Imaginární dívka

14. listopadu 2009 v 15:57 | Neros |  Apendix Poetris
Mám docela horečky... jsem nemocen.

V blouznění mne napadlo toto nerýmující se dílko, o kterém by jistě jistá zapomenutá autorka prohlásila, že to občas zní jako plky z amerických filmů :)

Nechte si chutnat...



Její nenahmatatelné prsty
o tíživosti několika galaxií,
přejíždí po mé tváři.
Nehýbu se. Nechci ji děsit.
Ona totiž ví, stejně jako já,
že je imaginární.

Je nádherná
byť má vždy úplně jinou barvu vlasů,
byť mění barvu svých očí
jako ponožky,
poznám ji vždy a všude.
Ten její shovívavý úsměv
na rtech sklánějích se
k čelu malomocného.

Hladí mne, šeptá mi
bezhlasně,
že mne má ráda. Stávám se
velmi jistě a velmi pomale
obětí vlastních představ.
Ale... Vždyť ona mne nikdy
neopustí.
Neodejde zavřenými dveřmi,
aby se vrátila
rozervaným srdcem.
Vždy vedle mne bude usínat.
Imaginární dívka.

Tulí se ke mně.
A to ležím, jako postřelené, divoké
prase.
Bez touhy a možnosti se pohnout-
přežívající. Dožívající.
Zaboří mi svou ruku do vlasů.
Cítím její vůni.
Její dotek.
Ale její ruku nahmatávat nebudu.
Co kdybych
tam nic nenašel?

Políbí mne na čelo,
rozpálené
touhou žít.
Za jejíma očima,
lesknoucíma se ve tmě,
vidím smutek.
Neplač, miláčku.
Tvé slzy, stejně, jako ty sama,
budou vždy jen
imaginární.

Najednou,
zničehonic,
chytáš mé horečkou zdivočelé
srdce.
A ve své jemné dlani
jej utěšuješ, jako motýla.
Motýl přestal bezradně tlouci
křídly.
Srdce se zastavilo.

Obejmu tě, již vím, že nezmizíš.
Políbím tě, již vím, že nezmizíš.
Teď již ne,
Smrti.
Smím tě hladit.
Už ano.
Protože má duše,
odpoutaná od mrtvého těla,
je stejně imaginární,
jako kosa,
kterou sis tak nedbale
opřela o hranu
naší postele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ... ... | 15. listopadu 2009 v 12:32 | Reagovat

Přinášet radost a zároveň smrt je nejhorší kombinace, kterou si dokážeme my lidé představit.
Žít v neblahé představě, že máš moc někoho dokonale uspokojit a zároveň ho připravit o poslední dech, který sužuje jeho roztoužené tělo, prahnoucí po pohlazení...
Chce být víc, než představa a víc, než imaginarní dotek na rozpálené kůži...
Copak může? Když zároveň přináší sebou i ledovou závěj věčného zatracení, uložené hluboko pod zemí, kde nenachází nic, než pocit prázdnoty?
Je imaginární i ten pocit samoty? Věčně ledové ruce, které by mohli být teplejší, kdyby se jen kousek přiblížili...
Dvojsečná zbraň plná doteků, které berou poslední kousky citlivosti...

2 H. H. | 15. listopadu 2009 v 16:30 | Reagovat

Já si myslím, že smrt nemuí mít ledové ruce, pokud je pro tebe vysvobozením.. zažitý chlad a prázdnota.. ale kdo z nás to prožil, abychom to mohli považovat za danou věc? ;)
Myslím, že tahle holka mohla mít tu nejvroucnější náruč pro toho, kdo ji očekával..

3 Neros Neros | 15. listopadu 2009 v 18:45 | Reagovat

H. Já přeci nikde netvrdím, že má ledové ruce...
Proč by ji básník opěvoval, kdyby měla ledové ruce?:))

4 H. H. | 15. listopadu 2009 v 18:50 | Reagovat

to byla reakce spíš na ten předcházející komentář ;)

5 Hawkeye Hawkeye | 15. listopadu 2009 v 20:33 | Reagovat

Nemůže mít ledové ruce - lásku totiž nejlépe vystihuje oheň:
dokáže překrásně zahřát, ale sežehne každého, kdo je moc blízko...

6 Neros Neros | 15. listopadu 2009 v 20:36 | Reagovat

H... ok:)

Hawkeye, máš pravdu. Pošlu ti heslo od Via Noctus...

7 Kestler Kestler | Web | 15. listopadu 2009 v 21:54 | Reagovat

Pocity a obsah slov je úžasný. To, co vyjadřovala mi připadalo podivně známé. Ovšem nebránilo mi to výt neboť ty slova a ta forma byly podle mě úděsné. Bohužel se chovám tak, jak mi to 3D realita nedovolí, takže říkám, co si myslím. Vždy mne můžete požádat, abych vaše články nekomentovala, a já to budu respektovat a možná mi to mou situaci i ulehčí.

8 Neros Neros | 16. listopadu 2009 v 11:38 | Reagovat

Kestler... děkuji.
Prosím, komentujte.
Jste upřímná... co přesně byste této slátanině vytkla?

9 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | 16. listopadu 2009 v 12:41 | Reagovat

Úsměv jen slabě tuší načrtnutý,
(nedýchala, rty nořily se do krve)
pár slov načmáraných na ubrousek,
(stejně neměl nikdo ho číst)
list křivě ze sešitu vytrhnutý,
(záleželo snad ve válce na sekundách?)
z dlouhého snu utkví jen kousek.
(a přec - neslyšela vytí vlků?)
Vyvrácený ukazatel cesty,
(stejně vedly všechny stejným směrem!)
vrásky ve tváři starých časů,
(či škleby ve tvářích voskových figurín)
vzdálenost mezi vzdálenými městy,
(a všichni jsme zloději času)
větvička keře zapletená do vlasů.
(které už nikdo nerozpletl)

10 Blanch Blanch | 18. listopadu 2009 v 1:33 | Reagovat

No, ty ses měl myslím narodit v nějakém období dadaismu, futurismu nebo podobných směrech :)

Človkě tyhle řádky čte, zároveň jim rozumí a zároveň jejich "nesmyslnost" nehcápe a přesto ocení taové složení... maximalistické :)
Chaotické a přesto vše říkající.
Tyhle "zmatené" básničky, jak tomu říkám, se mi fakt líbí...

11 Kestler Kestler | Web | 21. listopadu 2009 v 21:52 | Reagovat

1. Nenahmatatelné prsty - Spojení zvláštní až divné.
2. Tíživost několika galaxií - raději tíha
3. Prsty přejíždějí - prsty obvykle hladí
4. Nehýbu se, nechci ji děsit - LÍBILO
5. Ona totiž ví, stejně jako já - LÍBÍ
6. Že je imaginární - pěkné spojení, ale já stále hledám nějaký rým
7. Byť má vždy úplně jinou barvu vlasů - vypustit úplně
8. Byť mění barvu svých očí - bez svých, ale ty ponožky se mi líbí
9. Ten její shovívavý úsměv - bez její, ale jinak dobré
10. Na rtech jež se sklánějí...
Raději toho nechám, stejně oficiálně končím.

12 Reltsek Reltsek | Web | 21. listopadu 2009 v 21:56 | Reagovat

Mohla bych Vás poprosit o okomentování mého básnického veledíla?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama