Neowalk 4. - Neznámý vojín

17. ledna 2009 v 23:13 | Neros |  Moje malá milá dílka
Návrat ve velkém stylu! Na horách bylo fajn a navíc jsem tam nezahálel a napsal jsem toto...

Po první části "Dejte mi ještě minutu!" s písní Blaničtí , po druhé části s názvem Jasná volba a tématem z písně Dilema pyrotechnikovo přišla třetí část "Ahoj, tati!" a textem z písně Táta. Teď přichází část čtvrtá.


Neznámý vojín a text Bílá hora


Blanch, tahle je pro tebe, je slashoidní, aby jsi z toho mého snažení také něco měla. Též to chci věnovat Peťovi Sokolovi, který mi pomohl s překonvertováním do Openofficu, i když teď má dojem že jsem mentálně postižený. Navíc děkuji Adamovi za poskytnutí notebooku, bez kterého bych to neměl kam psát. A kdybych to nepsal na jeho nádherný Apple, nemusel bych to složitě přeukládat přes Petra :)))) Nesmím zapomenout na mého betaridera, Ajju Pensivelovou, které jsem opět neposlal verzi pro betaridering. Strašně jsem tím spěchal, promiň Ajjo :)

Samozřejmě je to také pro všechny kdo věří, že jsem neumřel.

Pro zájemce (zájemkyně) o email: thc93(zavinac)centrum.cz






Stav ne nepodobný usínání,
tma je však jiná, než je obvyklé.
Přilbice zbytečně tu kdysi horkou hlavu chrání.
To ticho je nápadné a nezvyklé.

Po šedě zatažené obloze letěl krkavec. Tak, jako mnoho jiných jeho druhů přistál na hromadě mrtvol. Zanořil zobák do lebky jednoho německého kapitána a vyklovl oko. Chvíli sledoval, jak se šlacha natahuje a oko se houpe, ale pak ho spolkl. A zakrákal. Ozval se výstřel a hejno černých ptáků se vzneslo vysoko nad zem. Vysoko nad zákopy. Vysoko nad vojáky a jejich padlé druhy.
Spousta z těch, co seděli v zákopech chtěli mít křídla a uletět pryč. Pryč od války, smrti a zoufalství. Pryč od života.

Nathan seděl hlavou opřený o hlínu. Zdálo se to jako jediná stabilní věc v tomhle cizím prostředí. Stabilnější než lučík spouště pušky Mauser M38, kterou ukradl padlému německému vojínovi, lučík, který svíral tak křečovitě, že myslel že každým puška okamžikem vystřelí.
Chtěl si zapálit. Věděl, že v kapse u své uniformy řadového vojáka má cigarety, ale neměl dost odvahy ji vytáhnout. Věděl, že nemá moc času, ale chtěl ho strávit užitečnějším způsobem. I když nevěděl jak. A před ním tuhla mrtvola Johna Craina, roztržená granátem.
Byla mu zima. Byla mu zima, asi jako všem okolo. I když většina z jeho druhů byla mrtvá. Nevěděl jak a proč, ale přežil. Možná protože se bál. Možná proto, že chtěl tak žít. Každopádně tu byl a byl poslední. Poslední z posledních.
Helma padala lehce na stranu. Bylo mu to jedno. Teď chtěl jen přežít. Začal se modlit.

Za chvíli zastaví se čas v šarlatové koupeli.
Pozemská cesta má svůj ukrytý cíl.
Ten tvůj byl namalován blýskavou čepelí
a jen tak se náhle z mlhy vynořil.

Nad bojištěm se vznášel krkavec. Byl to posel smrti. Vyletěl z kostela v centru města. Kdyby mohl, spokojeně by se usmíval. Nechápal, proč si jeho pán vybral tuhle hloupou lidskou přestřelku, ale to nebyla jeho věc. Jeho úkolem bylo najít posla. Někoho schopného a přitom zoufalého, někoho kdo by byl schopen toho úkolu. A tak se vydal přes bitevní pole vstříc pachu smrti. Vstříc pachu svého domova.

"Nathane! Nathane! Ozvi se!" Nebyl to křik. Bylo to zoufalé šeptání.
"Gregu, jsem tady!"
"Nathe, proč jsou všichni mrtví??"
"Vletěl... vletěl sem granát a nikdo... nikdo nestihl.... všechny to roztrhalo... Snowy... já chci odsud.... je mi zima..."
"Nathe, to bude dobrý. To bude dobrý." Greg shodil pušku ze svého ramene a obejmul Nathana. Nathan ani nesalutoval, ačkoli byl voják a Gregory Snowhite poručík... V ten okamžik to bylo oboum jedno. V ten okamžik Nathan nechtěl nic jiného než Gregovo hřejivé objetí. Zdálo se, že mají spoustu času.
Dokud kousek od nich nevybuchl granát.

"Do háje! Do háje!!"
"Gregu, co je?"
"Střepina... dostala mě střepina. To bolííí!"
"Gregu... klid. Prosím, klid. Támhle leží Jacob, měl lékarničku!"
"Vždyť to byl medik!"
"No právě proto..." Nechápal proč, ale usmíval se. Sice kousek od něj krvácel jeho přítel, ale to co řekl mu přišlo vtipné. Měl pocit, že se nadobro zbláznil.

Krkavec dál hledal.

Lékarnička sice byla trošku od krve, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Chtěli se dostat pryč. Pryč z toho pekla.
Nathan utíkal těsně za Gregem. Greg sice kulhal na zraněnou nohu, ale vypadalo to, že bolest nevnímá. Stačilo vnímat okolní atmosféru. Zoufalství koukalo z každých mrtvolně vykulených očí, smrt se jim vystavovala z každé krvavé, bledé, či krvavě bledé tváře. Utíkali oba jak nejrychleji mohli. A přesto se jim to zdálo pomalé. A pak se ozval výstřel.
"Odstřelovač!" zařval poručík Snowhite.
Nathan se zeptal sám sebe, proč říká nahlas tak zjevný fakt. Moc se mu nechtělo, ale lehl si do bláta na břicho. Ačkoli mu byl jeho život už docela ukradený, uvědomil si, že teď se mu ještě zemřít nechce. Byl naprosto zoufalý. Tak zoufalý, že ho to drželo při životě. A tak podlehl zoufalství. A tak podlehl životu. Když zalehl do relativního bezpečí zákopu, zvedl hlavu a otevřel oči. A pak je zase zavřel.
"To snad není možné..." Řekl, ale jeho oční víčka mu neodpovídala.

Jen tak se náhle z mlhy vynořil.

Když Krkavec uslyšel druhý výstřel, bylo mu jasné, kde má hledat svou loutku. A tak začal pomale klesat. Kapky deště mu sice smáčely peří, ale mu to bylo ukradené. Teď splnil svůj úkol. Teď mu mohlo být všechno jedno.
Letěl střemhlav k zemi. Ačkoli z každého metru čtverečního byla cítit smrt, v jednom místě ji ucítil čerstvou. Tak čerstvou, že by se dala považovat za život. Věděl, že v dalších dnech tu nemusí nikdo umřít, takže toto byla báječná přiležitost.
Když Nathan oči otevřel, první, čeho si všiml byl déšť. Pomale smáčel jeho vlasy, protože helma už dávno spadla. A na tvářích se míchal se slzami.
Nechtěl věřit, že zatřelili Grega. Mohli zastřelit Jacoba, Johna a tisíce jiných amerických, anglických, nebo německých vojáků, ale Nathan litoval jediného. Gregoryho Snowhitea, poručíka druhé pěší divize. Možná kvůli tomu, že Greg se o něho staral. Greg ho vždy vyslechl. A hlavně, Nathan Grega miloval. A jeho oči zahalila sametová tma omdlení.

Tajemná ruka kohosi neviditelného nahoře zhasí
v oboře letohrádku Hvězda svíci žití tvého.
Své milé, pane, nikdy už nepolíbíš čelo.
Pomalu prchá z obalu podstata
a země zpátky přijme tělo.

Krkavec přistoupil k mrtvole. Před dopadem na zem na sebe vzal na chvíli lidskou podobu, aby mohl provést základní úkony. Ani smrt není tak smrtelná jako život. I když teď to vypadalo, že smrt bude definitivní. Krkavec zdánlivě ignoroval toho druhého, co ležel dva metry od něj. Pro Krkavce čas téměř neplynul. A tak se podíval na svou loutku. Vypadal beznadějně. Projektil utrhl kus lebky a růžové kousíčky mozku dopadly do bláta.
Ignoroval, že ho Nathan viděl. Protože těsně předtím než omdlel, viděl jen Krkavcova záda.
Nemohl vidět nekonečně modré oči, orlí nos a věčný, sarkastický úsměv. Plášť z krkavčího peří byl vzhledem ke zbytku vizáže naprosto zanedbatelný.
"Vítej, Sněhobílý." Prohlásil krákavý hlas.

Nathan otevřel oči. Pak je zase zavřel. Poté chtěl omdlít, ale z jeho snažení ho vytrhlo krkavčí zakrákání. Vstal.
"Gregu?" Zeptal se toho, který měl být mrtvý.
"Ano?"
"Jaký ano? Ty máš být mrtvý... viděl jsem tvůj mozek jak..." Nathan se podíval do Snowhiteových očí. Očí, do kterých se zamiloval láskou, za kterou se styděl. Nebyly takové, jaké byly jindy, ale uvědomil si, že nejdůležitější je pro něho Gregův život.
"Musíme jít..."
"Ano Snowy, musíme jít. Ale kam?"
"Do města... v kostele navážeme spojení s našimi jednotkami, měli by tam mít vysílačku..."
"Jak to víš, Gregu?" Zeptal se vojín. Trochu podezíravě.
"Prostě to vím... měli jsme plány města a podobné věci..."
"Aha..." Podezdření zmizelo.
Krkavec, sedící na zbytku ostnatého drátu zakrákal. Nathan by přísahal, že to znělo jako smích.

Plály, tenkrát oči plály,
když statečné a pyšné vlaky vlály.
Stály, pevně řady stály,
jenže zimní loutka nerovná se králi.

Následoval Grega. Šli po zákopech a Nathan nejasně tušil, že jdou jihozápadně. Ale moc ho to nezajímalo. Válka totiž znova začala.
Netušil, proč to zase začalo, když zákopy na jejich straně byly liduprázdné. Pokud nepočitáme mrtvé. Zkáza a utrpení. Bolest a smrt. Smutek a slzy.
Klopýtal mezi prázdnými nábojnicemi a krví. Bláto a krev se míchaly v jednu břečku, která oběma tekla do bot. Pak jim tekla za mundůry, když je začali Němci ostřelovat a oni se museli plazit. Palba byla čím dál tím silnější a Nathanova vůle žít čím dál tím menší.
Když byl znovu nucen sáhnout do studených střev svých mrtvých spolubojovníků, vzdal to úplně.
A kulky kolem svištěly, stejně jako šustění krkavčích křídel.
"Proč už nejdeš?"
"Nemůžu, Gregu... Já už prostě nemůžu."
"Pojď. Je to jen kousek. Prosím."
Nathan nechápal, proč je pro Snowithea tak důležitá ta vysílačka. Nathan nechápal nic. Ani proč je tady. Pořádně nechápal, proč svou hlavu bez helmy nezvedne přes hranu zákopu.
"Už nechci, Snowy.... chci zemřít.... mít už od všeho klid."
Tak ho Snowhite políbil. Byl to nával duhy. Příval barev do šedého světa války. A Nathan se mu poddal. Ale jen na chvilku, protože se ozvalo zakrákáni krkavce. Znělo nelibě.
"Musíme jít... pojď..."
Nathan vstal, ačkoli nechtěl, ale uvědomil si, co k tomu muži před sebou cítí. A vůbec se mu to nelíbilo.
Možná proto znovu zabořil dlaně do zpola roztržené mrtvoly majora Cartera. A svět opět zešedl. A tak se plazili dál.
O několik set metrů později potkali spojence. Angličané zběsile pálili do nepřátelských řad a Nathana, ani Gregoryho si nevšimli. Prázdné nábojnice létaly od rozpálených závěrů a se syčením dopadaly do bahna s krví. Strašně to páchlo, ale Nathan si nedovolil říct, že mu je špatně.
Snowhite se plazil dál, teď už bez pušky, aby byl rychlejší. Bílo-rudý obvaz na zraněné noze zhnědl blátem. A Snowhite to naprosto ignoroval.
"Gregu, obvážu ti tu nohu!"
"Není čas!!"
"Na tebe je vždycky, Snowy... zastav. Jen ti vyměním obvaz. Takhle umřeš!"
"A teď mě poslouchej!" Vykřikl Gregory Snowhite a zapřel se rukama o rozstřelený obličej Roberta Deana. "Umřeme tak jako tak. Nemáme na výběr, jsme jenom loutky, chápeš? Mě nevadí, že umřu, já tě musím dostat do města, chápeš? Mě na tobě záleží, tak mi důvěřuj..." Na chvíli se odmlčel. "Prostě mě následuj a neodmlouvej, bude to pro nás oba lepší. Dostaneme se z tohoto pekla, ať to stojí třeba můj život, chápeš?"
Nathan to nechápal, ale mlčel. Greg se na naštval a to ho mrzelo. Jenže chápal, že teď se mu omluví nejvíc tím, že bude mlčet a poslouchat. Tak se vydali dál, tím nejasným, jihovýchodním směrem, až se dostali k branám města. Šli stínem pod budovami a zanedlouho se ocitli před kostelem. Z dálky se ozývalo krkavčí krákání.

Do konce zbývá jen pár okamžiků.
A z tvého všeho zbyde zase nic.
Ta bitva připomíná průnik vlků do kurníků-
ti jsou teď ožralí a skrčem vyjí na měsíc.

Gregory jedním kopem zlomil panty ve zpola vyvrácených dveřích a vstoupil dovnitř. Kostelní síní se rozléhaly kroky těžkých vojenských bot. Vzal si od Nathana pušku a se slovy "Ty tohle vidět nemusíš." Ustřelil sádrokartonovému ukřižovanému hlavu.

A to se mi nelíbilo.
"Proč to děláš?"
"A proč ne?"
"To není odpověď! Snowy, miluješ mě?"
"Ano." Ta odpověď byla tak neupřímná... A krákání jsem slyšel čím dál tím blíž.
"Řekni mi pravdu, Gregu! Miluješ mě?"
"Vymez pojem pravda."
Světlo pronikající sem skrz malá okna dopadalo na jeho obličej a já si nebyl jistý ničím. Ruce jsem měl špinavé od krve, střev, mozků, hlíny, bláta a kdoví čeho ještě. Možná jsem to ani nechtěl vědět. Rozhodně jsem to chtěl vědět méně, než jestli ke mě Snowy něco cítí.
"Snowy, jak se jmenuju?"
Mlčel. To mlčení bylo tak hlasité, že jsem málem přeslechl krákání krkavce. Sílilo.
"Snowy! Jak se jmenuju!!"
"Nevím... podle uniformy jsi vojín..." Vytrhl jsem mu pušku z ruky.
"Tak kým pro tebe jsem?? A kdo jsi ty, když nejsi Greg??"
"Já jsem jen sluha. A ty?? Ty jsi pro mne jen..."
"Neznámý vojín." Řekli jsme zaráz já, i nově příchozí.
"A kdo jsi ty?"
"Jsem tvá smrt. A jeho život." Ukázal na Grega. Greg stál se svěšenou hlavou a vypadal, jako by byl vypnutý. Jako loutka, které ustřihnete vodící lanka. A mě konečně došlo, že se mi ta rozstřelená hlava nezdála. Že od druhého výstřelu snipera už to není můj Snowy. Zamířil jsem příchozímu na břicho.
"A jak bych ti měl říkat?"
"Krkavec... říkají mi Krkavec." Na podlahu kostela dopadlo z jeho pláště pírko. Bylo temné jako noc, jako jeho mysl, i jako jeho prokletá duše.
"Dobře a co po mě chceš?"
"Po tobě nic."
"To jsem se brodil v krvi a střevech svých přátel, jen kvůli tomu, abych ti mohl tykat?"
"Ty jsi tady, abych já, můj pán a tvůj... ehm... přítel mohli žít." Řekl to dost ledabyle. Jako bych ani neměl na vybranou.
"Nemáš na vybranou. Co je pro tebe důležitější? Ty, nebo on? Budeš sobecký a celou dnešní bolest promrháš? Jen kvůli sobě, abys měl pocit, že jsi dnešek žil nadarmo? Uvědom si, že jsi postradatelný. Jsi jen neznámý voják. Nahraditelný. Stejně jako jeho život. A jeho mozek, když už jsme u toho."
"Ukradl jsi mu duši."
"Ale můžu ji kdykoli vrátit. Stačí poslechnout."
"A slibuješ, že bude žít?"
"Klidně hned teď." Krkavec luskl prsty. Od té doby co přišel, se stále usmíval. Ale teď úsměv povadl. Záře dopadající na Krkavcův orlí nos potemněla a jeho nekonečně modré oči zářily do vzniklého šera. Když se ozval zvuk přebíjení, nevšiml si toho nikdo. Jen já, protože to byl můj Mauser M38, který jsem ukradl mrtvému německému vojákovi ze ztuhlých rukou. Vojínovi, který byl pro mě stejně neznámý, jako já pro Krkavce.
Všichni v téhle bitvě, Já, Snowy, Jacob, John... všichni jsme jen neznámí vojíni. Kapitáni poručíci, majoři... heterosexuální, i homosexuální, originální každým coulem, všichni jsme do posledních neznámých buňek našich neznámých těl neznámí vojíni. A já jsem ten nejneznámější z neznámích. A už jen za to nenávidím Krkavce.
"Nathe!"
"Snowy??" Puška mířící na Krkavcovu hlavu klesla níž. Mohl jsem mu prostřelit kolena. Nechápu, proč jsem to neudělal.
Greg padl na kolena. Kdybych zemřel, ožil a dostal se do područí démona, taky bych klesl na kolena.
Vrhl jsem se k němu.
"Nathe... mi... milu..."
"Nesmíš mluvit, Snowy. Musíš odpočívat."
Ozval se výstřel. Čekal jsem všechno, jen ne výstřel. Už vůbec ne od Snowyho. A tuplem ne do mě.
Cítil jsem, jak se horká krev rozlévá pod uniformou. Prostřelený bok opravdu bolí. Tak jsem omdlel.

Myslíš na to, jak přes tělo kamaráda padáš,
cizímu meči docela svědčil úprk a tvá nechráněná záda.
Je hloupou tečkou za žitím udatného reka
že malá díra, tě otevírá, právě z druhé strany než bys čekal.

Probudil jsem se spoutaný a nahý. Na podlaze kostela pentagram a já byl přikován k jeho hrotům. Snowy ležel kousek ode mě a já si uvědomil, jak velká dálka může být deset centimetrů. Kolem procházel Krkavec a něco mumlal. Ve vzduchu se něco změnilo. Něco co tu nemělo být, ale bylo. Za posledních několik hodin jsem ten pach cítil mnohokrát.
Pach smrti.
A kousek ode mě ležel nabitý Mauser. Čekal jsem, co přijde teď. Abych si ukrátil čekání, omdlel jsem.

Než bys čekal.

Na zteřelých trámech starého kostela se usadila skupina krkavců. Vypadalo to, že se tváří hladově. A to měli zobáky od ješťe nezaschnuté, čerstvé krve z bojiště. Naděje, která obvykle umírá poslední, právě odešla na popraviště.
Nathan se potil studeným potem, protože měl strach. Krkavec též. Jenže Krkavec už prostě jen neměl moc času. Na to, jak spěchal, vše muselo být perfektní. To, že ten naivní byl postřelený byl zanedbatelný fakt. Důležité bylo, že žije.
Krkavcův lidský tvar slábl a s ním i Krkavcova síla. Rozhodl se přesunout svou duši do těla toho, který měl zemřít. Líbilo se mu. Vysoké, statné, blonďaté, pro někoho, s jeho vzezřením ideální. Navíc jeho nynější tělo bylo nelidsky znetvořené bolestí za Čtvrtou Bránou. A on potřeboval být alespoň ze začátku nenápadný.
Přesun nebyl tak těžký. Pouze s nelibostí zaregistroval útržky vzpomínek a citů. Stužka morálky se snad okamžitě rozpadla pod návalem vlastní arogance, bolesti a sebelítosti. Ale to mu bylo jedno. Nastal čas vyvolat jeho pána.

První co Nathan ucítil byl střelný prach. Pak bolest. Pak zoufalství. Nechtěl věřit v něco TOLIK nepravděpodobného. Ale musel, jinak si to nemohl vysvětlit.
Slunce se už schovalo do temného večera a bylo to, jako by se mu na tohle nechtělo dívat. Mrtvoly v rozvalinách města tlely a mrchožrouti měli hody. Slétávali se na všechno, co se dlouho nepohnulo a bylo jim jedno, když domnělá mrtvola začala křičet bolestí, jak vrány a havrani trhali živé maso. Henry Samson si raději prostřelil hlavu, než aby se nechal sežrat zaživa. Byl rád, když tvrdé údery ostrými zobáky do měkkého masa necítil. Jejich nenasytnost a počet byli děsivé. Hlad ničící mrtvé i živé. Hlad jako symbol konce. Černé peří jako symbol hladu milionů zobáků.

Ve zpola zborceném kostele se Nathan rozhodl něco dělat. Netušil kam se poděl Krkavec a tak se rozhodl osvobodit se.
"Snowy?"
"Ano, Nathane?"
"Pusť mne, prosím... utečeme spolu pryč. Budeme utíkat jak nejrychleji budeme moct. Nedožene nás ani Krkavec, ani smrt, nic. Gregu, je to tak snadné... jen mne pusť... Gregu... mil..."
"Já vím, co ke Gregorymu cítíš... Ale nemůžu odejít... my nemůžeme utéct Nathe, drží nás v šachu... taky tě m... Obětuju tě pro svého pána."
Krkavec si snad ani nevšiml změn svých názorů, jak se prohazovala jeho a Snowhiteova duše. Nevšiml si toho, že ubohý poručík Snowhite, proti své vůli zavlečen do této frašky, se snaží zahrát svůj poslední tah. Obětovat dámu a dát šachmat.
"Víš, Nathane, jsi pro mne jen neznámý vojín... Nathe, neposlouchej ho.... jsi prostě.... Nathe... zbytečný... miluji tě... a nahraditelný... nechci tě ztratit.... zemřete, Nathane... ochráním tě.... Volám tě, můj pane!!"
Kopl do pušky. A ta se klouzavým pohybem dostala k Nathanovým rukám. V ten samý okamžik se pouta na jeho rukách uvolnily.
Naděje shodila šibenici a vrátila se zpět. Smrt pro ni zatím ještě není, protože ona přeci umírá poslední.
V komoře pušky byl jeden náboj. Poslední náboj, který měl vše ukončit. Nathan zamířil na Krkavcovu hlavu. Na hlavu poručíka Snowhitea. Naposledy se podíval do těch očí, které měl tak rád. Naposledy přejel očima po Gregoryho rtech... Pak neznámý vojín zavřel oči.

Lidstvo se jako nevypočitatelná kostka řítí přes hranu stolu. Nečeká že přepadne, jen to předpokládá. Ale neuvědomuje si, že Bůh, jediný hráč který kdy hrál, po podledním hodu odešel od stolu. Teď je vše na nás... máme sílu změnit těžiště a nepřepadnout přes okraj stolu?? Těžko.
Válka, naprosto bezvýznamná ve své hlouposti a důležitá ve své krvavosti, je krutá. Krutější než život, protože válka je smrt. Když už ne pro člověka, tak pro jeho sny. A sny jsou pro lidi důležité už jen aby měli kam utéct před ošklivou, krutou realitou plné smrti. Před nesnesitelnou těžkostí bytí. A nesnesitelnou pomíjivostí žití.
Smrt je cíl. Veškeré lidské počínání směřuje do tohoto bodu. Umíráme každým okamžikem, každým okamžikem jsme jí blíž. Smrt je cíl naší cesty, našeho závodu, naší hry na život. Ale v téhle hře nejde o to dostat se do cíle co nejdříve, jde o to, abychom se dostali do cíle co nejpozději. Jde o to přežít. Úkolem jednotlice je přežít a nevzdát to, úkolem lidstva je v tomhle závodě doběhnout a přetnout cílovou pásku.
Láska je důležitá, ať už se jedná o cit, nebo o hormony, které uvolňuje mozek. V lásku můžeme a nemusíme věřit, lásku můžeme uznávat či nenávidět. Ale vždy tu bude. Ať už se jedná o lásku heterosexuální, nebo homosexuální, může být smyslem proč závod běžet. Ať už je jakákoli, neměla by se odsuzovat. Ať už věříte v ni, nebo v boha. Ať věříte ve smrt, nebo v nic.
Důvěra... ta vás může stát i život...

Všechny tyto myšlenky pohltil hluk výstřelu. S dýmem střelného prachu se kostelní síní rozlehlo šustění křídel. Olověná smrt se tiše vnořila do hrudi netvora. Do hrudi netvora, který ukradl duši nevinému.
Krkavec zemřel téměř okamžitě. Poručík Snowhite se ještě držel. Bylo to s podivem, vzhledem k velké díře zející v jeho hrudi. Natáhl ruku po Nathanovi. Po svém důvodu zemřít i žít. Po svém andělovi i katovi.
"Já... já tě zabil, Snowy..."
"Já tě tím zachránil Nathe... ale do smrti ti to nezapomenu..." Vyprskl kapky krve.
Nathan chvíli mlčel. Místo slov utřel rudé kapky, které vytryskly z plic. Ruce špinavé od krve tomu moc nepomohly. Přesto se usmíval. A hořkoslané slzy stékaly tvářích posunutých v úsměvu.
"Snowy, potkáme se na druhé straně, miluji tě..."
"Ale... snaž se žít co... co nejdéle, aby jsi... aby jsi ukáza... heh... že tvůj život nebyl zbytečný... miluji tě, Nathe."
Snowy zavřel oči. Ležel kousek od oltáře v louži své krve a nad ním se skláněl Nathan. Plakal. Slzy, jako déšť smáčely mrtvou tvář, padaly jako perly, kterých se chce někdo zbavit, protože s jejich šetřením se spojuje spousta bolesti a trápení.
Těch perel bylo tři tisíce stotři. Stejně jako kusů z hlavy ukřižovaného, kterou Sněhobílý rozstřelil.
Nathan sundal Gregorymu obvaz. Převázal ho a nechápal, jak to Greg mohl všechno tak dlouho vydržet. Pak kostel zapálil. Samozřejmě až poté, co z něj vyšel na chladný vzduch.

Sledoval, jak se požár pomalu šine k oknům, jak pod nánosy popela šedne omítka, jak se zuhelnatělé trámy pomale propadají. Vrány a havrani už dávno odletěli a Nathan si vzpomněl na krabičku cigaret, kterou měl v uniformě. Vytáhl jednu a zapálil si. Pohledem přelétl zříceniny města a mrtvoly v ulicích. Uvědomil si, že do zákopu se už nevrátí. Že na neznámém vojínovi jako je on konec války nestojí. Že jeho role byla de facto zbytečná. On tu vůbec nemusel být.
Opřel se hlavou o stěnu domu naproti kostelu. Byl to nejstabilnější objekt v jeho okolí, stabilnější než jeho duše. Cigareta dohořívala do začínajícího rána, stejně jako vůle bojovat.
Je to ale ještě dezertace, pokud jste měl být mrtvý? A může někdo, kdo bude mít na hrobu nápis Neznámý vojín, vůbec dezertovat? To nikdo neřešil. Nathan prostě jen odešel vstříc vstávajícímu slunci.

Kaliningrad, 3.července 1944

V zadnici světa, hrdino, zapsal jsi se jménem do dějin.
Konec nadějí, tvoje jméno rádi tady zapomenem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Morgana Ehran Morgana Ehran | 18. ledna 2009 v 11:10 | Reagovat

1., vítej zpět, Páťo!:)

2., slash!!!

3., no téda... moje nejoblíbenější Landova písnička + slash + válka + krkavci... dokonalé... to bylo úžasné... myslela jsem, že se vpiju do počítače... to mě dostalo. úžasné, Nere. tak syrové, tý jo... úplně mi je zle z těch střev a tak. hjups, no nic, každopádně moc pěkný dárek na přivítanou:)

2 Moon Moon | 18. ledna 2009 v 15:12 | Reagovat

fiha..... teda.. to byla síla! :)) tak napřed - skvěle, že si zpět! A snad i bez nějaký újmy.

A to dílo..... ještě teď skoro nepopadám dech. Úžasně podaný! MYslim, že vždycky když uslyšeim Bílou horu, vzpomenu si na Nathana s Gregem..

3 Upírek Upírek | 19. ledna 2009 v 18:30 | Reagovat

Páne jo...kruci...juj...

4 Beldaran Beldaran | Web | 19. ledna 2009 v 23:35 | Reagovat

Od rána mi nějak není dobře a ten začátek se šlachou v oku, no brrr. Ale vytrvala jsem, žádné vyklovnuté oko mě neodradí. Paradoxně jsem si u toho vybavila jinou písničku, Dva havrany od Asonance. "Na jeho bílé tváře usednem a jeho modré oči vyklovem" Něco mi říká, že dnes budu mít noční můry.

Apropo, jsem ráda, že jsi zpátky. Oxidovala jsem tady každý den.

5 Momoko Momoko | Web | 20. ledna 2009 v 13:02 | Reagovat

Páni, to je fakt síla... Máš můj obdiv!

6 Neros Neros | 20. ledna 2009 v 14:09 | Reagovat

ME, díky za uvítání. Je pravda, že to bylo lehce markrabrózní.

Moon:Jsem rád, že to v tobě zanechalo takový hluboký dojem. A když už ti jede počítač, něco pošli :)

Upírek: Díky, za konstruktivní kritiku :)

Beldaran: Omlouvám se, pokud jsem ti zkazil žaludek, chuť k jídlu, či cokoli jiného...

A ty nikdy neoxiduješ... už vůbec ne mě :)

Momoko: Ty máš zas ten můj a nejen za to, žes to došetla až do konce :)))

7 Beldaran Beldaran | Web | 20. ledna 2009 v 18:41 | Reagovat

Neros: Tak to zas ne, já, která pravidelně sleduji seriály z lékařského prostředí, kriminálky a čtu naturalistické romány, a ještě přitom jím, si nenechám zkazit nic. Ale nečekala jsem to, tak proto možná takový šok.

8 Neros Neros | E-mail | 20. ledna 2009 v 19:31 | Reagovat

Bel, kdyby něco, já u tebe také oxiduji každý den:)))

Ten tvůj předtímní komentář prostě jen vyzněl tak, že tě to oko docela znechutilo. Anebo jsem to celé blbě pochopil (což je dostatečně pravděpodobné).

Je fakt, že tohle byla ukázka té sadističtější (nejspíš dědičné) části mé duše, na kterou nikdo z vás není zvyklý :)

Takže se i omlouvám :))

9 sucubus sucubus | Web | 20. ledna 2009 v 23:04 | Reagovat

pěkný záhlaví blogu

10 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | 21. ledna 2009 v 10:06 | Reagovat

...

...

Kurva, no...

...

Ze začátku bych to do toho ani neřekla, ale od půlky až ke konci, když jsi to tak nějak pochopil a celé ti to zcvaklo... dokonalé. Došla mi slova, nevím co víc říct. Fakt dokonalé. Dokonale mrazivé a dechberoucí.

(Snad jen, že se tam některé výrazy opakovaly (krev, krev, krev)a bylo tam pár "i" místo "y" :))) +rýpe+ Ale to je pomíjitelné, čeština ještě nikoho nesložila. :))) (Myslím.)

Btw., tu Nevěstu jsem už včera začala opravovat, tak uvidíme, jak se mi bude chtít.. :)))

11 Upírek Upírek | 21. ledna 2009 v 10:27 | Reagovat

to víš, k čemu slova, že...

12 Blanch Blanch | 21. ledna 2009 v 22:54 | Reagovat

Ehh....*třeští oči*

Nějak nevím, co na tohle napsat, docházejí mi slova.

Kdybych seděla na detektoru lži, moje emoce by házely dost nepravidelnou sinusoidu. To bylo naprosto...úchvatné. Ten první odstavec byl mlaskózní :DDD mňam :DD

Ale celá ta povídka.. no prostě wow, fakt zážitek, něco takového jsem ještě nečetla. Fakt obdivuhodné...

13 Neros Neros | 22. ledna 2009 v 9:42 | Reagovat

Ajjo: Doufám že se ti bude chtít :))) Hlavně že se ti toto líbilo :)

Upírku: Slova jsou zbytečná, kup si raffaelo. :)

Blanch: Upřímně řečeno jsem čekal na to, až se tady objevíš a přečteš si to:) Jsem rád, že když už jsem ti to věnoval, tak že se ti to líbí...

14 Upírek Upírek | 22. ledna 2009 v 12:44 | Reagovat

Blanch: Gomenasai

Neros: nebylo to Mersi, taťko?

15 Neros Neros | 22. ledna 2009 v 14:25 | Reagovat

A není to jedno, mamino? :)))Myslím, že je to: Raffaelo, řekne více než tisíc slov.

16 Blanch Blanch | 22. ledna 2009 v 16:43 | Reagovat

Upírku za co se mi omlouváš? :D

Vy dva jste převtělený L, furt byste žrali sladký :D

17 Upírek Upírek | 22. ledna 2009 v 16:55 | Reagovat

Za to...no to se dozvíš:-)

Jo sladkééé *slint*

Táťko, máš recht. Ale holduju milce:-D

18 Blanch Blanch | 22. ledna 2009 v 19:01 | Reagovat

myslíš za použití mé přezdívky do povídky? :D

19 Neros Neros | 22. ledna 2009 v 19:26 | Reagovat

Do jaké, do jaké povídky??

Blanch, my jsme prostě oběti své profesionální deformace:D Na polovinu počítačů ve škole jsem nastavil jako tapetu obrázky L a Lighta, povětšinou v těsném obětí (i když na jednom na sebe i míří).

Mamina:D Preferuji gumídky... sakra +břichokruč+ mám chuť!

20 Morgana Ehran Morgana Ehran | 22. ledna 2009 v 19:30 | Reagovat

Nere:)))))))))))))))))))tvá role dvorního baviče ti vskutku jde:))))

21 Blanch Blanch | 22. ledna 2009 v 19:41 | Reagovat

Tak to mají ve škole jistě radost :D

22 Neros Neros | 22. ledna 2009 v 19:52 | Reagovat

Všichni mě pozorně pozorují, když jsem na počítači :)))))) Ony tam totiž nejdou měnit tapety jinak, že kliknete na nastavit jako tapetu plochy a nikdo neví co tam dát. A tohle není to nejhorší co na těch plochách kdy bylo :))))))))))

23 Upírek Upírek | 22. ledna 2009 v 20:19 | Reagovat

Muhehehe:-D

24 Arven Arven | 23. ledna 2009 v 18:33 | Reagovat

Příběh jenž si začal,

možná někdo z nás oplakal.

Vedl si nás cestou,

takovou úzkou steskou.

Měnila svůj směr,

a já stále nechápala závěr.

Pak se objeví havran,

a mnohým z nás spadl ze srdce balvan.

Moje uznání máš,

pokud ovšem tohle hledáš.

Já sem jen pouhá osoba,

a tyhle "věci" jsou má obliba.

Číst a psát zárověn v lidských duších...

25 Blanch Blanch | 23. ledna 2009 v 23:24 | Reagovat

Hele uke, nevidím u tebe štafetu...

26 Ivet Ivet | Web | 15. února 2011 v 22:49 | Reagovat

Wow.. tak taková povídka je přesně podle mého vkusu. Slash, fantasy a s myšlenkou, o které bych mohla hodiny dumat.. smrt. Vážně skvělé. Měla bych se potrestat za to, že jsem to tu neprošacovala už dávno. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama