Říjen 2010

Blob

28. října 2010 v 0:25 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Produkt hodiny němčiny, non-art.
Má malá vize.

Myslím, že je třeba oříznout práva jednotlivce, právo naslouchat i právo mluvit. Jakékoli svobodné hlásání vlastních slov má za následek pomatení smyslů zdravého národa. Zde je tedy můj skrovný návrh, jak pomoci stávajícímu režimu i všem následujícím. Již mnohamilionkrát použitý objekt má takřka stoprocentní účinost v zabraňování šíření a plození nechtěného- což chceme.
Tento jednoduchý produkt svobodné lidské mysli, původně umožňující svobodu, bude mít za následek potlačení svobodné konzumace slov i obrazů, jež mohou skrývat poselství nebezpečná pro veškeré kosmokratstvo.
Tento objekt je možno díky jeho jednoduchosti vztyčit v nejbližších dvou letech a díky použitému materiálu zde bude ještě pro příští a přespříští i *ty nesdílející naše ideály- je nutno počítat se vším* generace. Krom toho je výhodou, že bude mnohem efektivnější, než cenzura, jež při kontrole vysílání byla často lámána volnomyšlenkářskými a buřičskými symboly. Spousta cenzorů z toho důvodu přišla o místo, plat i život.
Proto vám, drazí spolupřátelovníci, daruji tento návrh a nápad v jeho základní podobě, kvalitními inženýry z TUVW jistě dovedený k dokonalosti, jak efektivně a moderně zabránit degeneraci námi pěstované blbosti a nevšímavosti.
Díky za pozornost.


Tužka

12. října 2010 v 20:33 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Včera jsem měl den shody okolností.
Potkal jsem slečnu, se kterou jsem se bavil jen jednou v životě v šalině, a tak jsme si pokecali líp, než kdykoli na fuckbooku (ten jsem na ni získal díky svým špehům na MU v Brně- kdysi jsem o tom psal). To bylo fajn. Už když jsme s hovořením končili, šel jsem domů pěkně pozdě.
Nevím jak, ale na nádraží tady u nás jsem si vzpomněl na to, že bych měl jít na "zdvořilostní návštěvu", ze které bych odcházel obohacen o podklady k jazykovým procvičováním. Neuvěřitelné je, že se mi to fakt povedlo a krom tohoto jsem si odnesl i hudbu, kterou jsem po něm žádal už dlouho. Prý tam není všechno, ale už se těším, až si to poslechnu. A vůbec jsme si dobře pokecali.
(Podklady jsem sháněl kvůli dnešku- pochopitelně byly zapomenuty pod nánosem věcí vyházených z učebnic).

Teď už z jiného soudku. Příběh (nejen) o zlomené duši.

V zářivce mi poletuje beruška... asi ji sejmu.
Hraje mi tu silně melancholický seznam stop.
Venku je chladno...
...a teď...


Co po nás zbyde?

5. října 2010 v 18:09 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Dalo by se zodpovědět velice jednoduše: Hroby. Jenže když se nad tím pořádně zamyslím, je tu spousta utopených a upálených a jinak zmizelých, co hrob nedostanou. Někteří sice mají nějakou tu schránku na tělo, ale někteří ani to ne.
Pak tedy jinak... něco menšího než hrob je... ano, tělo. Po každém z nás zbyde mrtvola, která se časem rozloží, a z větší části ji sežerou broučci (nikoli Karafiátovi) a housenky a červi a larvy a jiná mnohonohá, či beznohá havěť. Když nás ale sežerou, nezbyde po nás nic, protože veškeré části našich těl budou mít k snídani, obědu, i večeři.
Čili by se dalo říct, že po nás zbyde nic... což sní sice krásně a velice jednoduše, ale řekl bych, že to není docela pravda.
Tedy vezměme to mnohem komplexněji... dejme tomu... mno... v rámci generace.
Předminulá generace, babičky a dědové, zanechali našim rodičům zemi, která sice nebyla dokonalá a kde bylo málo banánů (a jiné zeleně), nicméně vystříleli si svobodu nad hrůzami většími, než byl komunismus. Pak budovali a budovali, až vybudovali další totalitu. A tu přenechali našim rodičům.
Tedy minulá generace, naši rodičové nám nechali demokratickou zemi, kterou si jednoho krásného večera vycinkali. Krom ní nám ale nechali i spoustu komunistických pohlavárů, kteří se udrželi v různých vysokých funkcích a teď směle pod záštitou jiných stran dále cpou cizí peníze (naše peníze) do kapes těm, ke kterým mají nejblíž. Čili do svých kapes.
Ale teď tu máme demokracii a těchto lidí se můžeme zbavit prostým hlasováním. I když někdy se musí hlasovat víckrát a pak nás z hlasování bolí ruce, ale děláme to pro další generaci. Vždyť té chceme dát lepší stát, než máme my a ještě lepší než naši rodiče a rozhodně nechceme, aby naše děti žili v takové situaci, jako zažívali naši dědečky a babičkové... Co s tím?
Hlasovat. Chodit k volbám. Být lepšími lidmi, přestat ignorovat své okolí a snažit se udělat něco opravdu správného.
Nemá cenu dělat nějaký převrat, protože zatím jsme nevymysleli lepší státní zřízení, než je demokracie.
Zbyde po nás hlavně to, co dáme další generaci... ale co jí dát?
Život, dámy a pánové, protože bez našich potomků, naši potomci žádnou další generaci nevytvoří.
Jednoduše proto, že nebudou.


*Vzniklo na popud Rudooké a jejího kamaráda.