Listopad 2011

Večer stužkovací i běhací

25. listopadu 2011 v 21:29 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Včerejšek byl překvapivě dlouhý. Už od odpoledne, kdy jsem naprostou náhodou potkal tátu a pak se málem nestihl oholit (i přes časovou rezervu, kterou jsem měl naplánovanou). Dlouho jsem přemýšlel co na sebe (poněvadž nemám kabát a je mi blbé nosit na saku bundu) a nakonec jsem udělal mnohovrstevnatý kompromis, který se ukázal být dobrým (byť v jistých společnostech nepříliš elegantním) a dostatečně tepelně izolujícím řešením.
Už když jsem vstoupil do podniku, ve kterém se náš stužkovák se slávou pořádal, chytil jsem se za řídký porost na své hlavě. Za prvé, onen podnik je sklepního rázu, tudíž jsou tam dlouhé schody dolů a za druhé, což je důležitější, se stáčí o stoosmdesát stupňů, což musí být pro podroušené návštěvníky naprostým prokletím. Nakonec nikdo nebyl tak opilý, aby s těmi schody měl závěžnější problémy, nicméně další vady resturace pokračovaly.
Na stužkovák jsme měli sražených několik stolů do T. Poněvadž nás bylo i s učiteli přes čtyřicet, pochopitelně to nestačilo a zbytek seděl v "boxech". Další radostnou událostí bylo, že jsme měli krátký zvukový kabel a jako bonus repráky měly vlastní hlavu, nehledě na mírně nepovedený systém zasedacího pořádku. Ale večeře byla fakt dobrá.
Spolužák, který četl projev, jež jsem s nemalou ochotou napsal, vynechal jeden vtípek, ale za to se na něj nemůžu zlobit, alespoň nezaváhal a tak jeho proslov alespoň působil konzistentně. Druhý proslov jsem měl těsně před stužkováním já a jednalo se o maturantský slib v archaické češtině, za který jsem si ten večer vyslechl nejednou chválu. Mé ego se nafouklo jak balíček s popcornem. Během samotného stužkování nám byly položeny panem ředitelem dvě zákeřné otázky. "Máte rádi modrou?" A hlavně: "Kam máte v plánu pokračovat?" S tou modrou otázkou si nejsem docela jist, zda-li opravdu zazněla, ale tak jako tak pan ředitel ztratil klobouk, který buď někdo spláchl do záchodu, nebo si ho doma pověsil, jako trofej. A já to vyjímečně nebyl.
Pan ředitel se po stužkování spakoval, nastalo promítání fotek z dětství a následně tombola, plná naprostých kravin. Touhle dobou už byl Marie ve fázi MMM (mírně mimo mísu). Hodil po spolužákovi skleničku. Resp. po spolužákově stavbě ze sklenic hodil skleničku.
Poté na chvíli zavládl chaos (označovaný jako "volná zábava"), kdy jsem naprosto ovládl taneční parket. Ne, že bych uměl tančit.
Ale člověk se nesmí bát odvázat. A zvlášť, když se chce bavit bez alkoholu. Tak jsem se bavil. Ne, že bych uměl tančit.
Najednou zavládla všeobecná panika: přítomný učitelský sbor unikal otevřenými dveřmi na ulici a domů. Zbyli tři poslední mohykáni- Obořil, Kučera a Konečná. Když byly všechny naše zábavy zastaveny, že hospoda už zavírá, ať jdeme do háje, Marie mi strčil do ruky tři kila a peněženku se slovy: zaplať to. Veselé je, že každý dostal lístek (pokud neplatil hotově) s účtem a bylo dohodnuto, že ten, kdo tento cár papíru ztratí, bude platit pětistovku, ať utratil víc, nebo míň. Naštěstí se nám zázračně po patnácti minutách podařilo kýžený list najít a mně i zaplatit. I usmát se na nepříliš servilní obsluhu.
Protože jsem v ruce držel Mariinu peněženku, chtěl jsem mu ji vrátit (ne, že by byla bůhvíjak plná), nastal ovšem problém s tím, že nikdo nevěděl, kde Marie je. Již třetí telefonát mi zvedl a blahosklonně mi sdělil, že je na Veveří 9 a jeho peněženka v mých rukou je můj problém, nikoli jeho. Poslední, co jsem z telefonu slyšel byl nápěv "Co ste hasiči, co ste dělali." Rozběhl jsem se tedy a děkoval sobě za svou nebeskou prozíravost (mám totiž o čtvrt čísla menší pravou botu, než nohu, naštěstí jsem přišel na způsob, jak se s tím vypořádat), že jsem schopný běhu. Ptal jsem se několika pocestných, zda-li neviděli opilého chlapce, všichni mi řekli, že viděli, ale ne jen jednoho. Při specifikování, že jde o "opilého chlapce, který zpívá Co ste hasiči," mi každý ze dvou dotázaných zcela jednoznačně (i přes vlastní silnou podroušenost) ukázal směr.
Marie byl dohnán, peněženka mu byla vnucena, po několikerém přemlouvání se zvedl z kolejiště, pak utekl, znovu si lehl do kolejí, tak ho spolužáci zase tahali na nohy, zatímco já i Marie jsme se smáli, poněvadž se je jednak Marie pouze snažil nasrat, druhak se mu to dařilo a třeťak se mu nemohlo nic stát, protože další šaliny měli těmi místy projet až za několik hodin.
Pak se cesty rozdělily. Skupina jedna, čítající asi dvacet čtyři lidí, se vydala na diskotéku dvaxichty. Zbytek, skupina dvě o dvou lidech, se jala hrát na honěnou. Nutno podotknouti, že jeden z členů skupiny ji hrál značně nedobrovolně. I když jsem se občas i bavil. Je jistě překvapivé, že druhým členem skupiny byl Marie.
Poté, co jsme si třikrát proběhli Českou a Jakubskou mi Marie hodil telefon, ať zavolám jedné spolužačce. Žel bohu neodhadl tak docela směr a trajektorie telefonu končila tři metry od mých nohou. Je to ďábelský stroj- stačilo vrátit baterku, trochu zahřát, zeptat se Marie na PIN a znovu jel.
Pak jsme chvilku běhali po Svoboďáku, potkali spolužáky, kteří se záhadně odloučili od hlavního proudu, navzájem si upřesnili, kam máme jít, znovu Jakubská, znovu Česká, McDonald, polívání kyselinou a pálení, válení se po Svoboďáku, pokus o útěk, úspěšné zadržení, další válení se po Svoboďáku, běh po Masaryčce k Číňanům na nudle, nudle, další běh po Masaryčce k Číňanům, tentokrát na smažák, Smažák (na který jsem byl pozván, což mělo za následek, že jsem měl opět Mariinu peněženku, za kterou jsem ABSOLUTNĚ NECHTĚL mít zodpovědnost. Jako bonus jsem držel i jeho mobil, poněvadž jsem byl znova a znova instruován, ať zavolám té spolužačce (ne, že by to zvedla)).
Marie byl spokojeně nasycen a zeptal se mě asi po stopadesáté, kde je Broňa. S bohorovou trpělivostí (a jen nepatrným zařváním a vztekem) jsem mu sdělil, že u dvouxichtů. A on se mne zase zeptal, jak se tam asi dostaneme, tak jsem mu znova řekl, že já vím, kde to je. Řekl mi, že neví, jestli na to má a než s ním hledat bankomat a riskovat jeho další útěk, radši jsem mu vstup zaplatil.
Asi to bylo tím, že byl najezený, ale konečně se uklidnil a šel se mnou a nikam neutíkal. Jen jsem si asi tak třikrát sjeli "Po kalíšku po kalíšku."
Ve Dvouxichtech jsem znova tančil, Marie se nekoupal, Marie taky tančil, diskotéka mě ohlušovala, měl jsem hroznou žízeň ale vodvaz jak noha. Chvíli jsem se bál, že by mě chození na diskotéky začalo bavit, ale při pohledu na (již mírně ošuntělý) náramek z WOHNOUTŮ, mne to přešlo.
Před třetí jsem vypadl, Marie již byl unavený a i sezení mu dělalo mírné potíže, tak jsem se nenápadně (za hlasitého loučení) vytratil, pár minut před třetí hodinou ranní, na rozjezd. Před rozjezdem jsem si pokecal v nonstop sámošce s prodavačkou (měl jsem šílenou žízeň) a v rozjezdu jsem si pokecal s nějakým klukem, co dělá historický šerm, či tak něco- bavili jsme se o opilosti a o idiotech, kteří se podívají na nějaké video na youtube (ať už o parkouru, nebo šermu) a řeknou si, že to není tak těžký a jsou to zkusit, což odskáčou (ha-ha-ha *neviditelný vtip*) nepříjemnými poškozeními kostí.
Třešničkou na večerovitém dortu bylo, když na kruhovém objezdu v Kuřimi autobus ostře zatáčel (což není divu, vzhledem k charakteru kruhových objezdů) a opilý mladík, dosud sedící rovně na sedadle se začal naklánět na stranu. Páteř měl pořád stejně rovnou, jen měnila svoje směřování tak, jak se měnilo jeho těžiště. Mladíka probudilo až bouchnutí o zem. Vypadalo to děsně komicky a naštěstí se o nic nepraštil, takže jsem se mohl klidně smát.
A po návratu domů a vyřízení veledůležitého emailu i spát.

Jako bonus přikládám přípitek a hlavně maturantský slib:

Přátelé a kamarádi, dámy a pánové, meine Damen und Herren, Ladies and Gentlemen, Vážení přítomní, sešli jsme se zde, v tento velký a důležitý den, 24. listopadu, v den, kdy zemřel Freddie Mercury, narodil se Simon van der Meer a Alfred Strejček. V den, ke kterému se též pojí velevýznamné události, jako například objevení Tasmánie Jamesem Cookem, publikování publikace O původu druhů Charlese Darwina, či patentování ostnatého drátu.
Ale dnešek, velevážení všudypřítomní hosté, dnešek je zcela významný a do wikipedie editovatelný i z jiných důvodů. Především kvůli tomu, že dnes bude oficiálně přijata 4.A. mezi maturanty, což bude náležitě oslaveno a zapsáno do kroniky lidského pokolení.


Slib (kdyby to někdo nepochopil):

My, studenti zdejší, vytrpivší útlaků a nástrah nekalých, však měrou takměř stejnou zkouškami a testy prověření, vybráni jsme byli, jakožto nástupci a nositelé vědomostí lidských a oborů chemických, analytickými počínaje a nástroji fysikálními a matematickými v podruží chemickém konče. Též jazyků nám vštěpováno bylo, nutno podotknouti, že úspěšně ve většině z případů uplynuvších a schopnosti potřebné pro život náš budoucí, převážně zručnost laboratorní, nám byly předány úspěšně, jak jen to možné, vzhledem k neznalosti naší počáteční, jež přebita trpělivostí a snahou kantorů našich byla, bylo. Tak stojíme zde, takměř obnaženi, jen v úborech slavnostních, však oděni vskutku vbrzku budeme do hávu, jež posune nás o stupeň výše na úrovni vědomostní i lidské, a to sice do šerpy maturantské, kterážto je symbolem víry učitelstva v schopnosti naše a ochoty a snahy naší úspěšně zkoušku z dospělosti splniti, jak jen možné to je, neb motivace naše se dá za nemalou označiti.
Protož tedy přísahejme, že nedbalostí svou nedopustíme mentory naše zklamati, by úkony vedlejší byly by nám libější sebevíce, a že snaha naše vezdejší nepřijde vniveč, soustředění naše odvést možno nebude a úspěšně zkoušku z dospělosti splníme.