Únor 2016

Dnešek

7. února 2016 v 0:40 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Dnešek byl divnej den.
Byl divnej.
Byl divnej.
Byl divnej.

Ale přišel jsem na to, co je divadlo. To je dobrý.
A byl jsem v čajovně.
To bylo dobrý.
A tak tam sedím a čtu knihu a přemítám, co je Sestra (Pravda!) a piju výbornej čaj s nezapamatovatelným názvem a pak přestanu a koukám a koukám a koukám a v hlavě se to rozjede.
Ale už žádná párty.
Potřebuju d-d-detox. Detaxa?
Nějak se mi nechce spát.
A tak sedím a koukám na ten na tu... koukám dovnitř na tu petrifikovanou vzpomínku na zasněženej hřbitov, na podivný měkký světlo, který je v té čajovně najednou taky a cítím propojení mezi tím obrázkem v mé hlavě z minulosti a tím obrázkem v mé hlavě, co se vlastně děje teď a tady všude kolem, ale nikdo jinej ho nemůže vidět a chci to zachytit.
Slova(ka)ma. (radši ne)
Jak jinak.
A tak vytáhnu tuššššku a papapapapapapír a po třech veršících mi dojde, že jsem napsal haiku o čaji.
(i když je pravda, že jestli to je haiku, tak na to jsem se musel zeptat čajovnice).

Atak tu tančíš
ve vodě rozpuštěná
vůně z plantáží

.
.
.
.
.
.

Jsem prostě bobrej. A hvězdy svítí. A na schodech je největší klid. A nějak mě to tlačí.

Pengvíne

4. února 2016 v 21:40 | Neros |  Apendix Poetris
Pengvíne, znáš ten pocit,
když se rozpouští ledovec a ty stojíš na jeho vrcholu
a Pengvíne, řítíš se proti ledové (skoro) vodní hladině
zato ale na čerstvém vzduchu.

Pengvíne, znáš ten pocit, když kloužeš se po ledu
tmou někam kde nikdo není
a Pengvíne tam na konci té tmy je, Pengvíne
plechovka sardelů...

Pengvíne?
Jenže co když tam není otvírák pro křídloruké?