Minet

1. prosince 2015 v 14:02 | Neros |  Apendix Poetris
Bylo nebylo... kdysi jsem chodil s jednou holkou. Teda nechodil. Teda chodil. Teda nechodil. Bylo to dost komplikovaný. Byla starší, měla už dlouho jednoho kluka a stejně jí jedno ošklivé káčátko dokázalo přesvědčit, ať ho naučí líbat.
Bylo to krásný.
Bílé noci. Dostojevský hadra. Akorát tyhle nebyly bílé, byly to normální letní noci, a také ty na počátku podzimu, ve kterých nebyl problém opustit byt jenom v pyžamu, na tajno, ale s telefonem, kdyby se máma probudila (i když nevím, co bych jí v takovým případě do toho telefonu řekl), od půlnoci několik hodin spolu, mazlit se a líbat se a hladit se...
Bylo to krásný.
Je zvláštní kolik času uplynulo, jak moc jsme se oba změnili... ale občas když ji potkám... nechápu, proč jsem jí tak kategoricky řekl, že si musí vybrat mezi mnou a tím klukem. Morální imperátor jak sviňa, fakt. Blbec. Stalo se, co se stalo. A po letech jsem o ní napsal básničku, kterou si asi nikdy nepřečte. A přitom musela snášet ty bláboly co jsem jí psal. Sranda.
Jejdanánku.
Humor?
Kdeže.
Takže básnička pro holku, kterou jsem kdysi miloval a dopustil se kvůli ní trestného činu poškozování cizího majetku (je to rebel! (Ano, v podstatě jsem hnusný pivo (a malý k tomu))):


Možná Ti ukážu hvězdy, budeš-li chtít
tak zavři oči polož se mi do klína
Budu se chvět, tvoji čest ctít a do toho klít
proč jen se ráno zas bezcitně rozpíná

Popsal jsem tvou kůži jemnou
prvními snahami o verše
Šla jsi se mnou nocí temnou
neřeše okolní rešerše

Zbyla mi jen spousta stránek
ze vzpomínek načmáraných
Z románu tak na románek
okolností tehdy daných

Jediné vlasy pro mě jsou havraní
jsou ty tvoje co na krku hladí
Co mlaďoučké srdce které snad poraní
s něžnou svou vůní do rána chladí

Možná Ti ukážu hvězdy, budeš-li chtít
tak zavři oči polož se mi do klína
Budu se chvět, tvoji čest ctít a do toho klít
proč jen se ráno zas bezcitně rozpíná

Tyhle noční toulky městem
zůstaly tam někde v čase
Nejde vytknout neneřestem
že nám touha zněla v hlase

Jen naše horečka páteční noci
a po ní pod hrudí mrazivý pocit
Genius loci anebo dva cvoci
něco v nás hořelo potichu pro cit.

Občas když mám čas tak zastavím se
pohlédnu do vzpomínek doupěte
Je to jak stát na okenní římse
a znovu se zahledět do očí kotěte

Možná Ti ukážu hvězdy, budeš-li chtít
tak zavři oči polož se mi do klína
Budu se chvět, tvoji čest ctít a do toho klít
že hvězdná obloha potichu zhasiná
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama