Únor 2009

Zatím se tu mějte

20. února 2009 v 15:41 | Neros |  Apendix Poetris
Všichni co sem chodíte, ať už rádi, anebo neradi... Odcházím. Ne natrvalo, jenom na hory. Zítra brzo ráno mizím a Feilongví, kdy se vrátím. Tu příští sobotu, protože kromě Feie to vím i já:)))))

Beru s sebou noťas a tak budu psát. Po jarácích Vás zahltím povídkama. Snad. A proto, aby jste se nenudily vám tu zanechám alespoň básničku.

ME, proč Tictacs vkládáš v půlce mého pobytu na horách? :)))) Zase budu mít tisíc komentářů skluz... Ale stáhl jsem si celou Vlčici, tak mám co číst. :))))))

Blanch, pročítal jsem si tvoje nejstarší dílka a Feilongudíky, že ses dala na slashe:))))) Četl jsem to co bylo tááák strašně Mary Sue, že jsem se musel smát. Snad to nebudeš považovat za urážku. Jen mi to přišlo strašně zbrklý, narozdíl od tvý propracovaných a vtipných děl dnešních dnů. A stáhl jsem si do offline verze nejen tvůj blog, ale samozřejmě slashe:))

Arwen, dávej na sebe pozor.

Moon, mohla bys zase něco poslat? Uvítal bych to:)))

Upírku... až se vrátím, pošli děti.

Momoko: Přestaň tak chlastat. nebo alespoň přestat chlastat beze mě:)

Beldaran: Měj se krásně, snad u sebe budeš mít nové články až se vrátím.

Lucid a ty bys už taky mohla něco napsat:)))))))))))))))))

Ajjo, domluveno? A tvůj web jsem si taky stáhl, stejně jako Crazy-nun. Tak ji pozdravuj.


A teď ta básnička:


KONEC


Apatie v apatitu.
Duše v zimním svitu.
Konec, ve věčném koloritu,
je světlo, co zhaslo mi tu.

Kráká smutně, ta bílá vrána,
že ta bolest, co mi zhůry dána,
ta samota, co ničí všechna rána,
by mohla být mi odebrána.

Jen samota a osamění.
Duše, uvezněna v snění.
Rozhodnutí, v okamžení,
kdy pohaslo mi světlo dení.

A vrána stále smutně kráká.
Nad mou duší se už pomalinku smráká.
A Ti zhůry, přes oblaka,
sledují tu smutnou duši vlkodlaka.

Je to prosté, chladné rozhodnutí.
Co mou vlastní mysl nutí
k se Smrtí se dohodnutí.
K ukončení srdečního pnutí...



Tak se tu mějte, bez Feilongovy děvky, Hraběte de Noir, několikanásobného vraha a vášnívého slashaře, Nerose. :)

Útěk

19. února 2009 v 10:01 | Neros |  Moje malá milá dílka
Takže jsem dopsal jednu z mnoha rozepsaných povídek. Mělo to být pro Ajju, jenže se to naprosto zvrhlo a teď se mi to vůbec nelíbí. Když to čtu, úplně cítím jizvy na zápěstí:))) Přijde mi to děsně EMO, proto nedoporučuji číst. Je to první povídka, se kterou nejsem docela spokojený.


ÚTĚK:

Na panelových sídlištích snad nikdy nezhasínají všechna světla. Ať se v jakoukoli noční hodinu podívám ven, vidím, že v protějších krabicích někdo něco hledá, kutí, či kouká na televizi. Anebo dumá nad smysly i nesmysly svého počínání a žití. Třeba je mi v těch deseti vysokých domech někdo podobný. Třeba se někdo z nich cítí podobně příšerně a hloupě jako já.
Třeba se někdo z nich stejně hloupě chová.
Třeba u někoho světlo nikdy nezhasíná.
Třeba u někoho celé dny a nocí hoří svíčky.
Ale proč to do háje dělám? Fakt tomu věřím? Že se jednoho dne vrátí? Ta svíčka hoří pro ni... jako maják. Kdyby si náhodou ještě pamatovala, které z těch stovek oken na tomhle sídlišti patří mému pokoji? Možná to pozná podle toho, že je stále otevřené... tak jako vždy.

Ne, že by nešlo zavřít, jen se mi nechce. To okno mi připomíná svobodu, kterou jsem mohl mít. Připomíná mi tebe.
Do pokoje se vehnal vítr... Snad se mi snažil provětrat hlavu, snad se snažil sfouknout svíčku.
Anebo to byl jen naprosto obyčejný přírodní jev, při kterém se masa vzduchu vrhne v závislosti na proudění teplých a a studených front proti domu. A skrz otevřené okno pak náhodou nažene jistému člověku husí kůži, pročechrá vlasy a nadzvedne rozepnutou košili...
Ten pocit chladu mi byl příjemný. Pocit hladu už ne tolik, ale nehodlal jsem teď někoho rušit chozením do kuchyně.
Zvláštní že v panelových domech jsou stěny spíše z papíru než z betonových panelů... Proto nedělám hlučné věci.
Jak jsem tam tak stál a přemýšlel, co s tebou je, do pokoje se vehnala vločka. Viděl jsem jak víří vzduchem a usedá mi na hrudník. Vločka se velmi rychle rozpustila. Stejně jako naděje tenkrát, když jsi mi slíbila, že se dlouho neuvidíme.
Kdo by to byl řekl, že dlouho znamená navždy?
Nechtěl jsem to. Nestál jsem o to. Chtěl jsem jen tebe, ale teď nemám nic. Je to jako trest. Trest za něco, co není tak docela má vina. Ztráta milované osoby se trestá smrtí. Už to vím. Kdybych to věděl dřív, nikdy bych nechtěl, abys odjížděla. Nechal bych si tě navždy u sebe. Jen abys mohla žít. A možná i proto, abych mohl žít já. Jsem přeci děsně sobecký...
Vím, nikdo tě nikdy nenašel. Nikdo nikdy nenašel tvé tělo. Ale kdysi jsi mi řekla, že mi patří tvé srdce a pokud se bez srdce nedá žít, neměla bys ho postrádat? Možná jsem naivní, ale stejně doufám. Možná i marně, ale stále platí to co, jsem ti stokrát slastně šeptal do ouška.
Miluji tě, víš?
V dáli zahoukal vlak a mně po tváři ztekla slza. Nenávidím vlaky. Jezdím jimi, protože doufám, že mi vezmou život. Jsem hloupý.
Jsem hloupý a proto mi tu hoří ty svíčky. Když se mne stokrát přátelé ptali, jestli snad chci vyhořet, odpovídal jsem ano. Když se mne ptali, jestli je to kvůli tobě, mlčel jsem. A poté, když mi položili tu otázku, tu která mi vadí, a to jestli nepotřebuji pomoct, odpovídal jsem rozhořčeně ne. Mně už nikdo nepomůže.

Láska je jako AIDS- většinou nevíte, jak se k vám dostala a stejně vás zabije. Všichni umírají na lásku. I smrt je láska. Láska k životu. Paradox? Možná. Uvolňujete místo ostatním- jste prospěšný, díky vaší mrtvole lépe porostou květinky na hřbitově a někomu tím třeba uděláte radost.
Smrt je jako lék. Všechno vás přestane bolet, ale má to trvalé následky. Ale proti tak trvalým následkům, jako je ztráta života, nepomůže ani chemoterapie.
Štěstí je podobné klíčům od domu. Když ho hledáte, nenajdete. Když ho najdete, hodíte ho na botník a zapomenete, že tam je. A pak ho zase hledáte. Věčně pod nosem a přitom tak daleko.

Netušil jsem, jak jsem se dostal na parapet. Prostě jsem tam seděl a hleděl na ztemnělou ulici. Někdo po ní šel. Zasmál jsem se té představě, že bych mu dopadl před nos. Byla to žena v bílých šatech, spíš než cokoli jiného se vznášela a šaty kolem ní plály, jako plameny. Havraní vlasy, jako vlasy Medúzy, se mrskaly kolem její hlavy a vypadala vskutku impozantně.
Když se na mě podívala, čtyřicet dva svíček v mém pokoji pohaslo. Všech čtyřicet dva- za každý měsíc mého života bez tebe. A ta čtyřicátá třetí, ta v mém srdci pohasla s nimi. Nepřišlo mi divné, že se kolem ní prohánějí vločky a jí to vůbec nevadí. Když se na mne podívala tím nekonečně modrým pohledem, zastavil se mi tep. Doslova. A vzduch začal svištět kolem mé hlavy.
Byla to má milenka.
Můj lék.
Můj jed.
Má smrt.

BLEACH- slash!! Nevěříte??

17. února 2009 v 9:17 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Ano, je to tak! Jsem jeden z nejlepších tanečníků disco...
Kecám. Netančím a disco už vůbec.

Tohle chci věnovat Beldaran. To díky ní, jejím recenzím a jejímu blogu jsem se dal do sledování anime, a blogaření. Jí poděkujte za to, že píšu. Resp. že píšu sem. Bel, jsi úžasný člověk, tak snad se někdy uvidíme :)
Proto doufám že tu bude málo chyb. I když nevím, nakolik se to povedlo.

VAROVÁNÍ!

TOTO JE SLASH S TÉMATIKOU BLEACH
POKUD MÁTE RÁDI TOTO ANIME, NEBO NEMÁTE RÁDI SLASHE, NEČTĚTE TO.

NEJSEM SI JISTÝ JESTLI JE TO JEŠTĚ FF (fanfiction) NEBO UŽ FP (fanparody), POSUĎTE SAMI

NEVHODNÉ PRO KARDIAKY A LIDI S VYSOKÝM TLAKEM

!!SLASH IS ONLY FUN!!


MEGAnime sraz!

10. února 2009 v 16:15 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
7.2. Ostrava

OOOBROVSKÝ ANIME SRAZ...

A jak že to celé bylo? Kdo je Albert? A kam mi zmizel Fei(very)long? Může být Potter i seme?

Já to vidím takhle....



Lov začal

6. února 2009 v 14:50 | Neros |  Moje malá milá dílka
Takže... další povídka, na kterou jste jistě nečekali :)

Chci ji věnovat s velkým díkem jedné osobě, která si to zaslouží a na kterou dost často zapomínám. Přitom sem chodí docela často, byť nezanechává komentáře...
Díky, že mě v tom co dělám podporuješ- tohle ber jako malinkou známku vděku. Je to povídka pro tebe, Tati... A neboj, píšu jen ve chvílích absolutního volna, jinak se učím :))))