Obraz

16. listopadu 2015 v 22:31 | Neros |  Moje malá milá dílka
Děkuju Artie za upzornění. Opravdu jsem vkládal tuhle povídku už dřív. Jako omluvu a náhradu vkládám její dramatizaci. Byl to pokus, jestli lze udělat z libovolné povídky dramatický text a nakolik je dramaticky funkční. Jednoduchý tríček: ztělesněte vypravěče. Stejně se ale něco muselo vynechat a něco přepsat. Takže ta transformace nebyla stoprocentní. Otázka je, jestli vznikly nějaké nové kvality... jooo... to nevím, páč to nikdo nikdy neinscenoval. A asi ani neinscenuje. Leda bych si chtěl pohonit.
Eg(g)o.
Míchaný vajíčka.
Mozarte?



Obrazy: Hledím do tmy. Nade mnou okno a nad oknem nebe a na nebi odraz Londýnských lamp. Žádné hvězdy. Příliš velké světelné znečištění. Kdo si pamatuje doby, kdy byla z Londýnských ulic vidět mihotavá světélka nedozírných dálek...
Hledím do tmy a nepřemýšlím nad svým osudem. Nejsem první kdo takhle skončil.
Povzdechl jsem si lehce načrtnutými rty. Hledím do tmy.
Jen proto, že nesleduji nic. Jen čekám, až budu dokončen.
Z očí by mi skanula snad i slza, kdybych nějaké měl.
Ještěže mi nemůže ztuhnout krk, jako Mistrovi tolikrát při malování. Vždy se tak vášnivě dívá na objekt své představy, štětec ladně pluje těsně nad hladinou papíru a nechává na ní jemnou vrstvičku barvy.
Hledím do tmy a jen lehce si povzdechnu. Tu vzpomínku jsem si vymyslel. Jediné, co si ze svého zrození pamatuji je vůně olejových barev. A ohlušující šelestění štětečku.
Hledím do tmy.
Jsem portrét bez obličeje.


Obrazy: Barvy. Okrová. Hnědá. Ztvrdlý štětec. Pozadí staré už měsíc a půl, zrozené v horkosti a záchvatu vzteku nad nezdařeným dílem, jen čeká na ústřední motiv.
Malíř: Nehýbejte se!
Obrazy: Nadšení, rudá, plameny, postava. Zrozena v ohni, ukuta z kovu. Myšlenka!
Dívka: Tahle póza bolí!
Malíř: Vydržte.
Obrazy: Spěch, rychlý tep, bušení ve spáncích, vzrušení,
Malíř: Blížím se...
Obrazy: Lehké črty postavy, dívka, sedící na kusu ztuhlé lávy, uprostřed chaosu. Nohy, boky, hruď, ruce jemně svírající lístky na operu, krk, obrys hlavy. Rudožlutá kontura rozpolcenosti, přelétavosti, nesoustředění.
Malíř: Musím se uklidnit.
Obrazy: Soustředit se!
Malíř: Mohla byste se, prosím, zatvářit znuděně?
Dívka: Musím sedět takhle?
Malíř: Ano.
Dívka: Postačí zoufalost?
Malíř: Výborně. Děkuji.
Obrazy: Tužka. Jemná linka úst. Dokonale překreslených z originálu. Přesná křivka odpovídající dané skupině emocí. Naznačení rtů. Tady to ujelo.
Malíř: To napravím, ještě není tak zle.
Obrazy: Nos. Nevelký, pihatý, lehounce nahoru.
Malíř: Jo, to by šlo. To by šlo.
Obrazy: Teď linku očí... linku očí...
Malíř: Ne, ještě uši, uši také určují charakter, nebo to snad byly papilární linie?
Obrazy: Nevím. Uši jsou každopádně třeba. Lidi mají uši.
Dívka: Jak dlouho ještě?
Malíř: Už jen chviličku. Půjčím si pár detailů Vaší tváře a hned...
Obrazy: Ano. Mírně zašpičatělé, neodstálé, schované za pramínkem nezáživně hnědých vlasů, trocha perspektivy. Ano.
Malíř: Dokonalé ztvárnění skutečnosti, kterou vidím.
Obrazy: Tak a teď. Samé nuly. Jen elipsy a kruhy.
Malíř: Podívejte se na mě, tak zoufale, jak jen to dokážete.
Dívka: To nebude takový problém.
Malíř: A hlavně mlčte. Naháním čas, nevím, kde začít, jak začít, co udělat první, který z aspektů...


Dívka: Jste v pořádku?
Obrazy: Mladá, takřka nahá dívka zatřásla s Mistrem. Chvíli trvalo, než vstal.
Malíř: Je mi dobře.
Dívka: Nevypadáte tak.
Malíř: To je jen vypětí z posledních dní. Mám dost na pilno a přesto se věnuji věcem spíš krásným, než užitečným.
Obrazy: Ruměnce na dívčiných tvářích voní. Gratuluji mistře, poklony skládáte obratně, jako origami jeřába.
Dívka: Dneska tedy už malovat nebudete?
Malíř: Ne. Ale... mohla byste si prosím obtisknout tvář do téhle formy?
Dívka: Dobře.
Malíř: Tak. Děkuji. Víte, budu váš obličej studovat a přenesu ho dodatečně.
Obrazy: Ona se obléká.
Malíř: Ještě vám musím dát něco za to, jak skvělým a trpělivým modelem jste byla.
Dívka: To je v pořádku.
Malíř: Není. Ono to stejně nebude moc.
Obrazy: Dívka protáhne své ztuhlé tělo. Vzduchem zašustí pár barevných papírů. Ostrý závan zklamání.
Dívka: Děkuji. Doufám, že se ještě někdy uvidíme.
Malíř: Spíš ne.
Dívka: Měl byste si tu vyvětrat, myslím, že vám ten smrad těch barev nedělá moc dobře.
Malíř: Ano. Asi ano. Tak na shledanou slečno.
Dívka: Na shledanou.
Obrazy: Dveře ateliéru za dívkou nepřátelsky práskly. Ony za to nemůžou. Klapot podpatků na schodišti. Mistr se otočil. Nedodělaný obraz, je tiše sesazen z rámu a přiřazen k nám. Portréty bez obličejů. A maska zaschla.


Obrazy: Krajina ubíhá pod štětcem, jako pod koly rychlého auta, dynamika mraků, výbuch čistoty a na dobytém území ulpívají sluneční paprsky. Svěží. Jarní. Nádech. A tady šmouha, takřka až za plátnem, ale je tam, předzvěst příštího, soumrak, až skončí doba trvání této idylky, a přitom tam je už teď, latentní, zatím benigní. Tíživá.
Tím živá.
Dáma: Neskutečná.
Žena: Nádhera.
Dáma: A není ani moc drahý.
Žena: Chci ho.
Dáma: Já ho chci víc.
Obraz: Já, takřka dokonalá skica oka, sleduji jejich tanec. Partnerka přebírá kontrolu a v rychlém tempu nechává svou sokyni daleko za sebou. A Mistr dýchá svými skutečnými ústy, její parfém zahaluje jeho myšlenky. Drobné částice vyplavovaných hormonů se o sebe třou a vyvolávají blesky inspirace. V očích, skutečných tak akorát a právě tím opravdových, se líhne poznání. Zranitelné.
Žena: Namaloval byste mne?
Malíř: Mohl bych se o to pokusit?
Žena: Líbíte se mi. Jako váš styl. Tak reálný, tak plně skutečný. Chci vidět sebe, jak mne vidíte vy.
Obrazy: Šelest nohou po parketách ateliéru. Drobná nervozita doléhá. Vzpomínáš na včerejší pláč a řev? Zoufalost, co protekla pod prahem a zaplnila vnímání. Mistr klečel a dupal svou modro oranžovou expresi na položené plátno.
Malíř: Nezvládnu to!
Obrazy: Křičel. Nikdo nechce mistrovskou dokonalost bez tváře. Ksicht je značka kvality. Bezchybné kousky fantazie poskládané do pozadí jsou jinak upozaděny. Vše začne ztrácet hodnotu. Devalvace tvůrce. Nikoho jiného než tvůrce. Je to Mistr a nic víc.
Malíř: Mám nachystané jedno plátno. Abstrahovaná zoufalost. A mezi tím vy. Naděje.
Žena: Po ní často přichází zklamání.
Obrazy: A se zklamáním bolest. Rámy napnuté k prasknutí...
Malíř: Takže?
Žena: Budu se těšit.


Malíř: Nesmíš to pokazit. Jedna hloupá chyba a budeš toho litovat. Tohle je dokonalá konstelace, dokonalý tvar, je tak pružná tak adekvátní tomu všemu. Vyplňuje mezery mezi ostrůvky barev, dodává tomu lesk a smysl a ty křivky, ten tvar! Ukažte se ukažte mi víc, vnitřní dynamika, rozežeňte ty chmury z Hamletova ksichtu! Jemné chmýří obočí a smyslně přivřená víčka, co je za nimi? Celý vesmír, tvařte se svůdněji, nabídněte ochutnávku toho, co můžu dostat, když se do vás ponořím, dejte mi záminku vypáčit zámky a otevřít okna vesmíru dokořán! Slyšíte? Tak, seďte, nohu přes nohu, jako když čekáte na autobus, jste uzavřená a jste dveře, sedíte tam, jako kdybyste se tam narodila. Chodidla zamáčknou pochybnosti. Áhr! Tohle se ještě spraví, tak! A teď. Obličej je klíč.
Stálo mě to osm let a stipendium na špičkové malířské škole. Že nedokážu správně zachytit lidskou tvář. Že ať se snažím, jak se snažím, nakonec to vždycky, vždycky vypadá mrtvě. Ploše. Je to jako díra. Jakoby tam nebylo nic.Jen růžové balónky.
"Pane kolego, vaše práce s pozadím je famózní. Krajinky jsou neskutečné svou nadskutečnou reálností. A studie postavy se odráží od samé její podstaty. Tak mi řekněte, proč mají vaše modely vždy zakryté tváře? Chtěl bych vidět vaše oči. Jak je zpodobníte. Jste největší talent od dob van Gogha."
Nijak. Šestnáct pláten je nepoužitelných. Zbytečných. Mrtvých. Šestnáct pomníků neúspěchu.
Tohle už nehodlám opakovat. Tentokrát to už bude správně. Sáhnu skrz realitu a vytáhnu vaši tvář na plátno. Zaliji vás modrou, uchovám vás na věky.
Ne! Tohle ne! Takhle ne! Nenenenene!
Vy jste se pohnula! Nehádejte se se mnou, já potřeboval, aby vše vnitřní pohnutí bylo přesně takové a vy jste se naprosto bestiálně urvala ze řetězu! Ne! Nejdete! Ještě ne. Uklidněte se, omlouvám se vám, víte, to vypětí poslední dobou, jsem pořád zavřený tady... ne, dnes už nebudu malovat, jestli budete chtít, můžete znovu přijít. Chápu... poprosím vás tedy o poslední věc, obtisk vaší tváře do sádry... tak, zakloňte hlavu. Výborně.
Díval jsem se na ty masky tolikrát a nikdy, nikdy mi stejně nedošlo, jak zpod té jemné tkaniny kůže vystupují rysy, proč vinou kosmetických nedokonalostí získávají na uvěřitelnosti a kráse? Ani jedinou jsem nedokázal využít. Klíč k detailům, které je oživují jsem nikdy nedostal. Tak jsem je všechny zavřel. Daleko od obrazů, ke kterým patří. Tuhle ne. Tuhle už nenechám, aby se odloučila.
Nechte to chvilku tvrdnout, děkuji.
Už ani nevím, na co jsem tehdy ten hasák potřeboval...
Buďte pořád v té náladě, jak jsem ji popisoval, jste báječná, ať sádra uchová všechny detaily.
Teď napravím svou neschopnost.


Obrazy začínají mluvit, neustále tato slova opakují, jen občas vynikne konkrétní replika některého z obrazů, pokaždé jiného: Uvidíš. Tlumočníci. Štětec. Smrt. Rozumně. Pomoc. Obrazy. Neschopnost. Modrá. Lež.
Policista: Dobrý den, znáte tuhle slečnu? Včera po půlnoci psala poslední zprávu rodičům, že už jde od vás domů, ale nikdy tam nedošla. Že prý si koupila váš obraz a vy ji za to chtěl namalovat.
Obraz: Chtěl.
Malíř: Ano, pamatuji. Skutečně, byla tady. Když jsme skončili, tak odešla.
Obraz: Tvá tvář je mrtvá, jako ta naše.
Policista: Je nezvěstná.
Obraz: Ukrývá se?
Malíř: To je hrozné! Je pravda, že jsem ji u sebe zdržel, odcházela až někdy po půlnoci.
Obraz: A na ulicích světla jako ve dne. Bez jejího stínu.
Policista: A kam šla? Tušíte?
Obraz: Tam, kde lišky dávají dobrou noc malým princům.
Policista: Domů. Asi šla rovnou na metro.
Obraz: Pod zem? Nene.
Policista: Zvláštně to tu u vás páchne.
Obraz: Vyloženě to tu smrtí.
Malíř: Znáte to, barvy, různá rozpouštědla. Mám z toho migrény.
Obraz: Balzám na tělo, když ne na duši. S pohřební náladou.
Policista: To se vám nedivím. Co je pod tou plachtou?
Obraz: Hrob.
Malíř: Socha.
Obraz: Lháři.
Policista: Myslel jsem, že jste Malíř.
Obraz: Je to Mistr.
Malíř: Ještě to není hotové. Víte, moje obrazy nedokážou zprostředkovat lidskou duši. Až s tou ženou mne napadlo, že když zvolím jako výchozí platformu tělo... vidíte, tohle je výraz jejího obličeje v daném okamžiku... odlitek... drobné vrásky a póry. Duše zachycená v čase. Lapená. Tvář je nejdokonalejší maska. Jedinečná. Je v ní všechno, celý náš život. A ještě se mi to tak nádherně podařilo propojit s původním konceptem, podívejte - pracuji na tom celou noc. Pardon. Omlouvám se. Jsem pohlcen prací. Nedochází mi, jak je to nevhodné. Byla úžasná, moc mě to mrzí. Kdyby jste něco našli, dejte mi vědět, ano?
Policista: Jistě. Určitě se vám ozveme, na shledanou. A ta modrá je jaksi... uklidňující.
Malíř: Myslíte?
Policista: Ano.

Obrazy: Modrá je nová barva pro smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 20:48 | Reagovat

Pamatuji si ji. Četla jsem tuhle povídku už někdy? Na začátku jsem měla jen útržky vzpomínek na vzpomínky, ale poslední část mi dala za pravdu: Tohle už jsem někdy četla. Kdy?
Pamatuju si, že jsem ji stejně jako dnes četla v posteli na mobilu. Tehdy to bylo večer, dnes to bylo ráno. Předtím to byla nokia. Takže to muselo být dva roky zpět...?
Je to... možné? Nezdá se mi to?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama