Říjen 2009

Plyšátko

31. října 2009 v 0:17 | Neros |  Moje malá milá dílka
Bude toho víc...

Jen chci slyšet názory.

Má to i druhou část.

Bude i třetí.

Našli jste už své plyšátko?



Zachránit svět...

27. října 2009 v 18:29 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
... může být někdy pěkně těžký. Krom toho je to název této... tohoto dílka.

Jedná se o absurditu. Bohužel jsem se v tom tak vyžíval, že to, o co mi šlo jsem popsal na jedné stránce (na té poslední) a tři předešlé líčí politické události před klíčovou událostí.

Nečekám chválu, je to trošku přesolený. A pokud bude převažovat negativní názor: Proměna je také nejvtipnější a nejabsurdnější Kafkovo dílo :DDD

Přesto jsem na toto hrdý.

A hrdý buď, žes...!



Zprávy z prava i sleva

23. října 2009 v 16:28 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Posílám zprávu všem obyvatelům této odlehlé části vesmíru.

Tyve, bys neřek čéče, jak je to chcípoidní lozit do teho ústavu, né.

Skvělá věta. Znamená to: Lidičky moji mucinkovatí, představte si, mne už nebaví tam chodíčkat. (zápor za větou je totiž naprosto irelevantní součást moderní mluvy, proto jej nepřekládám).

A ted vážně: nemyslím to vážně. Jsem sice naprosto utahaný, skoro až vytahaný ale bylo by mi to jedno, kdyby to nemělo tu jednu nevýhodu (ono jich je sice víc, ale tahle se vás, a mé duševní pohody týká nejvíc): Absolutně nemůžu psát.
Vstávám o půl šesté (po třech rocích vstávání o půl osmé a jednom roce, kdy jsem vstával o půl sedmé) a domů se vracím ve čtyři. V pondělí jsou taneční, takže se vrátím ze školy, převleču se a jdu na vlak... vrátím se v půl desátý a něco dělám do školy. Ráno vstanu k smrti znaven, poněvadž mám za sebou pět hodin a třicet minut spánku. když se tedy v úterý odpoledne vrátím ze školy, mám sílu akorát na to, vylézt po žebříku do postele a spát. Vstávám v devět večer a jdu dělat něco do školy-finišuji ve dvanáct... ten zpropadený koloběh trvá celý týden. Kdyby to byl alespoň běhokol! Ale on to just musí být koloběh. Přitom běhat na kole je táková otrava...
Tato má únava sice nepotlačuje tvůrčí nápady, ale zabraňuje jejich převedení do hmatatelné podoby. A to mne štve... mám pár relativně dobrých nápadů, spoustu rozepsaných věcí.
Mám TÉMĚŘ dopsaného třetího martina, ale promyšleného do detailů.
Mám rozepsanou ještě jednu absurditu podobného rázu.
Mám rozepsaný předposlední neowalk.
Mám rozepsanou lyrickou novelu...

A prostě není čas. A když ten čas mám (v závěru toho podělaného koloběhu) nedokážu sesumírovat rozumnou větu a vypadává mi půlka slovní zásoby.

Prostě... totální shit.

Ale lidé mi stále dokáží opravit náladu.
Nedávno jsem si začal povídat v šalině se studentkou japanistiky, která se nedivá na anime. Dokonce jsem dokázal přesvědčit svého tajného agenta na FF MU, aby mi zjistil o koho se jedná a kontakt na ni, takže se hrozně směju.

Pak... Áčková... Znám ji dlouho (z jedné akce, kde mi říkala jen jedinou větu: "Ty jsi ten co chodí na chemku!" - řekla to několikrát a nakonec jsem z jiných přítomných dostal, že ji na mou školu vzali taky), ale bavím se s ní... pár týdnů. Možná že fakt pár. Důležité je, že má naprosto fascinující a univerzální smysl pro humor. Jen málokdo se na mne za den tolikrát směje (protože se jen málokoho za tímto účelem snažím tolikrát denně rozesmát).

Jo... trochu se to podobá Deníčkování. A pokud se k tomu někdy vrátím, najdete to právě v téhle rubrice.
Rozhodl jsem se to tu totiž i zaplňovat svými postřehy ze všedních dnů.
Ať víte, proč píšu tyhle zbytečnosti, když bych mohl psát bezcennosti tvůrčí.

"Je to tak jednoduché, Pottere! Udělejte to... Jsem přeci váš profesor lektvarů." - Severus Snape (když Harry odmítl do kotlíku vhodit Tuleně sloního)

Pod červenými nosy

14. října 2009 v 17:24 | Neros |  Apendix Poetris
Včera jsem opět v záchvatu náhlé inspirace vypotil jakousi takousi básničku.

Opět nejde o kvalitu, ale o kvantitu.

Asi. I když je docela možné že nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Zkrátka velmi záleží na tom, z jaké vzdálenosti mne čtenář zná. Zda-li je návštěvník z hlediště, nebo jestli je čtenář jedním z cirkusáků, kterým Klaun patří.



Co z tebe zbyde, šašku,
když odhodíš svou masku?
Raději dál pošli flašku
a přestaň hledat lásku.

Pod tunou líčidel
skrývá se smutný obličej.
A největší nepřítel
je hledání.
Strach ti nahání,
který tvůj obyčej
obecenstvo tolik baví.
Čemu se vlastně uklání,
ten, co upadnutím zdraví?

Chceš si stáhnout rudý nos,
vysléct tuto frašku.
Principál ti přeci říkal: "Nos
jej! Chceš-li být oblíben, šašku!"

Večer vystoupíš zase.
Věděls to už včera.
A věděls, že bys nechtěl,
vysmívat se duše kráse,
hledat krásu v smutném hledání,
co Vás tolik baví a proč se vlastně uklání
Ten smutný muž, jež úsměvu se vzdal
v okamžiku, kdy vás rozesmál.

Omýváš tvář od líčidel,
prostě máš strach z výčitek.
Kdo tvou duši nahou viděl?
Jsi nic. Jsi jenom požitek.
Jen klaun, co zase rozesmál,
tisícihlavé, tupé stádo.
Jsi klaun, který všem ukázal,
že dítě nemusí být rádo
za každé pozlátko, co mu dáš.
Že každý nedostane záchvat smíchu,
když se poděláš,
když utápíš se v hříchu
vlastního sebeklamu.
Nebo snad sebeklaunu?

Jsi křižován a vláčen kritikou.
V manéži den za dnem padáš na banánu.
Šašek, jež svázán prapodivnou etikou,
obléká obří, lesklé klaunské boty k ránu
aby dokonale oklamal svou veselostí
(k radosti publika a ke své nelibosti)
osadníky maringotek, mezi nimiž
naprosto zničen potácí se v opilosti.



Proměna Kafky

1. října 2009 v 16:26 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Na většině středních škol se žáci pokouší o něco, jako je povinná četba.
Mne čtení baví, ovšem bylo těsně před termínem odevzdání a tak jsem spěchal. Potřeboval jsem něco tenkého a tak jsem si vybral... ano, Kafkovu Proměnu.
Tu jsem následně v povinném čtenářském deníku jaksi... rozcupoval asi ne, spíš...
pošpinil :)

A asi jsem skutečně ignorant, že se tím ještě tak chlubím.

Možná, že jsem v době, kdy jsem to četl jsem chtěl pouze něco s dějem a ne něco...

Přečtěte si to sami.



Zkráceně bych mohl o této knize poreferovat asi takto:
Líbila se mi strana 5 (téměř celá) a strana 80, kterou kniha končí (je napsána jen na polovině listu, navíc mi přijde nejlépe napsaná z celé knihy).

Tato výše uvedená nelibost a averze by se asi dala zdůvodnit tím, že to zkrátka není Můj šálek kávy. Ale tento rozbor bych považoval za omyl.
Když jsem si přečtl prvních několik vět (konkrétně ze strany 5 - tato poznámka zde nebyla vepsána jen z toho důvodu, že se to rýmuje), byl jsem nadšený.
Mumlal jsem si: "Skvělej nápad... jak to bude dál?"
Těšil jsem se na zajímavé zpracování témata proměny v hmyz. Ovšem pak mi začal tuhnout úsměv na rtech.

Předně jsem po deseti stranách přestal očekávat vysvětlení záhadné Proměny.
Navíc mne znechutila ta hloupá laxnost situaci nějak měnit. Jen prostě přijmout svůj úkol a jít bez toho, aniž bychom věděli proč? Absurdní chování Řehoře Samsy, líčené bez jakékoli nadsázky mne znechucovalo téměř každý řádek.
Člověk přeměný v obrovský hmyz, neschopný lidské komunikace, přesto s potřebou řešit problémy svého okolí a všedního dne. Tento muž naprosto vážně přemýšlí nad tím, jak se omluví svému šéfovi, že zaspal.
Absurdita vítána, nicméně... s trochou humoru.

Internetová encyklopedie Wikipedie píše, že se jedná o jedno z nejvtipnějších Kafkových děl.
S velkou mrzutostí tedy musím poznamenat, že nemám smysl pro humor.
Kniha nejen, že nebyla vtipná, ale dokonce i postrádala děj a pointu. Mé srdce čtenáře občas zaplesalo, když Řehořova sestra řešila nějaký problém soužití s ním.
Jak dále informuje Wikipedie, kniha má na 130 různých interpretací.
Nenávidím vysvětlení knih a umění všeobecně. Nesnáším, když přijde cizí člověk k obrazu a bez toho, aniž by znal autora a jeho myšlenky osobně, začne prohlašovat cosi o tom, jak jsou autorovy myšlenky ušlechtilé...

"Jenže ctihodní pánové, znalci umění, ve svých expertýzách (vážně nevím, jaké ý) nedokáží pochopit (snad kvůli tomu, že jsou pouhými znalci umění, nikoli umělci samotnými), že autor nutně nemusí varovat lidstvo, že autor může napsat povídku z dvou sekundové inspirace. Nechtějí akceptovat, že my jsme lidé s fantazií. A stačí nám srdce a ruce. Srdce (nejlépe pečené), abychom měli co jíst a ruce, abychom měli čím jíst." -Neros

Přesto si dovolím teoretizovat, co se na konci knihy stalo: Poté, co zemřela Řehořova hmyzí schránka, Řehoř se retransformoval na člověka. Což se snažila Samsovým sdělit služka. Ti ji ale zdařile ignorovali, což zjistí, až se vrátí domů. Tam bude zdravý Řehoř schopný nastoupit do práce a rodina se tak bude mít ještě lépe.

Anebo to mohlo definitivně skončit úplně jinak. Příběh přeci nekončí poslední tečkou, nýbrž tím, kde se zastaví fantazie autorova.

Závěrem bych chtěl říci, že kudy chodím, tudy známé odrazuji od četby této knihy.
Byl jsem zkrátka naprosto zklamán knihou a možná i frustrován svou neschopností myslet abstraktně.