tebou, hřejivou skutečnou lidskou bytostí, která mě neodehnala (proč?).
Nemusíme o tom už nikdy mluvit. Nic se nestalo. O nic nešlo. Nic se nestalo. Je to jasné. Nic se nestalo.

Blablabla.
Vidíš vodu. Budum budum. Jak jsme se sem dostali? Město šíleně svítí, plno lidí topících se v dalších lidech. Půlnoční svaČína a my.
Ticho.
Klid.
Všechno to šlo jak domino
jako filmy a popcorn a kino.
Bohužel u svaté Jany
lístky k srdci vyprodaný.
Verše a hlava se cyklí jako na Tour de France. Bez šance. Tohle má jen jedno jediné rozuzlení, které nebude příjemné. Ale to operace páteře nejsou nikdy. Protože přijde mi, že můj momentální život, ať to zní sebepitoměji, stojí a padá s tím tvým. Kdo ti chtěl říct, že tě miluju? Já ne? Já nic... Debil.
Postava postává
na kraji přístava.
A přitom nasává
skleničku bolehlava.

S vatájana... je to komplikované. Šílená energie svým působením podobná šotkům.
Že jste o ní ještě neslyšeli?
O nic jste nepřišli.
Protože od té doby, co se o ní dozvíte poprvé, vás vátajana bude pronásledovat. Lapí vás do těch svých jemných pohybů a odvleče.
Do hospody.
Do postele.
Do lékárny.
Do prdele.
Mně je smutno.

Alespoň na chvíli se zastav doprdele. Zastav se a poslouchej to hučení. V kapilárách ropovodů se všechno divoce řítí vpřed. Dokud je nezasedne ropucha. A ta ropucha.
Tak ta tam sedí.
Tak ta tam sedí.
Tak ta tam sedí.
A tobě se chce prasknout z toho všeho. Všeho. Co to vlastně je? Je toho tolik... Nejsou to jen splašky? Že by? Ta ropucha tam sedí a sere tě.
Musíš ji vykouřit z toho jejího hnízda, dostat ji odtamtud, svini jednu.
Drží se jen chvíli a v okamžiku, kdy její končetiny povolí, ty si uvědomíš jednu věc.
Ta věc je hrozná.
A už s tím nic neuděláš.
Všechno to zadržované na druhé straně ropuchy vyletí s ropuším projektilem v čele, s razancí Evropána po prvním pouličním jídle v Bangladéši.
Ta smršť je příšerná a tobě je stydno, stejně jako tomu Evropánovi, ale potom, potom se to všechno zase vrátí do starých kolejí.
Než ti nějakej idiot neřekne. Zastav se. Zastav se doprdele. Počkej na mě. Prosím.
Natáhne k tobě ruku-ropuchu, chytne tě a už tě nikdy nepustí, neopustí, budeme spolu na věky, už nemusíš utíkat, už se nemusíš bát, jsem tu přece pro tebe a společně nám bude dobře.
Snídaně šampionů bez kuřete a žampionů.
Všechny ty kanály se pomalu ucpávají.
Ten člověk, co ti chtěl na začátku pomoci stává se obludou a karikaturou svého nastejno obludného úmyslu. A tak nezbývá, než ho vykouřit.
Ale fuj.

"Jani?"
"Co je?"
"Ty už spíš, že?"
"Hmm..."
"Promiň."
"No dobrý."
"Děkuju."
"Cože?"
"Děkuju?"
"Achjo."
"Co achjo?"
"Prostě... vím, že je to těžký, ale my jsme něco jako dinosauři. Obří, neobratní a neschopní a... to je blbá metafora."
"Je to skvělá metafora."
"Ty mě neposloucháš."
"Ne."
"A to je přesně ono."

Zkouším za sebe skládat slova a k ničemu to nevede. Ležíš na posteli, chci se zachumlat do tvých vlasů a pak tam zas najednou nejsi. Slova jsou splasknutá.
Potřeboval bych se o tebe opřít, dát oporu tobě, ale oba víme, že to nejde. Že teď na těch pár dnů spolu budeme šíleně tančit na okraji lásky a potom z toho doteku absolutna zbude jen prchavá haptická vzpomínka.
Stalo se to vůbec?
Budeme se stýkat a míjet a steču pomíjivě po tvém těle a skončí to.
Konečně. Šlus. Prosím.

Svatá Jana pláče nad ránama
co tak bolí krušné jako hory
Víno s vinou teče peřinama

A já s tebou teču rozhovory
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama