Jak pobavit Smrtě

5. ledna 2009 v 18:47 | Neros |  Moje malá milá dílka
Je to velice krátké. Na mě. Nicméně... ale co, udělejte si obrázek sami. Nebudu do ničeho kecat, prostě jen.... Ajjo, nedala jsi mi email, nemůžu ti to poslat na beta-ridering :)))) tak snad tam nebude tolik chyb. A je to první článek v novém roce, tak se snad bude líbit. Tak zábavu a málo chyb přeji... A mimochodem, pod článkem je anketa, prosím, hlasujte:)








Nemůžu spát.
Jednak ta blbá nadzemka za oknem neustále hučí a jednak můj křeček rachotí v tom pitomém kolečku. Vrz vrz tůůůt vrz tůt vrzz vrzz....
Nenávidím nadzemku a křečky. Nenávidím alkohol, drogy a sebe.
Možná proto se mi u postele válí tolik flašek whisky, levného vína a piva.
Možná proto mám na obou předloktích jizvy po injekcích.
Ale zvykl jsem si. Když už jsem vzhůru, půjdu si něco dát. Vstal jsem. A zase jsem spadl zpět na postel. Ach ty drogy. Žízeň mne neskutečně spalovala.
Tak... je načase vstát.
A můj čas plynul.
Dopotácel jsem se k ledničce. S nadšením jsem ji otevřel a pochopil, že mi v celém dvoupokojovém bytě nepopraskaly žárovky, ale že mi vyhodili proud.
Zvětralé pivo? Ne, díky. No a plesnivý toast si fakt nedám. Naštvaně jsem práskl dveřmi ledničky a ty upadly.
"Kuáva." No.. nebylo to to, co jsem chtěl říct, ale už několik dní jsem nemluvil. Takže jsem to neřekl tak špatně jak jsem myslel.
Vrzz tůůůůůt vrz vrz vrz....
Ve dveřích ložnico-obýváku jsem skočil na postel. Vypadala mnohem větší, ale to bylo rozdvojeným pohledem. Ach ten absťák. Takže jsem skočil na podlahu.
Sotva jsem se vyškrábal na postel, zatrnulo mi.
"Dobrý večer..."
"Huh! Dopudeje! So tajy děláž?? A so sež vlaustně zaš???"
"Příliš vám nerozumím, přesto dovolte, abych se představil. Japonci mi říkají shinigami. Tady u vás jsem Smrť. Ale známí mi říkají Jamesi..."
Trochu jsem strnul. Nejdřív jsem si myslel, že je to křeč, ale byl to jen šok. Tak smrťák, jo? Proto to divný oblečení. Bílé sako, košile, kalhoty, boty a slamák. V rohu byla opřená Kosa. Stejně mi to nestačilo.
"A to ti mám jakože věřit? Máš nějakej důkaz?" Mimické svaly se konečně rozpohybovaly. Nebudu za blba. Možná.
"Tak za prvé, nevíš co bych dělal uprostřed Bronxu s obyčejnou kosou?"
"A za druhé, bude ti stačit tohle?" Luskl prsty.
Vrz.
Kolečko se dotočilo a chcíplina křečka taky. Jasně že to mohla být jen náhoda, ten magor v tom kolečku běhal asi tři dny v kuse ale... ten argument s kosou a že se neměl jak dostat dovnitř (nepozorovaně)...
"Těší mě... Jonas."
"Já vím jak se jmenuješ." James se usmál. A chcíplý křeček zmrzl.
"Nepřekvapuje mě to. Dáš si pivo? Je pěkně hnusný."
"Čekal jsem, že se budeš ptát na to, co tady dělám. A pivo si nedám, nepiju."
"To já zas jo. Protože na otázky co ti hodlám položit se potřebuju pořádně opít."
Zase jsem se odpotácel. Do lednice jsem vpadl celý a pivo jsem vypil nechápu jak. Našel jsem něco s honosným názvem vodka a kopl to do sebe.
Do ložnice jsem se plazil.
James se začal strašně smát.
"Tak proč tu jsi? A neříkej, žes šel kolem, tak ses stavil... na to ti ani já neskočím..."
"Abych pravdu řekl, nudil jsem se. A vy máte zajímavý čas smrti. Tak tu s vámi trávím svoje volno."
Pochopil jsem dvě věci. Že mi kecá. A jak jsem vypil to pivo. Protože tolik se nepotím ani já a hlavně můj pot nesmrdí jako osm dní otevřený, teplý, nechutný pivo. Politý tričko... no paráda! Jsem za blba.
Zpátky k tomu chlápkovi s Kosou.
"Nedáš si ještě pivo?" Chechtal se.
"V kolik hodin zemřu?"
"Vy jste tak předpokládatelní... Ale abys věděl, že jsem dobrák bez kostí, jsou to dvě hodiny, dvaadvacet minut a dvacet dva vteřin ráno. Neobvyklý čas..."
"A co setiny, ty neznáš? Nebo s nima se nepočítá?"
"Jsou zanedbatelné, ale když to chceš tak vědět.... dvacet dva setin sekundy."
Omdlel jsem.
Vzbudil mě ten jeho smích. Začal mi lézt na nervy.
"Mám ti věřit?"
"Víc křečků už nemáš..."
Dvě hodiny. Poslední dvě hodiny mýho podělanýho života... Nedá se s tím něco, cokoli dělat? Třeba...
"Jak zemřu?"
"To nikdo neví. Znám je jen čas smrti. Ale jak se tak dívám, asi nějaká hodně pitomá nehoda."
Omdlel jsem. Zase se smál. Blbec.
"Přestaň se smát, nebo ti zlomím tu kosu o hlavu."
"Ne dřív, jak za dvě hodiny."
"A to tu hodláš celou dobu okounět?"
"Ta parta postřelenejch černochů a běloch s kudlou v zádech nikam neutečou... jsem zvědavý, jestli zkusíš změnit svůj osud..."
"To si piš!"
Cítil jsem naději. Vím kdy. Nevím jak, ale znám čas. Takže se dá zařídit pokračování. Hurá! Další dávka! A alkohol a... no, než kecat, měl bych makat.
Vyklidil jsem pokoj. Všechny skříně a co by mohlo spadnout pryč. To co leželo a vypadalo ostře, špičatě, nebo jakkoli jinak nebezpečně jsem také oddělal. Prázdný pokoj. Křeček hnil ve dřezu.
Lehl jsem si na postel.
A něco mě napadlo...
"Hej, Jamesi? Co když si přiložím k hlavě nabitou pistoli? To nevystřelí, nebo jak?"
James se dusil smíchy. Ale zmohl se na odpověď.
"Nebudou v ní náboje. A i když je máš třeba doma, nedostaneš se k nim. Budou zamčené a klíček ztracený."
Trezor s náboji byl zamčený. A klíček už tři dny bůhvíkde.
"Co nože?"
"Dřív než odsuneš všechny ty skříně z příborníku, bude akorát čas smrti. To samé s jedy a podobně."
"Hele, okno."
"To neuděláš..."
"Máš pravdu." Z výšek jsem měl panický strach. A pokoušet se zemřít pádem ze druhého patra je příliš bolestivé.
A zdlouhavé. Tak na dvě hodiny...
"Takže vždycky se okolnosti zařídí tak, abych zemřel ve stanovený čas?"
"Ano."
Hmmm.... tak to bude vážně těžký. Aby se mi neodkrvila hlava, lehl jsem si na postel. Do zorného pole přišla obrovská prasklina ve stropě. A malý černý pavouk.
Nejdřív jsem se vrhl na pavouka.
Když jsem odhodil noviny zpět do kuchyně-jídelny-předsíně, začal jsem řešit prasklinu.
Co s tím... Asi nic. Odsunul jsem postel a raději i lehl na zem. Abych se neudusil, sundal jsem si i tričko a kalhoty. Vlastně jsem tam ležel nahý. Ale v bezpečí. Digitální budík nakřivo hozený v kuchyni ukazoval dvě hodiny a dvacet minut ráno. Plus-mínus časová odchylka...
Lehl jsem si na zem.
Huhůůůů
Blbá nadzemka.
"Cítíš se v bezpečí?"
"Jo... jen mě trochu pobolívá hlava..."
"Aha." James se tomu smál jako nejlepšímu vtipu. Kdybych viděl magora, co nahý leží na zemi a čeká až přežije vlastní smrt... Asi bych se taky smál.
Tak jsem se začal smát.

Prázdným pokojem se rozléhal smích. Výjev vážně šílený.
"Píííp." 2: 22: 22 ráno.
Smrťovy hodinky zapípaly ve stylu automatu na kávu. Nebo kardiografu.
Jonas zemřel. Hruď se v posledním záchvěvu křeče pohnula. Oči hroznou bolestí vykulené.
S tichým smíchem se James naklonil nad jeho obličej a trhl Kosou. Přetrhl tak Nit. A chladnoucí mrtvolu políbil se zvláštní pečlivostí a láskou. Ale hned se zase rozesmál.
"Víš, vždycky zbývá ještě infarkt."
Nuda je holt nebezpečná věc. Smrtleně nebezpečná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moon Moon | 5. ledna 2009 v 20:46 | Reagovat

:D tak ti pěkně děkuju, zkazil si mi všechny iluze o tom, že někdy můžu bejt v bezpečí...

ale bylo to super! skvěle se to četlo a že to bylo krátký? ;-) to mi momentálně spíš naprosto vyhovovalo.

Ve tvých představách je teda smrt elegán se slamákem oblečenej do bílýho?

2 sigam sigam | Web | 5. ledna 2009 v 22:36 | Reagovat

Trochu mi to připomnělo Cimrmanovu hru Vizionář :). A bavila jsem se stejně dobře, jako právě u té hry... Tvůj smysl pro humor je skvělý :D.

PS: Chudák křeček... :(

3 Neros Neros | E-mail | 6. ledna 2009 v 6:50 | Reagovat

Bezpečí je věc velmi ošemetná a pomíjivá. No... krátký to relativně bylo. Každopádně hlavně že se ti to líbilo :)))

James, alespoň ten můj Smrťák JE elegán v bílém a se slamákem. Akorát tady byl mnohem vtipnější než jindy :)

Sigam, vizionáš je dokonalej :)))) Díky za pochvalu.

Křeček je bonusová postava, původně tam vůbec neměl být :))))

4 Metteorwa Metteorwa | Web | 6. ledna 2009 v 19:36 | Reagovat

Hej dobře ty :), přečetla jsem to na jeden nádech...

5 Beldaran Beldaran | Web | 8. ledna 2009 v 0:13 | Reagovat

Jo, infarkt je sviňa. Bůh smrti taky, koukám, že z toho měl docela prdel.

Teď trochu odbočím od tématu, ale co takhle napsat nějaký tvůj geniální slash na Bleach?

6 Neros Neros | 8. ledna 2009 v 7:34 | Reagovat

Beldaran, ještě že tě mám! Už jsem vymyslel pairing. Máš ho mít. Ten slash :)))))

7 Upírek Upírek | 8. ledna 2009 v 11:13 | Reagovat

Juj povídka, jsem se udmívala jak prace na kolotoči:-)

8 Upírek Upírek | 8. ledna 2009 v 11:13 | Reagovat

*usmívala, *prase, blbnou mi prsty:-D

9 Neros Neros | E-mail | 8. ledna 2009 v 19:11 | Reagovat

práce na kolotoči je hodně....

10 Meadow Meadow | Web | 8. ledna 2009 v 19:34 | Reagovat

Ty mizero:D Už se nikdy nebudu cítit v bezpečí:)

11 Neros Neros | E-mail | 9. ledna 2009 v 6:49 | Reagovat

Meadow, promiň...

12 Sikar Sikar | Web | 24. ledna 2011 v 19:56 | Reagovat

Člověče...

Stručně - stylu nemám co vytknout. Píšeš dobře a čtivě (ale to už vím z L.U.Piče), při prvním čtení jsem si všiml jen jedné drobnůstky, co se formátování textu týče, ale to je prkotina (kterou teď nemůžu zpětně najít). Téma "rozhovor se smrtí" tady už bylo milionkrát (sám jsem to jednou spáchal), ovšem i v něm se dají najít něčím velmi originální perly - a ta zazářila i tady. Pointa byla sice celkem očekávatelná, ale já sám raději průběh než závěr. A průběh byl perfektní, vtipný, poný břitkých dialogů a orižinelních obratů.

Mohu říct snad jen - sakra, chlape, piš dál!

13 Ivet Ivet | Web | 15. února 2011 v 14:38 | Reagovat

Ani jsem netušila, jak může být smrt vtipná. :D Ale u tebe už se asi nemám čemu divit. :-)

14 Charli Charli | E-mail | Web | 6. března 2012 v 15:32 | Reagovat

Tady se mi líbí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama