Leden 2016

Řece

24. ledna 2016 v 21:33 | Neros |  Apendix Poetris
We can work it out... we can work it out...
Tak budu nekonečně psát tisíce básniček...
I just wanna, I just wanna know...
There is no running out of time and you never cross the line...

Jo, jsou to fajn písničky. Co tím chci říct? Aš nežinau. Tady je zbytek jedné básničky. I když to vlastně asi není moc důležité, je to důležité. Ach ty (nejen Fermiho) paradoxy... Prostě jen prosté spříznění duší, aniž by kdokoli tušil (to máš poklusem klus pryč!). Chtěl jsem sem původně napsat jen jednu větu, ale nevyšlo to...
Ty moje psí oči už nikoho nebaví...

Always look on the bride side of life!

Tak

3. ledna 2016 v 17:34 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Minulej rok byl fajn. Nenapsal jsem skoro nic novýho a zaplnil blog zaprášenýma krámama (možná proto se pak zadrhl). Třeba se k minulýmu roku vrátím někdy v minulosti, teď spíš chci sdělit, jak jsem ochutnal tento.
Cestou ze Zlína jsme na křižvatce ťukli auto před náma. Kvůli dvěma prasklinám v plastu se cesta z hodiny a půl prodloužila na šest. Hodina vyřizování co vyřídit, hodina a půl vypisování, tři hodiny cesty domů s půlhoďkou na benzínce. Není čas nemít čas, doma si sbalit věci do Blitvy, odjet do Brna, v sedm vstát, dospávat Silvestra je zbytečný luxus, který si nemůžeme dovolit... Pak vyrazit na Rohlenku (pokračování neodvyprávěného příběhu o tom, jak jsem si včas nekoupil lístek na bus (aneb 2. ledna do Varšavy stopem? Nebojím se plka nic (plk je polskej vlk, kdybyste nevěděli (je to pěkně nebezpečný zvíře, sice nemá zuby, ale smůly má až po uši (jsou to jantaři (teda mohli by být)))))).
Z Roklinky (bylo příjemných mínus jedna) po půlhoďce sympatickej chlapík do Olmiku (proč nejel do Polska, tak zajímavej chlap! (i když starší a plešatej... (možná právě proto *mňam*))), před Olmikem, na benzínce předurčené pro stopaře, dva čeští Malorčani do Ovy (poněkud vlezlých mínus čtyři), z Ovy sympatičtí Plápoláci, kterým po patnácti minutách došel benzín. Přestali tedy hořet, ale zároveň přestali být pojízdní. Chvilka řešení, pěcha po dálnici pro benál a zpátky, nastartovat, odmítnout vlak z Gliwic (moc drahej, 45 zlatek, kdybych hrál nějaku fantasy onlinovku, nebo to bylo 42 zlatek, asi bych to vzal), pojedeme dál! Z Gliwic s potápěči do Gliwic (je to fakt díra a navíc majnus sedum taky není žádné terno) a tam jedna a půl člověka (spolucestující a partnerka řidiče řekla tři slova a to ještě v polštině, takže tam sice byla, ale... chápete...) mě vzalo do Uodže (polish pronounciation level: po(li)sh).
Cesta byla super, chlápek výbornej, i když jel stošedesát, abych stihl vlak. Ve tmě se mi v mínus deseti už nikde stopovat nechtělo a prý že v Uodži stihneme vlak, kterým budu ve Varšavě natotatatatatatatatata (pí na druhou je totiž čtverec).
Vlak jsme stíhali na minutu přesně, doběhl jsem tedy do haly, řekl Varšava a v šoku dostal za pětadvacet zlatek lístek na vlak v sedm. Bylo půl šesté, což znamenalo, že mi na tom hnusným, otevřeným zavřeným nádraží (no jo, sobota) umrzne zadel a ještě nestihnu ten bus z Varšavy do Vilniusu.
Vytáhl jsem z koše stopařskou značku, že tam radši dostopuju, i když nevím jak a zavolal svému support centru.
Po půlhodině jsme zjistili, že v Uodži jsou dvě nádraží jedno Naguwnok-urwa a jedno Normalne. Já byl na tom Naguwno. Znamenalo to, že jsem prošustroval 25 zlatek, ale abych neprošustroval i šedesát za bus do Vilniusu, musel jsem hnout zmrzlou zadelí a dostat se na to druhý nádraží. Asistovala mi v tom jedna mladá Polka, co za mě neseřvala tu bábu za okýnkem (naštěstí, protože já už rezignoval a sprostě jsem jí česky tykal), pomohla mi sehnat tágo a vysvětlit kam chci, načež ode mě dostala lístek v hodnotě jednoho oběda. Pokud se jí podařilo ho vrátit drahám, nebo našla někoho, kdo ho odkoupil.
Říkal jsem si, jak jsem už v pohodě, na správným nádraží ve správnej čas (ještě jsem dal 25 za tágo a 25 za správnej vlak, takže Uodž je na mý poměry dost drahý město), ale to jsem ještě nenastoupil do vlaku.
Vzhledem k tomu, že Plápoláci nejspíš hoří vnitřním plamenem, nebo co, jezdí děravýma vlakama, které vypadají jako vyřazený vlaky od nás (jakože fakt... stejnej model, ale starší a v horším stavu, s láskou jsem vzpomínal na ČD (sic!!!!) a jejich pochybnou druhou třídu... tady vypadala první jako u nás třetí). V kupé jsem se divil, proč nikdo nesedí u okýnka (nejlepší místo, máte si kde opřít hlavu). Suterénně jsem se tam natlačil a pak si všiml, že to bílé na okně není ani barva ze spreje, ani plíseň, alebrž legitimní námraza.
Ve formě kostky nasr*aností rozpálenýho ledu jsem vyklouzl z vlaku na hlavním nádraží a vydal se hledat metro (neb bus mi jel z jiné části města, potopitelně). Jediná informace byla: Vyjdeš z nádraží a půjdeš furt rovně a po levé straně budeš mít Kinopalác (nebo jak se ta proklatá betonová obrovitost jmenuje). Tuhle dominantu jsem znal, ale instrukce mi přišla mírně volná. Nakonec se ukázalo, že lepší instrukci nedostanu ani od žádnýho z Plápoláků, tak jsem metro našel.
Hele, plápol-háček!
Tři vchody.
První - špatnej peron ("Jede to na Mlociny?" "prosím?" "Mlociny?" "Prosím?" "Mlociny!" "Ajo, Muočiny, ne!" "Nasr*at!") a běh zpátky, protože jen tak přejít na druhou stranu prostě nejde.
Druhý - výtah, snad někam kde přejít půjde? Ne. Do střední části propojené s tou první.
Třetí - konečně malá domů a po pěti minutách jsem v posledním vlaku metra, kterým to, podle logistického support centra tisíc slonů daleko v Brně, můžu stihnout.
Na Muočinách už dobrý. Bus jsem našel překvapivě snadno a přestože jsem dojel na knop, to půlhodinový čekání v mínus deseti (lidí tam ale bylo snad plus padesát) mě úplně nepřekvapilo.
Pak nepohodlnej autobus do Vlniusu přes noc, blbý spaní (naštěstí se mi podařilo vyštípat (možná tělesným odérem (možná přehnanou nádherností mého úsměvu)) spolucestujícího, takže jsem měl dvě sedačky jen pro sebe (ne, že by to k něčemu bylo, stejně to bylo jako spát na pumpičce od kola)), dojet v šest ráno domů a zjistit, že spolubydlící si půjčil moji peřinu a polštář do představení. Překvapivě je tu mínus dvanáct, takže i v noci celkem kosa, ale v bundě a kalhotách se to pod povlečením dalo.
Ráno konečně teplá sprcha, chudá snídaně a do školy... měli jsme představení.
Večer ještě jdeme zařizovat, tak nevím, kdy se vyspím, snad už ale budu mít vlastní peřinu.
Prdón za překlepy a chyby, jsem trošku nasranej, trošku unavenej a tak trošku sedím na hajzlu, kde opět nesvítí světlo.

Yay!

P.S. Ať vám ten novej rok vyjde. Snad vám nezačal tak šíleně jako mně. A jestli jo, ať je už jen líp. Karma, bitch!