Síla okamžiku

9. března 2016 v 16:23 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Emotikon značící škodolibý sníh.
(Ten šmejd mě nedávno zaskočil (až za krk (a teď jestli je mě správně)))
U nás na kopci je ještě zima a sníh. Ve městě už ani prd.
Chtěl jsem spát, ale začal jsem psát.
Takovou drobnou hříčku.
Samozřejmě.
Ve skutečnosti se to jmenuje Nic se nestalo, jen jsem Tě chtěl poškádlit.
Řikám, škodolibý sníh. Andersen hadra ty voko.



Topím se v tvých zádech. Jediná jistota, kterou mám. Voníš po pomerančích, víš to?
Není to ideální, možná to ani není správné, ale jen na to se zmůžu, rychlá návštěva, ty překvapená, nejistá, odevzdaná, vždyť ono je to jedno, pokud...
Pokud.
Pokud?
Všechno by bylo jednodušší, kdybys zavřela ty dveře. Poslala mě pryč s mučivým pocitem, že možná je to možné. Mrznul bych v tričku (noci jsou ještě chladné a já ještě hloupý) a šel kdovíkudy až domů, protože moje námitka o nemožnosti návratu by na tebe neplatila a cestou bych potkával všechny ty pejskaře, co chodí venčit psy schválně nad ránem, aby je nikdo nenutil sbírat hovna po svých kamarádech.
Stačilo jen pokrčit rameny a šup nahoru po schodech. Tiše, nikoho nevzbudit, ráno vstát a zmizet, nic se nestalo. Nic se přece nestalo. Pečlivě spláchnout. Malé myšky.
Pamatuji si jednou tvou ruku v mých vlasech. A i když to ani tenkrát nic neznamenalo, snad jen to, že mě máš ráda a neštítíš se mě dotknout, tak jsme se objali a odešli si každý po svých, jako vždycky.
Pamatuji si jednou tvá ústa na těch mých a vlastně to působilo spíš jako omyl a tak to ani tenkrát nic neznamenalo, zasmáli jsme se s výrazem, že to se stává a protože to měla být pusa na tvář na rozloučení, odešli jsme od sebe, jako vždycky.
Najednou mi došel fekální humor. K zblití, vážně...
Známe se tak málo. Tak málo.
A najednou tu dýchám do tvých zad, jen protože můžu a protože nás nikdo jiný nechtěl včas a tak jsme ulehli každý pod svou přikrývku.
Jenom nohy si trošku ohřeju.
Kdybych se ti podíval do očí, v té tmě by se mi mohly zdát otevřené a třeba i příjemně, třeba by to vypadalo, že jsi ráda, že jsi tu se mnou, i když se nic neděje. I když tu jen tak ležím a dívám se ti do očí. A taky je možné, že bych se tam podíval, vyjel očima po páteři, kterou neznám a čekal bych, až se na mě otočíš, nebo by ses i sama překulila, jenže v té tmě by stejně nebylo nic, než tvůj obličej s dvěma tenkými liniemi za kterými třeba i tančí sny, což by ostatně bylo nanejvýše logické, vždyť spíš. A já bych zrak zase sklopil dolů. A zase bych se opřel o tvůj kříž. A zase bych snil. O cestě, která neubíhá.
Svádím svou neschopnost usnout na nízkou míru intoxikace organismu. Ale asi za to může to, že tak napjatě čekám na pohyb. Který mi řekne: ano.
I když vím, že bych neměl, čekám na ten moment, ale vlastně ho nepotřebuji. Stačí mi to, že tu jsem s Tebou, hřejivou skutečnou lidskou bytostí, která mě neodehnala (i když možná jsi měla) a mám pocit, že ti na mě přece jen trošku záleží. I kdyby to nebyla pravda, teď je to to, co potřebuji nejvíce.
Až do rána.
Nemusíme o tom už nikdy mluvit. Nic se nestalo. O nic nešlo. Nic se nestalo. Je to jasné. Nic se nestalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama