Prosinec 2010

Vánoční příběh rodiny L.U.Piče

24. prosince 2010 v 0:43 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Víte... ono se sluší dát lidem, na kterým vám záleží dát na Vánoce něco.
Dárek umí koupit každý, kdo umí vytáhnout peníze z peněženky (a ještě předtím je tam dát- to bývá mnohem těžší). Proto jsem se rozhodl pořídit vám dárek, který tu bude tak dlouho, dokud budou fungovat servery blog.cz, a kterým se budete moc pokuchat i za letních veder.
Ano, daruji všem svým návštěvníkům (a některým especielně) Vánočně laděnou povídku (jak už se pro mne stalo tradicí), laděnou na "tu našu notečku"- čili absurdní, šílenou, často nesmyslnou ale hlavně (doufám, že) vtipnou.
Pomáhal mi u ní Maestro Baumaxa, jak už u takovýchto děl bývá zvykem.
Víte, já to nechci zakřiknout, ale taky mohlo začít pršet...
Takže vám přeju zelené vánoce, plné Sleďů, kvalitní zábavy, podivné zábavy, dobré hudby, rukotepectví, ponožek, plchů, výkřiků (štěstím/hrůzou/slastí/překvapením/domem) a ať je ten další rok o něco plnější.
A naplňme si ho třebas čekuládou, byť její rok už pomale doznívá.
A naplňme si ho třebas Mamutama, byť v našich dimenzích již nemají co pohledávat.
A naplňme si ho třebas psama, protože těch není nikdy dost.
A naplňme si ho třebas elfama, nakrájenýma na kostičky a zalívanýma trochou sexuální deviace.
A naplňme si ho třebas Xavierem a Wohnoutama.
A naplňme si ho třebas dobrými, byť poněkud zapomínanými básněmi.
A naplňme si ho třebas všelisčím chlupatým, nikoli všeliščím, protože to by bylo přezrzavělé.
A naplňme si ho třebas Světýlkama a kudrlinkama a (na tom správným světle) zeleno-hnědýma očima.
A když už v tom jsme, tak si ho naplňme vším, co máme rádi, vším, co chceme, ale čeho se nám nedostává tolik, udělejme si takový Pejsko-kočičkovský rok, na jehož konci nás snad nebudou bolet bříška a který nám neužije někdo jiný.
Protože to my všichni se staráme o to, aby byl Svět příjemnějším a zábavnějším místem k žití.
To Vy všichni se staráte o to, aby nás to tady pořád bavilo.


Únos Ého- É-Bay!

22. prosince 2010 v 21:56 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Já si nemohl pomoci... ono je to tak inspirativní a volné... tolik nám autor odmítá říci, nebo jen naznačit...
Musel jsem.... já prostě musel... vy to chápete, že ano?
Že ano?
ŽE ANO??

Tak ne, no...
Co už.

Nicméně jsem se nemohl ovládnout a musel zase napsat fanfiction na Únos Ého. Ale chystám i vánoční povídku, abyste nezískali dojem, že se málo věnuju tvůrčímu psaní.
Tak maně mne napadlo, že... nebudu vám to říkat, však uvidíte sami.



Wohnutý Příběh...

15. prosince 2010 v 12:00 | Neros |  Apendix Poetris
Ano, pane Baumaxo, kdeco se týká pažitky...
Tohle ovšem ne.

Jak známo, dobré příběhy mluví za sebe.
Tenhle ovšem ne.

Proto by bylo záhodno o něm něco říci.
Teď ovšem ne...

*Poznámka: Upomínka na dnešní den je "Kniha"

Jak překvapit Smrtě

11. prosince 2010 v 16:33 | Neros |  Moje malá milá dílka
Vzpomínáte na Nicka?
Tak tady to bude někdo jiný. Byť je to opět povídka se Smrťovskou tématikou (čtvrtá- jsem pyšný!)
Povídka neobsahuje žádné autobiografické motivy- bude vhodné, když to budete mít na paměti. I když naštěstí sem nechodí nikdo, kdo by eventuelně mohl mít starost o mou psychiku. Protože všichni víme, že nikdo není normální.
I když existují obyčejní lidé.
A taky hloupí lidé.
Velice, velice hloupí lidé, kteří se nezasluhují svou šanci a kteří neumí využít toho jediného cenného, co opravdu patří jenom jim.
Ano, mluvím o hodinkách.
A teď si prosím zkuste užít povídku.
Good luck.


Kouzlo okamžiku

5. prosince 2010 v 11:00 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Díky, Nicku...
Fascinace sněžením, v jedné jeho podobě, nikoli sněhem jako takovým, nikoli sněhovou bouří, která vše zahaluje, popřípadě ničí.
Fascinace sněžením, kdy se jediná vločka propadá prostorem...
O pomíjivosti sněhu, stop i lidí...
Víte... nikdo vám nic nevrátí...
Cashback.

Stojíš před clonou pomale padajícího sněhu. Stojíš a civíš, jak se litry zmrzlé vody nezadržitelně řítí k zemi. Jedná se o majestátně pomalý pád a zdá se, že nemá konce.
Máš chuť se té clony dotknout, zanechat v ní otisk své ruky.
A sníh stále padá.
Uvědomíš si, že máš chuť vniknout do té bílé hmoty, která se snad vůbec nepohybuje, máš chuť do ní vkročit a nechat v ní prostor, kterým jsi prošel, obrovský válec, vedoucí do neznáma, štolu, na jejímž konci jsi ty a stále ještě nemáš dost. Máš neuvěřitelnou chuť vyjít do zimního večera, vlastně už noci, stmívá se brzy, a jít někam, neznámo kam. Být sám. Jen s miriádami molekul vody, která se rozhodla, že zmrzne do neopakovatelných tvarů.
Velké, bílé vločky stále padají.
Už máš nakročeno. Jednou nohou zanecháváš rádoby Armstrongovsky věčnou stopu v čerstvé, sněhové nadílce. Dále je už jen nekonečné množství bílého peří, které padá z roztrhnuté peřiny kdesi nahoře.
Sníh, čistý, jako duše nemluvněte, neúnavně, pomale, majestátně padá. Obrovské vločky kloužou studeným vzduchem a i když klesají, vypadá to, jakoby takřka zůstávaly zavěšeny v prostoru.
Jenže ta bílá zeď se opravdu pohybuje.
Vločky stále dopadají do jemného poprašku na zemi.
Padají ti k nohám- miliony rozpouštějících se poddaných...
...zarazíš se.
Uvědomíš si totiž, že pokud do té bílé stěny vstoupíš, pokud se rozhodneš probourat onu štolu zdánlivě nehybným materiálem, budeš zklamaný.
Budeš zklamaný, že za tebou se ten hypotetický válec uzavře ještě předtím, než se vytvoří.
Nezůstane po tobě jediná stopa, v té nádherně jemné hmotě.
Bude lepší jít domů, uvařit si čaj a snít...
A sníh stále padá.