Popis sympatického člověka

9. prosince 2012 v 2:02 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Techm... momentálně koukám na jedno video.
Závidíte?
Doporučím vám jednu stránku, kde je videí strašně moc a určitě si taky najdete nějaký, který vás pobaví! Jmenuje se youtube.com.
Ne, nebojte, tento opakovaný vtip nebude jediným obsahem tohoto článku. Ve skutečnosti vám sem dám k dispozici jeden můj úkol, do jednoho mého předmětu. Budu tvrdit, že úkol byl přijat s nadšením a tudíž vám cíleně lhát.
Každopádně přímo na něj navazoval druhý úkol a tedy druhá část přímo navazuje na tu první, čili na tuhle, ano, dal bych si nudle, a tak se chci zeptat, jestli má upravit začátek později zveřejněné druhé části, aby působila samostatněji, nebo nechat to být.
Ptám se své jediné, pravidelné čtenářky.
Náhodní kolemjdoucí si můžou hodit mincí a říct výsledek.



Zdá se mi, že potkat někoho sympatického není tak obtížné, jako potkat někoho nesympatického, protože většina lidí (tedy ti, kteří se svou přívětivost nesnažili programově vytlačit) v sobě má něco, co je na nich příjemného alespoň natolik, abyste byli ochotni si vedle nich sednout v tramvaji.
Nebo ve vlaku.
Tenhle příběh, moji čtenáři, pojednává o neuvěřitelném večeru v jednom uvěřitelném vlaku.

Představte si vlak.
To není tak těžké. Představit si chlupatého plameňáka, tančícího na hořících chrobácích v půlce korunovace Karla IV. už ano… protože nevíme přesně, jak Karel IV. vypadal.
Nicméně o vlacích máme docela dobrou představu, víme, že jsou dlouhé, poměrně hranaté, nepoměrně hlučné (jsou spíše hlučnější, než hranatější), uvnitř mastné, s potahy z nezvířecích kůží a sem tam se může stát, že v některém vzdáleném, takřka zapomenutém vagónu, narazíte na neandrtálce, jak maluje prehistorické grafity "Ich bin hír, bič!"
Tak tedy… máme vlak (minimálně vizualizovaný v myšlenkách), vlak dostatečně dlouhý a dostatečně zvláštní na to, aby jel z toho místa, ze kterého jsem se chtěl dostat, tam, kde jsem chtěl být.
Samozřejmě do toho vlaku patří i různí lidé, protože vlak by bez lidí asi nikam nejezdil. Minimálně bez strojvedoucího by nikam nejezdil. Nebo alespoň bez průměrně cvičené opice. Tím nechci nijak shazovat práci lidských strojvedoucích, je bezesporu důležitá, jak pro zdravý rozvoj společnosti, tak pro celou jihotučňáčskou kulturu, ale myslím, že bez jejich tyranie a necitlivé manipulace s přístrojovou deskou by se spousta lokomotiv obešla. Takové opice by určitě uměli nastavovat rychlosti citlivěji, na druhou stranu je docela možné, že by nedokázaly zastavit.
To ale není důležité.
Stejně nevím, jaký strojvedoucí tehdy v tom vlaku seděl. Třeba to byl opičák. Krom strojvedoucího tam ale seděla spousta lidí a znáte takový ten pocit, kdy si říkáte: "Nemůžu se s nikým potkat, achichouvej, ať mě všichni nechají na pokoji, chci jen klid se svou knížkou/ sluchátkama/ myšlenkama/ bleším cirkusem, hlavně ať na mě nikdo nemluví, všichni jsou Trák strašidelní, co tady vůbec dělám, když nikam nechci jet, potřebuju vagón, kde mě nikdo nebude rušit v rozjímání a cvičení blech, ááá potřebuju tvůrčí klid, lidi lidi lidi, kdo vás nenávidí? No přece já, tak vystupte a nedívejte se na mě, přestaňte dýchat, všem se nám uleví…"?
Tak přesně tenhle pocit jsem ten den neměl.
A náhoda tomu chtěla, že jsem se potkal s jedním kamarádem. A ještě náhodnější náhoda šla kolem a řekla: "Hele, co kdyby si sem sedl ještě někdo? Kámo, ty nemáš co na práci, zajeď si projet se, potkáš někoho zajímavýho, co říkáš? Ne? Co už… BŽINK!" A pak tam seděl.
Říkejme mu třeba Viktor.
Je to dobré jméno, protože se tak doopravdy jmenuje.
Viktor je kamarád mého kamaráda a teď už i můj kamarád, ale tehdy to byl jen neznámý kluk, který tam seděl, říkal věci jako: "Tak to je epes rádes, mňamózní, famóz maximóz," a podobné nesmysly, u kterých si nikdo není jistý, co znamenají, ale když je někdo říká s takovou chutí a elánem, nedochází mu, jak jsou strašně pošahané.
Je pravda, že oproti nesmyslům, které jsem tehdy říkal já, to jsou citáty z Bible… no… to není nejlepší příklad… prostě oproti tomu, co vycházelo z mých úst, byly jeho komentáře a doplňující hlášky něco jako jasnou strukturou v surrealistické malbě.
Zkrátka… seděli jsme tam a klábosili.
Během diskuze o možnostech setby plameňáků na svazích Jižního Tyrolska (ne, že by někdo z nás věřil v Tyrolsko), jsem si počal uvědomovati, jak moc se Viktor vymyká standartům mého výběru náhodných společníků na cestách.
Za prvé je to chlapec. Mladý muž. Kluk. Lidský sameček. Teda alespoň, co vím.
Za druhé, styl oblékání by napovídal spíš takovému tomu typu člověka, který se o víkendech chodívá bavit do místností, kde není nic slyšet (krom všeobjímajícího, apokalyptického dunění, doprovázeného opakováním těch stejných slov v jakémsi neexistujícím jazyce), člověka, se kterým si lze povídat maximálně tak o oblečení (jednoho typu), holkách (co to znaj) a hudbě (no…). Ale udělal jsem chybu.
Předsudky jsou svinstvo.
Místo toho jsem se mohl s Viktorem bavit o jeho životní filozofii, o místu ve společnosti, o názorech na lidi, o předsudcích (jsem alibista) a samozřejmě také o holkách, hudbě, cestování a podivné neskutečnosti, ubíhající za oknem, které z nedostatku jiných slov říkáme les.
A cesta tak příjemně ubíhala.
Cesta vždycky příjemně ubíhá, pokud máte společníka, jehož smích je nakažlivý, jako chřipka a který má náladu, tak dobrou, že by i louže začaly tančit. A to ne proto, že by si zrovna užil s nějakou slečnou, nebo byl pod vlivem psychotropních látek, ani proto, že rád cestuje vlakem, ale prostě jen proto, že: "Život není dost dlouhej na to, abychom se užírali smutkem, víšco. Já si prostě myslím, že když má člověk chmury, má se na ně vykašlat a užívat si všechny ty drobný momenty, chápeš, ne? Prostě epesní chvilky, kterých taky není moc. Život je ty vole jako žvýkačka. Musíš si ji užít, tu famózní chuť, než ji vyflusneš."
Výčet jeho sportovních aktivit mne překvapil. A zahanbil. Jeho fyzička je (alespoň pro mě) nedosažitelná, jeho odhodlanost inspirující ("Když jdeš v noci po ulici, musíš být ten největší predátor. No a co, že do tebe tamten cápek bude chtít bodnout kvůli peněžence? Ty mu chytneš ruku, vytočíš, vykroutíš z kloubu, a rozkopeš držku, že do konce života bude cucat šunkofleky brčkem. Pohoda páreček.") a jeho vlasy tak dobře trénované, že vydrží celý den stát tak, jak jim ráno nakáže.
Ve spoustě směrů je zkrátka fascinující.
Jeho mluva možná není distingovaná, zato je velice hravá a pružná a srandovní, tak jako on a jako jeho historky z natáčení (a to žádné nemá). Jeho úsměv není tak pružný, ale zato je skutečný (rozhodně skutečnější, než ty neexistující historky z natáčení) a navíc… ten člověk poslouchá, co ostatní říkají.
Můžete říkat, co chcete (nebo i to, co nechcete) a on buď pojede na stejné vlně, nebo vás udolá rychlou argumentací (zvlášť, když si je jistý tématem) a to tak zdrcujícím způsobem, že vám nezbude, než se smát. Protože nebudete zklamaní, ani naštvaní, že vám něco vyvrátil, ale bude vám připadat vtipné, jak to udělal. S elegancí krabičky od sirek a humorem sobě vlastním.
Viktor (a snad je to už tím jménem, neboť všichni Viktorové, které mám to štěstí potkat) je zkrátka sympaťák. Bohužel jenom oni umírají mladí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady I. Lady I. | Web | 16. prosince 2012 v 19:11 | Reagovat

Viktor je ten typ kluka, kterého bych označila za "řízka", a je mi sympatický už z vyprávění :D
Teď ale nechápu, jestli ten druhý odstavec už byla druhá část, nebo jestli druhou část teprve zveřejníš.
(Taky nevěřím v Tyrolsko.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama