Atlas

13. prosince 2015 v 20:40 | Neros |  Moje malá milá dílka
Je mi blbě, že nemám ani tužku. Píšu a jde mi to. Stává se ze mě přefík. *nasazuje si sluneční brýle* Jojo... Nikdy jsem to neuměl. Jojo. Psát asi jo. Snad. Vypadá to tak. I když porota CKČ si myslí něco jiného. Myslela. Už si dávno nemyslí. Asi jsem moc humělec, abo čo topiče. No jo. Co se dá dělat. A to je skoro příběh o tom, proč píšu si povídky už jenom do šuplíku. I když zrovna o tuhle měl kdysi kdosi i zájem, že by je zveřejnil na nějakým webu. Nevím, co se s tím stalo. Uloženo k ledu (haha - narážka na dílko pod perexem).
Je mi blbě, že nemám ani tužku.
Strašně rád se opakuju.
Géniové kradou.
Škoda, že to neumím.



Atlas

Kdysi dávno, na jedné planetě s podmínkami k tomu vhodnými, se začaly organické molekuly spojovat do vyšších celků. Jejich přirozená tendence, vázat se v daném prostředí do co nejméně energeticky náročných konstitucí, se stále komplikovala, až vyústila v systém dodávající sám sobě energii z vnějších zdrojů v předpřipravené formě, regulující si její umístění i množství.
Voilá.
Život.

Po několika miliónech let se části živočichů podařilo stvořit něco, co je dalece přesahovalo tak, jako se sloučeninám uhlíku kdysi podařilo zažehnout existenci směřující k organismům.
Jeden druh z několika set tisíců přišel s civilizací.
Ta nevzkvétala.
Zatímco planeta a přírodní děje samy o sobě dávaly životu volnou ruku v množení i pojídání čehokoli, lidé, zmatení svým vynálezem, zapomínali na to, že všude kolem nich je něco, co je dalece přesahuje.
Bůh? Prastaré, kosmické civilizace?
Nebuďte směšní.

Organismy jsou konstruovány tak, jako všechno ostatní přirozeně plynoucí, jednoduché a neabstraktní ve vesmíru. Neustále expandovat a růst, dokud jim to podmínky dovolí.
Civilizace ovšem lidstvu otevřela oči a odpoutala ruce.
Tam, kde by ostatní živočichové pudově couvli před ohrožením vlastní biosféry a tudíž vlastní existence, lidé neznali zábrany a strachu. Bralo se, dokud se dalo. Rozum a cit obhájí, cokoli je potřeba. Jestli se jedná o zločin, po kterém přijde trest, je podružné.
Trvalo tisíce let, než se lidstvo vymanilo z područí gravitace domovské planety.
Během toho dokázalo mimovolně vyvinout velké množství zajímavých volnočasových aktivit.
Například války.
Člověk totiž do své civilizace zakomponoval dogma kontroly a pospolitosti, jako přežitek z dob, kdy ještě žil v tlupách.
To způsobilo přechování teritoriálního chování, což podmiňovalo snahu teritoria přerozdělovat a to mělo za následek důkladnější bránění těch vlastních. Bylo s podivem, že civilizace sama sebe nezahubila stále větší spotřebou lidských životů. Jako to dělá kterákoli řádná hvězda, když páchá sama na sobě víc zla, než snese.

Nastal druhý kosmický věk.
Ten první měl charakter nesmyslně drahé, politické agitky.
Ten druhý pachuť touhy po přežití. A také nesmyslně drahé, politické agitky.
Pár desítek let po celosvětovém konfliktu, který primárně započal kvůli něčemu tak banálnímu, jako je ropa, se stávající velkomocnosti rozhodly přestěhovat z unavené a fádní Země.
Naneštěstí jim to jejich kosmické agentury (původně militantního zaměření, po třetí světové válce již naprosto vědecké a spolehlivé, jako důkazy mírových, lidských a kdovíjakých ještě hodnot) umožňovaly.
Měsíc byl rozparcelován a obsazen.
Langrangeovy body férově rozděleny. Mezi pět hlavních hráčů ve sluneční soustavě.
Mars byl obydlen takřka bez problémů. V podstatě stačilo upravit armádní technologie, které byly upravenými technologiemi pro osídlení Marsu.
To trvalo zhruba jedno století, kdy se lidé bezostyšně obdivovali svému rozumu a povýšenecky hodnotili své úspěchy. Ze Země se stávalo smetiště, slum, kde nechtěl nikdo žít. Divočina plastové džungle.
NASA ale ještě neměla dost. Vyslala volné družice a kosmické stanice k Titanu, který měl největší energetický potenciál a tudíž i zhodnocení. Ostatní vesmírné agentury zabraly ty nejnadějnější Jupiterovy měsíčky.
Po několika dalších desítkách let bylo lidstvo spokojeně roztroušeno po sluneční soustavě. Na Zemi se takřka zapomnělo. Neustálé vyvrhávání jejích útrob, kvůli energiím a vodě, vypouštění neužitečných spalin a jiných přebytků do okolí pomalu trávilo tuto příliš hodnou a snad i mírně senilní babičku. To mělo za následek prohlubování sociálních problémů, definitivní potvrzení problémů ekologických a celkově velice přezíravý postoj Kosmického lidstva. Anarchisté se přizpůsobili novému životnímu stylu, nikdo jiný na Zemi žít nechtěl. Dokonce ani nic jiného. Neutěšená krajina Mad Maxe nenastala, pouze ticho v poušti tam, kde dřív byly lesy a šumění příboje tam, kde dřív byla centra velkých pobřežních měst.
Trvalo to jen pár let, kdy vlády byly ochotny anarchisty na Zemi tolerovat. Z důvodů celospolečenské bezpečnosti většinu problémů vyřešila docela malá atomová bomba.
Zbývající problémy zemřely hladem na naprosto vyčerpané Zemi.

Země se tak valila opuštěná po své dráze, svět, ze kterého lidstvo přišlo, kolébka života rozpadlá na prach. Civilizace mířila k jasnějším zítřkům, pro jistotu si ponechávající tlustou vrstvu sentimentu v podobě názvů kosmických agentur svědomitě plnících funkci parlamentů jednotlivých lidských sdružení.
Pak se někomu začalo po Zemi, Modré planetě, jak se jí říkalo už jen z piety, stýskat. Nové možnosti průzkumu kosmu umožnily zjistit, jak je to s jinými podobnými objekty v blízkém kosmu. Objekty, které nemusí nutně nést život. Hlavně, když přijmou ten pozemský.
ESA vyhlásila počátek kolonizace jiného solárního systému do padesáti let.
A svůj slib dodržela.

Postupně se do toho smělého, velkolepého a poněkud pitomého nápadu zapojili i ostatní cosmiqstadoři.
Lidská vesmírná loď měla být obrovská, s co nejjednodušším pohonem, stejně jako systémem hibernace pro posádku. Čím méně komplikovaností, tím méně komplikací. Proto kosmonauti neměli neomezeně dlouhý spánek, systém podmrazení přidával jejich organismu jen pár desítek let k dobru. Ostatně… vrchovatě to stačilo. Na cestu tam i zpět.
Cíl byl dávno vyhlédnut.
Mnozí spisovatelé psali o konci vědecko-fantastické literatury.
Atlas vyplul.
Podnik, který zmrazil veškeré činnosti Pozemské Federace, aby mohl být proveden, obrovský triumf civilizace, která se vymanila ze svého přirozeného zajetí, aby expandovala do nekonečna. Jednalo se o jedinou věc, na které kdy lidstvo plně spolupracovalo.
Atlas nedosahoval nijak závratné rychlosti. Jeho kurs byl stabilní, palubní navigační a ochranné systémy kvalitní a po celou dobu letu nenastaly žádné komplikace.
Sotva první mezihvězdný koráb zaplul za obzor (čili do vzdálenosti, která kvůli délce vysílání signálu vylučovala jakoukoli možnost normální komunikace a kdy se posádka propadla do dlouhého kryospánku), lidé se opět podívali sami na sebe, na své sousedy a začali si mrmlat.
K čemu to bylo? Co z toho budeme mít? Na tom se akorát někdo napakoval. Pár boháčů se dostane do Novýho světa. A možná až naše pravnoučata se dozvědí, jak to vlastně dopadlo. Co je nám po tom všem? Jakým právem…?
A to byl kámen úrazu. Právo, jakožto věc čistě samoúčelnou, nebylo možné jakkoli povolávat k otázkám osobní rozvahy. Systém, který za to mohl, byl rychle obviněn. Všemi dostupnými prostředky se bránil. Jenomže se projevily všechny problémy, které byly za tři století kosmického věku tiše nastřádány, jako velice zákeřná nálož trhaviny, i když nešlo o nijak závažné přečiny.
Šlo o principy.
Odpor byl marný.
V zuřící občanské válce se smetly rozdíly mezi obydlenými světy i národy. Všichni byli vinni, všichni spolupracovali, žádný nový systém nepředstavoval řešení, bylo potřeba se prostě jen uklidnit.
Plošné uklidňování umí pouze strach.
A na strach byl už pár stovek let odborník strýček Atom.
Tentokrát ale strach z něj neplynul na vlně výhružek. Tentokrát byl strach roztaven a rozmetán na kusy megatunami termonukleárních reakcí.
A když na Sluneční soustavu opět padlo Ticho, jako kdysi dávno, když lidé neovládali elektromagnetická záření, když zbyl jen radiační šum, zbylo tu jako relikvie po lidstvu krom pár mrtvých vesmírných stanic, mramorových soch a dalších zbytků vyspělosti a kulturnosti této civilizace, také osmdesát tisíc ještě nepoužitých jaderných hlavic.

A Atlas, pochopitelně.
Tento koráb doplul ke svému cíli po několika desítkách let a jednom lidstvu.
Palubní počítač začal oživovat všechny systémy pro udržení života lidí na palubě poté, co je probudí. Když bylo vše připraveno, dal povel k jejich rozmrazení.
Nastala ovšem nečekaná odchylka - rozmrazování trvalo příliš dlouho.
Počítač neumí zmatkovat.
Systém se resetoval. Zkusil to znovu. Už to šlo.
Teplota vzduchu kolem lidských těl dosahovala zdravých dvaceti sedmi stupňů, teď už měla mít vše na starost posádka. Autopilotní část systému se odmlčela. Zapnul ho až varovný systém, který detekoval nebezpečné množství metanu. Nechal jej odvětrat a zase se vypnul.
To se opakovalo, dokud na mrtvých kosmonautech mělo co hnít.
Pak už autopilot neměl důvod se zapínat. Systémy, čekající na lidi, nadále čekaly. Porouchaný termostat, made on Mars, který zmrazil první skutečné astronauty jako kýty vepřového, nečekal na nic. Jeho úkol byl splněn. Byť mizerně. Stejně tak, jako byla mizerně splněna jeho výroba.
Loď se vznášela nad Novou Modrou planetou ještě dalších tisíc let, než ji smetl jakýsi kus vesmírné skály. Triumf člověka tak byl zničen něčím, ve vesmíru, poměrně obyčejným.
A někde strašně daleko, na zapomenutém místě, které snad kdysi mělo nějaký význam a možná také ne, ze Země vyklíčila rostlinka. Byl to obyčejný bodlák.

Život se vrátil do přirozených kolejí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A. Eržika B. A. Eržika B. | 16. prosince 2015 v 9:23 | Reagovat

Jó, aby to nebylo příliš blízko skutečnosti...

2 neros-san neros-san | 16. prosince 2015 v 10:50 | Reagovat

A kdyby, tak co... až na tu třetí světovou válku je to spousta lítání po vesmíru. To je fajn, ne? :D

3 nheeyi nheeyi | E-mail | Web | 10. září 2018 v 9:58 | Reagovat

<a href=http://canadian-pharman.com>buy real viagra online usa</a>  
best prices on real viagra http://canadian-pharman.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama