Tichá smrt

23. listopadu 2009 v 22:06 | Neros |  Moje malá milá dílka
No... něco jsem splácal. Jen tak, pro ukrácení plné chvíle.

Podobá se to začátkům... proto tomu odpouštím všechny nedostatky. Je to syrové, neohrabané... milé:)

Pravděpodobně to jednou někam zařadím.

Pokuchejte se pohledem, nestojí to za námahu. Ale aspoň to tady tolik neflákám.




Prostě mi zničehonic vší vahou skočil na lýtko. Přidupl mi jej i s lněným kabátem. Něco v noze povolilo a já ucítil hroznou bolest- taktak, že jsem neomdlel. V ruce jsem držel deštník, tak jsem útočníka několikrát praštil, až zapraštěl i deštník samotný- ale dosáhl jsem svého. Evidentně jsem si totiž před tím maniakem zachránil život. Se silně krvácející rukou a natrženým obočím zmizel kdesi ve stínech nedalekého parku.
Když adrenalin dvě sekundy nato vyprchal, klesl jsem do čerstvě napadeného sněhu s nohou pulzující v neuvěřitelných bolestech. Ležel jsem tak asi dvacet minut, než bolest otupěla dost na to, abych vstal. Taky mi začínala být pořádná zima.
Vracel jsem se z restaurace, kde jsem byl posedět přáteli. Kdo by řekl, že zrovna dnes v noci poté, co vystoupím z autobusu a překonám sto metrů, napadne mne jakýsi maniak s kapucí? Nevýhodou je, že domů to nemám nejblíž a navíc v této části města se moc lidí nepohybuje ani ve dne.
Když jsem vstal, opět začal padat sníh.
Kdesi jsem slyšel, jak se sněhu říká Tichá smrt.
Podíval jsem se na místo krátkého souboje. Jako památka vítězství se do sněhu pomalu vpíjelo několik kapek krve soupeře.

Uvědomoval jsem si, že se nedokážu ani kulhat. Uchopil jsem tedy deštník a používal jsem jej jako hůl.
Když jsem se velmi podivným krokem vydal nejkratší cestou k domovu, začal jsem přemýšlet nad tím, co se stalo. Nepřátele nemám, přátele téměř také ne a nejsem příliš bojovný. Na povrch proti Systému nevystupuji. Tak proč mne chtěl ten člověk zranit? Nebo možná zabít? Je to psychopat, nebo zločinec? Z mého oblečení je patrné, že nejsem příliš bohatý a tudíž by každému zkušenějšímu zloději mělo být jasné, že si u mne moc nepomůže. Naopak, že riskuje žalobu, či dopadení. Takže pravděpodobně psychopat.
Svět tedy opět prokázal, jak je důležité mít vždy něco, čím je možné se bránit. Jen náhodou mi byl dnes večer k dispozici deštník.
Již od autobusu jsem věděl, že je za mnou, ale prostě jsem nepředpokládal, že by mne chtěl ohrožovat. Vždy, když někdo jde za mnou, je to proto, že máme jednoduše společnou část cesty.
Na konci téhle cesty jsem ale měl být zabit.
O to nestojím.
Sníh se mi rozpouštěl na tváři. Příjemně mne to chladilo a drželo při vědomí, protože namáhaná noha začala bolet víc, než je zdrávo.
Přes lampu se mihl stín.
Asi mám mžitky. Nebo to dělá ten sníh.

V čerstvém sněhu jsou vidět jeho stopy. Je evidentní, že se jedná o něho. Jedna zdravá noha, druhá těžce raněná a ještě se opírá o nějakou hůl. Pravděpodobně má ten deštník, který o mne zlomil.
Cítím jeho strach, jeho krev... Všiml si mne.
Začal padat sníh.
Bude ho mást...
Dnešní noc mi přeje.
Kořist se nevzdává- sladká výzva.

Čekám, kdy začnou filmově poblikávat pouliční lampy. Vím, že se vrátil.
Chtěl jsem totiž odbočit a zkrátit si tak cestu o padesát metrů. Ale na konci té uličky jsem pod svítilnou zahlédl jeho. Vraha.
Je jasné, že je to vrah, protože jedná zkušeně. Ví, co má dělat, ví, co chce. Ví, jak mi nahnat strach. Ale já se přeci jen tak nevzdám. Teď zmizel v blízkém živém plotě. Na město velmi tiše padá bílá peřina, uklidňující jeho hořečnatě neklidné tělo.
Kulhám dál a nevědomky zrychluji. Jak si pomale zvykám, mé tempo se zvětšuje. Pravá, deštník levá. Schovává se za rohem. Sníh se nezadržitelně řítí z nebe a svou bělostí překrývá špinavý asfalt, po kterém nejednou tekla krev. Znova přidávám do kroku (možná do belhu, dá-li se to tak nazvat)...
Pravá.
Deštník.
Levá. Cítím jej.
Pravá.
Deštník.
Levá. Jeho přítomnost je ve vzduchu.
Pravá. Je jako padlý anděl.
deštník, levá. Jako kdyby letěl na křídlech smrti.
Pravá,
deštník, levá.
Pravá, deštník, levá.
Pravá, deštník, levá, pravá deštník levá pravá deštník levá pravá deštník levá!
Prask!
Vprostřed předposledního bloku klesám k zemi, zlomený deštník pouštím z rukou. V rodiných domcích po straně ulice modře pableskují světla z T-Vize. Nehodlám jim klepat na okna. Ještě by mne jejich majitelé zastřelili.
Je to jen kousek. Na konci této ulice zahnu pravo a na další křižovatce odbočím vlevo. Je to asi dvěstěpadesát metrů k teplému domovu, kde na mne čeká malá dcerka.
Zvedám se.
Vím, že Vrah je za mnou, přesto sbírám poslední síly a vydávám se na cestu. Nohu jen bezmocně vláčím za sebou, jako kříž. Jenže já se na Golgotu těším, já tam musím. Protože vím, že tam nezemřu, že tam budu žít.
Nesmím se zastavit, nesmím. Padající sníh mne mate, mám špatný odhad vzdálenosti.
Klopýtám dál zasněženou ulicí, ztěžka oddychuji. Sníh pod jeho klidným krokem pravidělně chřupká a slyším jej stále blíž. Je jisté, že sníh křoupe jen proto, že chce- jde o to, aby zapůsobil, nikoli o to, že by byl neopatrný. Protože ten zvuk stejně není tak důležitý. Spíš než slyším, tak ho totiž cítím, jeho přítomnost na mne doléhá jako těžká, olověná vůně smrti. Přidávám do kroku. Úplně cítím jeho úsměv, jeho pohled, bodající mne do zad. Ve zdravé, pravé noze už nemám sílu se takhle belhat, únavou opět klesám na kolena, kabát se rozléhá kolem mne jako kaňka na čistém papíře.
Sníh stále nezadržitelně padá.
Nesmím Vraha dovést za Annie, svou dcerou.
Zastavil se. Nevěří, že bych už nemohl. Snažím se ze zoufalosti křičet:
"Po-moc... pomozte mi někdo!" Spíše dýchavičně sýpu, ale i kdybych křičel hlasitě, nikdo by to neslyšel. Všichni ti lidé okolo, ozbrojení pánové, sedící deset metrů ode mne nevnímají realitu. Od toho jsou T-Vize. Zlobím se na ně, přestože bych dělal bych to samé.
Dosud stojící vrah udělal krok vpřed, tak se pokouším vstát. Celý zpocený se snažím držet váhu na pravé noze a skutečně udělám jeden krok. Bohužel levá noha nemůže krok dokončit. Opět se válím ve stále přibývajícím sněhu
Ale to už stojí nade mnou. Neslyšel jsem ho. Usmívá se. Usmívá se tak, jak bych se usmíval já, kdybych věděl, že teď přijde něco vážně působivého.
"Nic jsem vám neudělal..." Snažím se obhájit se. Pohledem sklouznu na jeho ruku, čouhající z dlouhého rukávu kabátu. Má zlomené dva prsty, pravděpodobně ode mě, protože ranky na ruce ještě krvácí, a to dost ošklivě. Jenže evidentně mu to nevadí. Ta otázka je utlumena tichým padáním sněhových vloček.
"Proč to děláte...?" Ptám se vyděšeně, ruce znovu a znovu bořím do sněhu a se dostat od něj pryč, čelem k němu. Snažím se zachytit jeho pohled, který by mi něco prozradil, ale tma pod kapucí je neprostupná. Z celého obličeje vidím jen chladný úsměv natěšeného dítěte.
Zničehonic kopne- přímo do mé podrážky. Srazí mi zničené koleno dohromady a já se zmůžu jen na řev. ON jen na úsměv. Chytám se za bolestivé koleno a lehám na bok. Obejde si mne a čichá mi ke krku.
"Nebude to bolet." Zašeptá mi. S ledovým klidem mi šlápne na ruku a s prazvláštní ohleduplností z ní svléká rukavici. Dává mi dlaň nepřirozeně daleko od těla, sníh mne do ní řeže. Nezmůžu se na nic, jen zhypnotizovaně sleduji jeho počínání. Poté mne, stojíce mi na bezmocně rozevřené dlani, ledově klidně a abolutně přesně, kopne těžkou botou do rameního kloubu. Ječím. On čeká, jestli náhodou někdo nepřijde a pak na mne zhlédne. Evidentně je překvapený, že jsem ještě při vědomí a vypadá to, že o něčem přemýšlí. S odevzdaným pokrčením ramen kleká na můj hrudník a začíná cosi šeptat.
Zničehonic praští do hrudní kosti takovou silou, že ji tím zabodne do mého srdce...
Povzbudivě se na mne usměje.
Hajzl.
Vím, že až dokončí pro co si za mnou přišel, odejde neslyšně. Tak neslyšně, jako přišel.
Tak neslyšně, jako dopadají sněhové vločky...

McCracken stál nad mrtvolou jakéhosi Johna Emleina a tiše kouřil cigaretu. Už několik hodin sněžilo a krev na ulici byla zamrzlá, přesto bylo navýsost jasné, kdo to udělal. Krk byl rozdrásaný a pravděpodobně i snězený do ztracena a okolo mrtvoly se rozléhalo obrovské, zmrzlé tratoliště.
"Práce toho stejného člověka... máme něco nového?"
"Stopy vrahovy krve."
"Výborně. Kluci, zabalte ho, ať můžeme jít domů." Kývl McCracken na dva funebráky, okounějící u svého vozu, načež nastoupil do své staré fordky a odjel.
"Pojď, hodíme ho do spacáku ať můžem domů." Řekl jeden pohřební pracovník druhému a zipsem zavřeli mrtvolu Johna Emleina do černého, pohřebního pytle.
Než dokouřili společnou cigaretu, sledovali, jak se na leskle černý vak velmi tiše snáší sněhové vločky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reltsek reltsek | Web | 25. listopadu 2009 v 17:17 | Reagovat

Na začátku na mě bylo moc jsem, ale pak jsem se svezla na atmosféře a líbilo se mi to.

2 Moon Moon | 27. listopadu 2009 v 14:47 | Reagovat

Mno... tak jako čtení k obědu a na pozvednutí nálady sem is nevybrala to pravé.... nicméně mě to chytlo a dotáhla sem to do konce ;) Bylo to.. zajímavé. Moc se mi líbilo hlavně to, jak si tam přešel do psaní myšlenek vraha a pak zas zpět :) mohlo toho tam být i víc.. i když chápu, že pak by tolik nevyniklo to zoufalství oběti..

3 Mařenka Mařenka | 11. prosince 2009 v 20:13 | Reagovat

huááá nefachá mi FB a na icq nejsi... potřebuju vědět, jak nám to dopadlo s těma wohnutejma:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama