Podivín

21. listopadu 2012 v 15:35 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Pududududumdu!

Čumíte, co?
Jo, ještě žiju. A žít hodlám. Co že dělám? Nic moc.
Kukadlaky.
O těch někdy jindy.
Jo a taky studuju. Uměleckou vejšku. Čumíte, co? Já taky. Je to totálně nejvíc epeserádes famózmňamóz ku le revolucí. Potkávám fůru lidí. Nějaký lidi ztrácím (nechal jsem je ve druhé bundě (nebo na stole, tam vždycky zapomenu to nejdůležitější, ale v tom "tvůrčím" nepořádku se nevyzná ani profesionální vyznavač náboženství, stolů a stolních náboženství)). Jo, z toho, co studuju, plyne, že můžu, používat, slova jako: tvůrčí.
A to je prostě ŽABÍ.
A tady si užijte jednu moji povídku, která Tŕťu moc nepotěšila:



"Jednu mouku, prosím," pronesl vcelku zdvořile muž. Slečna na druhé straně recepce se zatvářila poněkud nechápavě. Nebylo však poznat, zda je to otázkou, do prostředí pokladen kina se tak strašně nehodící, či rajčatovou šťávou stékající z mužova podpaží a hlasitě kapající na pečlivě vyleštěnou podlahu.
"Jednu mouku, prosím," velice trpělivě zopakoval záhadný muž.
"Co-co-cože?" Optala se pokladní, která dosud jen lapala po dechu.
Pozornost všech lidí v nablýskaném, vyleštěném vestibulu se přichýlila, jako ucho zvědavé sousedky ke zdi, zpoza které se ozývá hádka, na scénu.
V jejím středu stál muž. Poměrně slušně oblečený. Jen zpod paží, ovinutých drahou, bílou košilí se řinula stoka rajčatového protlaku. A na nohou měl ryby. Lapaly po dechu. Každý jeden z těchto výjevů by byl při nejmenším šokující, ale největší účinek měl jeho prostý dotaz:
"Jednu mouku bych chtěl."
"My tady ale mouku nevedeme," odvážila se konečně odpovědět paní za pultem z umělého mramoru.
"Aha. Děkuji."
Podivín se otočil na rybím ocasu, zakvákal a zmizel.
Lidé byl tak konsternování, že vzniklo nové náboženství. Jeho název není důležitý. Podstatné je, že díky němu byla vyhlazena tři čtvrtina lidské civilizace.

O pár světelných let dále, dva muži v identických košilích, na nichž se místo zapocených kol, tvořily skvrny z rajčatového protlaku, muži, vypadající skoro běžně, až na ryby jejich nohou, marně lapající po dechu, seděli na cukrových homolích a sledovali kruté, náboženské řeže, odehrávající se na blízké planetě, kam jeden z nich skočil pro ingredienci nutnou na řízek v trojalobalu.
"Vidíš to… místo toho, aby vynalezli mouku, vynalezli válku," zakroutil nevěřícně hlavou jeden.
"No jo. Ale války se nenajíme," smutně pronesl ten druhý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady I. Lady I. | Web | 21. listopadu 2012 v 19:33 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi živ a zdráv!
Alespoň tedy v rovině fyzické.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama