Plavčík - Pod hladinu

8. prosince 2015 v 0:04 | Neros |  Moje malá milá dílka
Jedna z částí Plyšátka. Povídky o několika částech, z nichž některé se skládají z dalších podčástí. Tato by tak měla označení 2/1.
O Muži bez tváře a Kapitánovi. Kde se vzali tu se vzali. Tady se vzali.
Tady byli.
Tady zůstanou. Zůstanou? Nejspíš ne... Cinema mundi!



Pod hladinu

Před mnoha a mnoha lety se potkal Muž a Žena. Muž měl silné a šikovné ruce, dobré srdce a ošklivě zjizvený obličej. Žena měla nádherný úsměv, vůli žít a osobní démony.
Před mnoha a mnoha lety se náhodou potkali a po několika objetích a polibcích se rozhodli, že se mají rádi.
Zdá se to jako dávná minulost, ty radostné počátky a chvilky štěstí, jež k nim přicházely při každé příležitosti.
Zdá se to jako dávná minulost, ta doba, kdy jeden miloval druhého.
Jednoho dne se jim narodil syn.
A zde začíná náš příběh.

Došel jsem na konec tunelu a místo do něčeho velkýho jsem se podíval na pustinu. Jediný, co nám zbývá je pustina. A v prázdnotě tohohle bezduchýho marastu zbyla jen má polomrtvá duše...

Když se otec láskyplně díval na svého pokračovatele v řemeslu, vyrušil jej ze snění Doktor. Měl oči plné lítosti a stejně tak ústa.
"Je mi líto, že vám to říkám, ale váš syn... váš syn bude mentálně postižený. Nedá se s tím nic dělat." Když Muž tu větu uslyšel, něco se v něm zlomilo. Začal porovnávat svého syna, svou krev, s ostatními novorozeňaty. Začal si všímat drobných detailů, které ve vytržení z otcovství nevnímal. Uvědomoval si, že jeho syn je jiný, než ostatní.
Že jeho syn bude odlišný od svého otce, nejen hladkou tváří.
Ucítil ztrátu okamžiků, které ještě ani nepřišly.
Jeho syn s ním nikdy nebude hrát šachy - nezvládne to.
Jeho syn si s ním nebude povídat o holkách - nebudou pro něj.
Jeho syn nikdy nepřijde s cizí slečnou, aby ji představil - nebude moci.
Muž nemohl tušit, že to novorozeně nebude mít ani příležitost.

Všechno bylo špatně. Jenže to nejde vrátit... tyhle věci nikdy nejdou vrátit. Všude kolem smrdí sperma a šlapky mě vítají s otevřenou náručí. Tak rád bych se napil... kurva... tak rád bych se napil...

Ne, že by svou ženu už nemiloval. Jen z ní cítil zklamání. Byla šťastná, že mají dítě a byla ráda, že ji její muž stále stejně miluje.
Ale cítila, že něco není v nepořádku.
Že i když se On na svého synáčka směje, něco tomu úsměvu chybí.
Láska.

Do dětské postýlky se snesl Kapitán. Plyšová postavička s knoflíkovýma očima, v pruhovaném, námořnickém tričku a s šedivými vousy a vlasy. Usmíval se tak bezelstně, jako to dítě, které bylo tou hračkou obdařeno. Usmívalo se do hebké tváře, přitisklo obličejík do týdenního strniště, které ale bylo z plyše a tak neškrábalo.
Ta hračka připomínala tátu.
Jenže táta škrábal.
A nikdy se upřímně neusmíval.

Jeho syn nedal na plyšového Kapitána dopustit. Jezdil s nimi všude, kam mu rodiče dovolili a oni mu dovolili brát si jej s sebou všude. Jedním z příznaků toho, že nic nebude tak docela v pořádku bylo to, že neměl žádné kamarády. Nedokázal navázat kontakt s cizími lidmi.
Bál se křičet o pomoc.
A tak, když mu v brouzdališti upadl Kapitán do vody a ponořil se, chlapec neváhal a vytáhl jej z nebezpečných hlubin. Bohužel se nedokázal sám vynořit.
Bylo to jen brouzdaliště! Vždyť to bylo jen posraný brouzdaliště!
Naštěstí si topícího se dítěte všimli a vytáhli ho. Od té doby mu rodiče neřekli jinak než Plavčík.

Plavčík rostl jako z vody, občas byl šťastný a občas plakal. Ale v očích mu stále něco chybělo. Díval se na děti, jak běhají venku a hrají si a chtěl za nimi, ale smáli se mu a strkali do něj, až spadl a vyválel se v blátě. Křičeli na něj, dokud nepřišel tatínek a nezachránil ho. Ten se celou cestu domů díval před sebe a nebyl schopen nic říct. Až v pokojíčku si před chlapce klekl a podal mu ušpiněného Kapitána.
"Musíš ho hlídat. On pak bude hlídat tebe, rozumíš?" Mluvil pomalu, ale ne všechen význam k chlapci doputoval. Tatínek se zase smutně zatvářil a odešel. Ani ho nepohladil po vlasech.

Nemá smysl litovat svých činů.
Lítosti se válí všude kolem tlející hromady.
Je načase vstát.
Ale vzpomeň si ještě naposled.
Co tě to srazilo k zemi?
Co to tak strašně bodalo v lebce?

"To dítě za to nemůže!"
"A kdo teda, kdo za to může? Kdo určil, že náš syn bude dementní?!"
"Kvůli čemu ho tak nesnášíš?"
"Kvůli tomu, že nás připraví o život. Nic než starosti. Vždyť bude jen živořit!"
"Život jako každý jiný."
"Život v neprůhledné krabici!"
Hlasy zněly přes dveře a stěny tlumeně, chlapec přesto svíral Kapitánovo tělíčko pevně, jako provaz záchranného člunu, jako okraj nafukovacího kruhu, jako dlaň jediného přítele nad propastí.
Ta slaná voda zase tekla z očí a dělala na námořnickém pyžámku kruhy. Ucítil mezi nohama teplo a vlhko. Věděl, že se tatínek bude zlobit. Třeba to do rána zmizí.
Do rána se v pokoji udělalo chladno a strašně to studilo.
"Víš, že za to nemůže," řekla maminka tatínkovi a tatínek se na svého jediného syna jen škaredě zatvářil. To bylo poprvé, co chlapci přišel tatínkův rozervaný obličej děsivý.
Mamince se vybavily strašlivé tváře, na které už takřka zapomněla.

Plavčíkovi bude deset a od té doby, co mu byly tři se moc nezměnil. Jen vyrostl. Neumí mluvit o moc lépe, ani chodit, a asi ani myslet. Co si o tom myslí táta? Nic hezkého. Frustrace sílí, naplňuje jeho buňky až k prasknutí.
Lidské ledviny dokáží zpracovat 900 ml vody za minutu. Utopit se na souši s Plavčíkem a Kapitánem? A co manželka? Ta snad nepláče do polštáře každé ráno před tím, než vstane? Snaží se málo a z toho že by byla tak strhaná? Láska jako odšťavňovač. Raději zemře, než aby přestala milovat. Bude za něj dýchat, aby přežil ve světě, kde smog obalil lidské duše.
A z nich opět vystupují démoni. Jenom ona je vidí, jenom ona je cítí. A jen on je může zahnat pryč. Tak proč to nedělá? Proč jí nenabídne pomocnou ruku?

Tam, kde měla být lítost, usídlila se ta krutá vládkyně pýcha. Soudce nad jejich osudem bez jakýchkoli pravomocí. A já jsem jen kladívko, co udeřilo do stolku. Odzvonit hranu a odhodit. Co taky dál? Teď, když vítr kvílí místy, kde jsem míval svědomí?

Opustil je. Matku a dítě. Vystoupil z kruhu vzájemné potřebnosti. Nic od nich nechtěl, nic od nich nemohl získat, tak proč by se tam pořád zdržoval? Nebyl jeden z těch, co odejdou do hospody a už se nevrátí... Chtěl, aby věděla, jak moc ho to mrzí a že s tím nemůže nic dělat. Musí ji nechat napospas tomu tvoru, který rozežral jejich vztah a jehož oči nechápavě sledovaly celý ten výjev. Dokonce už ani nechtěl mluvit o něm, jako o synovi...
Strachuje.
Táta zlobí. Strachuje.
Co udělal? Promiň. Nechtěl. Strachuje. Běží. Chytá. Táta chybí. Moc! Škaredé oči. Ne!
Maminka strach. Schovává. Slaná voda.
Kapitán pomoc! Chrání.
Křik.

Tak mě poslouchejte! Poslouchejte! Zase jsem hnus, potácím se mezi váma, zatratil jsem tu, co mě vytáhla zpátky na svět. A ztratil jsem jedinou možnost, jak žít věčně. Umřu. Umřu a jediný, co zůstane je ten pocit viny a... tahle plyšová hračka.

Myslel, že to zvládne, jen tak se od nich oprostit, ale musel se vrátit. Zapomněl, jaké to je, být neviditelný. Když se vám řidiči pohledem tak úporně vyhýbají při čekání na přechodu, že přehlédnou červenou a způsobí katastrofu. Ten zvuk... ten strašný zvuk.
Kdysi dávno měl autonehodu. Pouštěl si nahlas hudbu a přeslechl, ať si dává pozor. Ta stupidní hudba ho děsila. Pokaždé znovu a znovu prožíval tu strašnou situaci, kdy těch několik lidí, jeho vrstevníků kteří ho dokázali přijmout, zemřelo.
Bylo to jedinkrát v jeho životě, co řídil auto. Nikdy si to nepřestal vyčítat. Dokud nepoznal svou ženu.
Ani jeden z nich do té doby neměl příliš šťastný život. Občas byli dole, občas ještě níž. On ale tehdy pochopil její vnitřní bolest a strach, aby ji ochránil před ní samotnou. A ona akceptovala, že ten muž nemá tvář, protože některé hříchy nejdou seškrábat tak snadno, jako obličej z lebky žiletkou. Některé je asi třeba vypálit.
Trvalo to snad až příliš dlouho, než mu došlo, o co přišel.
Jediná tvář, která mu patřila, byla v jejích očích.
Jediná naděje, která mu zůstávala, byla v dítěti, ať už bylo jakékoli.
Jediná možnost, která do něj vstoupila, byla vrátit se.

Maminka studená. Pusu. Ještě. Ještě! Ještěještěještě! Máma neúsměv.

Je pozdě.

Dveře. Děti zlé. Strachuje. Maminka studená. Bojí moc. Kapitán. Ven.

Tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama