Mystéria

4. ledna 2015 v 4:01 | Neros |  Moje malá milá dílka
Toto je dílo Paměti.




Na pravé straně je pramen a vedle stojí bílý cypřiš.

Dech. Srážel se v malé obláčky.
Nohy všech přítomných podupávaly v pravidelném rytmu.
Dusot.
Nikdy jsem neviděl lidi vypadat tolik jako dobytek.
A nikdy jsem neviděl dobytek vypadat tolik jako bůh.
Přivedli býka doprostřed hloučku vesničanů. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli se to opravdu děje. Tohle že jsou hody? Ještě nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Až poslední dobou.

Toto je dílo Paměti.

Přistěhovali jsme se sem, když mi byly tři roky. Na vesnici, na čerstvý vzduch. Otec si našel přátele, ale do kostela nechodil. Máma neměla co dělat a tak asi z nudy začala hledat boha. Mě tahala s sebou. Ukázalo se, že chodit do kostela má smysl. Nevím, jestli nějaký vyšší, ale kluci, kteří se tam nudili stejně jako já mě pak vzali mezi sebe. Je známá věc, že společné utrpení sbližuje.
Tak jsem vytrvale chodil s mámou do kostela, naučil se zpívat všechny ty písničky a začal si všímat těch nepřítomných výrazů, které mají všichni vesničané, během mše. Pohledů upnutých někam daleko, jakoby viděli ve vitráži ještě něco víc, co ale s povídáním pana faráře nesouvisí. Všichni kluci to vnímali a chápali stejně.
Jako možnost poílat si vtipné dopisy na útržcích papíru v kancionále.
Farář prdí!

Na pravé straně je pramen a vedle stojí bílý cypřiš.
Duše mrtvých k němu sestupují a osvěžují se.
Neopovažuj se přistoupit k tomuto prameni!

Nejdřív jsem těm pochodním nemohl věřit. Vlastně celou tu dobu, celý ten rok jsem si myslel, že si všichni dělají srandu, dokud jsem nevešel do téhle jeskyně a neuviděl ty pochodně. Teprve tehdy mi došlo, že to myslí vážně.
Že v téhle vesnici přežívá starý, orfický kult. Vydrželi se celé tisíciletí scházet a předávat si tento tajný obřad z generace na generaci. Od Řeků Římanům, Slovanům a Křesťanům. Opatrně, aby je nikdo zvenčí nemohl rozložit, zasvěcovali každý rok novou generaci tajemstvím podsvětí na troskách slovanského kmene, vzývajícího Velesa, boha dobytka a podsvětí.
Noví stárci i stárky se každý rok zúčastňují tisíce let starého obřadu za doprovodu starších obyvatel vesnice, kteří si prošli týmž zasvěcením. Drží se půst. Nikdo se neoslovuje jménem. Všichni zasvěcenci mají masky. A nakonec se obětuje mladý býk, ozdobený květinami - rozříznou ho vejpůl a za zvláštního zpěvu musíme mezi těmi kusy mrtvého zvířete projít na znamení přísahy mezi naším a vnějším, že udržíme to tajemství, které nám má být odhaleno. V mysli i v životě a že ho nikdy nikomu nevyzradíme. Co se stane na obřadu, zůstane na obřadu.

Před sebou nalezneš chladnou vodu vytékající z Jezera Paměti, stráže stojí před ní.
Zeptají se tě s prohnaným důvtipem, co hledáš v temnotě rmutného Hádu.
Řekni: Jsem syn Země a hvězdné Oblohy.

Přivádí býka. Vypadá důstojně a vůbec se necuká, rytmus našeho podupávání se zrychluje, zpěv přechází v řev. Honza vedle mě ještě před chvílí kvůli nachlazení nemohl mluvit. Asi za to může léčivý jeskynní vzduch.
Velekněz (místostarosta) provádí býčka kolem kruhu, všichni se utišují a klesají na pravé koleno. Nikdo nám neřekl, co máme dělat, víme, že to máme udělat, dává to perfektní smysl, poklonit se před býkem. Každý z nás se mu na chvíli zahledí do oka, jak kolem nás prochází.
Není to oko.
Je to bůh.
Temnota, na jejímž prahu stojím se rozpíná do nekonečna. Od života ke smrti a ještě dál. Věčné světlo. Věčný klid.

Jsem syn Země a hvězdné Oblohy.
Jsem vyprahlý žízní a umírám, a tak mi rychle dopřejte k napití chladné vody z Jezera Paměti.
A oni sami ti poskytnou vodu z posvátného pramene.

Mlčky vycházíme z jeskyně. Svlékáme zakrvácené košile, které nám Mistři dali a převlékáme se do původních šatů. Nikdo se před nikým nestydí, holky i kluci, s věkovým rozdílem klidně i tři roky teď zpracovávají jiné zážitky, než povrchní nahotu. Paní Stáčkovská, která vede místní obchůdek, bere spolu s dalšími ženami naše košile a odchází. Všechny je znám od dětství (narozdíl od mých rodičů) a některých jsem se vždycky bál. Až doteď.
Už vím, co lidé vidí na té vytráži v kostele. Ten býk rozseknutý vejpůl jim připomíná jejich skutečnou víru. A že se nemají dívat na oltář, protože tam tu pravdu nenajdou.
Nevěřil jsem, že to zvíře někdo dokáže jednou ranou rozpůlit.
Nevěřil jsem, že čerstvě vnitřnosti mohou okamžitě vzplanout chtivými plameny.
Nevěřil jsem, že poznám, co mám dělat po smrti.
A také jsem nikdy nevěřil tomu, že o tom dokážu mlčet...

***

"... a proto tohle píšu. Ti lidé nejsou špatní, nejsou zlí. Jenom nevím, jak se s tím mám vypořádat. Vídávám často staré přátele, jak spolu mlčky sedí v hospodě. Stačí jim vědět, že ten druhý si prošel tím stejným. Víc v tom přátelství být nemusí. A děsí mě to. Že bych měl takhle čekat celý život na smrt, protože u ní vím, co dělat. Smrt není to, před čím by se mělo utíkat. Ne, pokud víte, co máte dělat. Proto jí tímto vyznáním vycházím vstříc. Toto je dílo paměti. Když budeš umírat... napiš toto..."
Zpráva hromadně odeslaná celému adresáři svítila do pokoje. Přímo naproti ní seděl chlapec.
Krev už neprýštila, jen pomalu stékala po loktech a konečcích prstů, odkapávala do tratoliště na podlaze pod židlí.
Oči vytřeštěné do prázdna mířily někam ven z otevřeného okna, kterým utekl vrah. Nedošlo k souboji, chlapec mu sám otevřel, celé se to obešlo bez jediného slova a výsledek budde vypadat jako sebevražda s veřejným dopisem na rozloučenou.
Vraha nikdo nikdy nedopadne. Všichni to pravidlo znají. Kdo prozradí, zemře. Nikdy nevydají nikoho ze svých, pokud už on nevydal je.
Nikdo si ani nevšimne ruličky papíru, která byla ukryta pod jazykem těsně předtím, než ústa přestala produkovat sliny.
Šém pro zajištění vědomí po smrti. Vědomí, které stejně bude obklopeno temnotou. Ale všechno si bude pamatovat.

Toto je dílo Paměti.
Na pravé straně je pramen a vedle stojí bílý cypřiš.
Duše mrtvých k němu sestupují a osvěžují se.
Neopovažuj se přistoupit k tomuto prameni!
Před sebou nalezneš chladnou vodu vytékající z Jezera Paměti, stráže stojí před ní.
Zeptají se tě s prohnaným důvtipem, co hledáš v temnotě rmutného Hádu.
Řekni: Jsem syn Země a hvězdné Oblohy.
Jsem vyprahlý žízní a umírám, a tak mi rychle dopřejte k napití chladné vody z Jezera Paměti.
A oni sami ti poskytnou vodu z posvátného pramene.
Toto je dílo Paměti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A. Eržika B. A. Eržika B. | 4. ledna 2015 v 12:25 | Reagovat

O_O  O_O  O_O  jedna z nejlepších věcí, co jsem od Tebe kdy četla!

2 neros-san neros-san | 4. ledna 2015 v 13:46 | Reagovat

Och, děkuji...
V textu jsou užity úryvky ze Zlaté tabulky z Hipponionu (přívěšku kolem krku ženy pohřbené kolem roku 400 př. n. l. v jihoitalské Kalábrii) a Zlaté tabulky z Petelie (dnešní Strongoli - odkoupeno baronem Millingenem roku 1830) - datováno zhruba 400 př. n. l.

3 Orida Orida | Web | 4. ledna 2015 v 14:15 | Reagovat

Skláňam sa pred tvojim talentom a striasam zo seba posledné zbytky zimomriavok.

4 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 8. ledna 2015 v 20:54 | Reagovat

Je to krásné a ještě si to párkrát budu muset přečíst, abych toto dílo vstřebala.

5 Songiri Songiri | 7. března 2015 v 0:06 | Reagovat

Z toho, co jsem od Tebe četla, je tohle asi to nejlepší. Pořád se překonáváš, pokračuj. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama