Říjen 2011

Jak se cítí malá, poloprůhledná hromádka slizu, která právě vylétla z hlavy inteligentního Cephalopoda na Etadionu?

27. října 2011 v 15:08 | Neros |  Moje malá milá dílka
Povídka byla původně určena do nějaké literární soutěže, než mi došlo, že je tak blbá, že by stejně nikdy neuspěla.
Původní idea (povídka původně měla dvě věty) byla zabita a tak příběh, který zároveň měl být i pointou byl zbytečně rozšířen v zájmu komplexnosti.
Každý prochází tvůrčím experimentálním obdobím. A jestli ne, tak prostě jen blbnu.
*Chtěl jsem zkrátit tohle promo na minimum, ale jak známo, v některých věcech se prostě nedovedu krotit (JÍ-HÁÁÁ!)*
Takže jak se cítí malá, poloprůhledná hromádka slizu, která právě vylétla z hlavy inteligentního Cephalopoda na Etadionu?



Atd.

17. října 2011 v 23:10 | Neros |  Apendix Poetris
Zdá se mi to, nebo od té doby, co jsem se sem nedostal mi vzrostla návštěvnost?
Ne, že by na tom záleželo, je to jenom poměrně zajímavý jev.
Co jsem chtěl říci, tak se omlouvám za to, že TT nefunguje, jak by mělo, ale prostě mi to nějak nejde od ruky, to všechno, co bych měl dělat a to, co mi jde zase dělat vůbec nemám. Takže pokud někdo z vás zná řešení na mou situaci, volejte věštce a ptejte se na moje číslo. Možná budete překvapeni.
(Nevím proč byste měli být, proto je tam "možná" *užitečná informace, což?*)
A protože tu jsem a říkám si, že vás nenechám, mí věrní, zbloudilí návštěvníci hlady, tu máte mírně experimentální básničku, jež jsem nedávno dal do kupy.
Pointu (notná dávka sebeklamu) pochopí pouze Pratchettovi příznivci.
Pokud někdo bude mít zájem, do komentářů třeba i napíšu, co měli pochopit.
A teď básnička, kratší, než tenhle paskvil. Jmenuje se stejně jako článek (fantazie skomírá ve škarpě *ne, to není název... i když někdy něco takového napíšu*).

Češi čiší číší
-myslí v müsli syslí.
Tiší mniši slyší,
cizí hryzy ryzí.

Alena Troubí Do blba.
Blb troubí do Aleny.
Aréna Tradičně Dohola
Hejhola tradičně bez sirény.

Apokryfy Trnoucí Dole
Welká Tuctová Cre-amrole
-Letadlo oblohou letí.
Amos Tluče Děti.
Zkrátka
zkratka.
Müsl müslimova Dotčena
lžící vzpříčenou v zásuvce.

Hlava 22

3. října 2011 v 19:54 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce

Hlava XXII je satirický, protiválečný román Josepha Hellera a přestože se jedná o autorovu prvotinu, sklidil s ní obrovský úspěch. Dosud se jedná o jeho neznámější dílo.

Kniha se odehrává na italském ostrově Pianossa během II. světové války a pojednává o válce, válčení a vojácích 256. letecké eskadry armády spojených států. A především o Yossarianovi.

Kapitán Yossarian (jemuž přátelé říkají Yo-Yo), který se marně snaží vzepřít armádě- nezastavitelnému, absurdnímu kolosu, je hlavní postavou celého románu. Po několikerém setkání se smrtí a mnoha konfliktech s armádními představiteli Yossarian marný boj vzdává a dezertuje. V knize je naznačeno, že do Švédska (jedné z mála neutrálních zemí), ale v Hellerově posledním románu "Zavíráme!" se dozvíme, že se mu útěk tak docela nezdařil.

Yossariana k útěku donutí právě Hlava XXII vojenského řádu, která mimo jiné říká, že z armády bude propuštěn každý duševně chorý, který si o to zažádá. Pochopitelně, že zažádání o propuštění z armády duševní onemocnění vylučuje. Pojem Hlava XXII dokonce vstoupil mezi ustálená slovní spojení, ve smyslu něčeho absurdního a "postaveného na hlavu"

Celá kniha se odehrává právě v tomto duchu. Absurdita střídá absurditu a to (spolu s převrstvováním časových linií) místy způsobuje nepřehlednost děje. Typickým příkladem absurdity je Syndikát Mila Minderbindera. Syndikát je obrovská obchodnická organizace, kterou má pod palcem právě hlavní zásobovač Milo. Ten pomocí neuvěřitelných machinací na světovém trhu získává peníze pro syndikát (čili pro sebe) a navíc vysoké hodnostářské funkce. Stává se tak starostou Palerma, guvernérem Malty, vicešachem Oranu, chalífem Bagdádu, imámem Damašku atd.

Krom absurdní roviny příběhu román obsahuje ještě jeden aspekt. Vážnost. Vážnost a syrovost je tu stavěna do kontrastu s humorem a satirou. Tato kombinace způsobuje mrazení v zátylku a zatajení dechu nad hrůzami války, které jsou tu až naturalisticky vykresleny (když v letadle umírá mladý Snovden). Autor se proto nebojí sáhnout místy do vojenského žargonu, přestovšak vulgarismů neužívá nadbytečně, ale pouze pro zvýšení pádnosti vět.

Zajímavé na Hlavě XXII jsou postavy, na kterých kniha stojí. Takřka mezi nimi není jediný obyčejný člověk. Každý je nějakým způsobem vyšinutý, zvláštní. Major Major Major má kvůli svému jménu strach z lidí a proto přijímá návštěvy ve svém stanu jen když není přítomen. Poručík Sheissekopf neumí nic jiného, než pořádat vojenské přehlídky a této svojí zálibě se věnuje většinu svého času. Doktor Daneeka je zcela otráven svou prácí a prohlášen za mrtvého, což ho ale otravuje ješte více. Orr Yossarianovi neustále neříká historku o tom, proč ho prostitutka bila střevícem do hlavy, apod.

Většina vojenských důstojníků v knize je líčeno jako skupina bezcharakterních, amorálních tupců, které nezajímá nic jiného než vlastní zisk a postup. A kvůli těmto cílům jsou schopni ztropit kdejakou hloupost, která se jim zdá z kariérního hlediska jako dobrý nápad. Důkazem toho je například zvyšování povinných letů, či shazování pum tak, aby dopadaly co nejdále od sebe- lépe pak vypadají na leteckých snímcích. Vojáci jsou oproti tomu popisováni jako lidé, kteří se většinou snaží dělat cokoli, jen aby si zjednodušili pobyt ve válce. Mnohdy jsou prostě vrženi do válečné skutečnosti, aniž by se o to někoho prosili. Představují lidskou individualitu, v konfliktu s byrokratickou, válečnou mašinérií.

Yossarian samotný se snaží válce za každou cenu vyhýbat. Uvědomuje si její zbytečnost, uvědomuje si, že jde o život. Vidí kolem sebe lidi umírat, vidí, jak se lidé kolem něj mění v citově vyprahlé jedince. A i když se jim snaží pomoct (jako třeba doktoru Daneekovi), ne vždy to jde. Není proto divu, že jeho odpor k válce uráží postavy amerických patriotů, lidí, kteří za ideály neváhají položit život, což mnohdy také udělají. Yossarian (a spolu s ním i Heller) to nedokáže pochopit. Což je jeden z důvodů, proč mnoho američanů Hlavě XXII nemohou přijít na chuť. Podle spousty z nich kniha znesvěcuje památku všech statečných, amerických padlých vojáků. Ve skutečnosti spíš Heller poukazuje na fakt, že není o co stát. Vyznamenání In memoriam si do životopisu napsat stejně nemůžete...

Kniha je spíše než typickým protiválečným románem, kritikou určité společnosti, jak už to u Hellera bývá. Svědčí o tom už jen fakt, že problém židovství se tu v podstatě neřeší (jen párkrát je naznačen antisemitismus vojáků) a hlavě se v knize jedinkrát nesetkáme s Němci, s nepřítelem, proti kterému je celá ta šílená, jedincem nezastavitelná, jedince přehlížející, válka vedena. Yossarian (a spolu s ním i čtenář) se tak nedostává do konfliktu s Hitlerem a jeho Třetí říší, ale jen a pouze s armádou, kterou viní ze všech hrůz, které musel vidět. Nepřítelem kapitána Yossariana se stává armáda spojených států se svou byrokracií, nedotknutelností, zbytečností a Hlavou XXII.

Román se v mnohém podobá slavné knize MASH Richarda Hookera.

Joseph Heller (1923-1999) byl významný americký autor židovského původu, profesor psaní na New York City College a veterán druhé světové války. Jeho knihy mají často autobiografické motivy (stejně jako Yossarian, i Heller byl bombometčíkem bombardéru B-52), hrdinové knih bývají často Židé z Coney Islandu, části New Yorského Brooklynu, kde Joseph Heller vyrůstal (viz. Gold za všechny peníze, kde se nepříliš úspěšný novinář stále snaží dostat mezi washingtonskou smetánku, než zjistí, že není o co stát).

Heller je ve svých knihách kritický vůči určitým fenoménům, vůči věcem, před kterými lidé zavírají oči a snaží se na ně nahlédnout novým pohledem. Je velkým satirikem, jeho humor je velmi absurdní, někdy černý, a občas působí rušivě, protože je text hůře chápatelný. Přesto si znovu a znovu dokáže najít čtenáře, kteří se snaží pochopit autorovy myšlenky a lámou si hlavy s Hlavou XXII.