Nevěsta noci- část první

24. prosince 2008 v 23:52 | Neros |  Snový svět mých snů
Zatím jsem si dal pausu v Neowalku a tohle stejně bude mít jen jedno pokračování, (pokud mě zase nepřekecáš).

Vzniklo to ze snu, který jsem nedávno měl. A tenhle sen, stejně jako povídku chci věnovat slečně o které tohle je. Tato povídka je pro tebe, i když to víš. Jsi světlo, co mi září na cestu. Jsi nepolapitelná jako projektil mířený na mé srdce. Jsi svěží a nádherná jako jarní úsvit. Jsi jediný úsvit který miluji. Ale miluji také ticho, tmu, noc a samozřejmě... slash! Konec citových výlevů. Tady to máte:



Byl teplý jarní den a zvony místního kostela vyjímečně nikoho nepohřbívaly, ale oslavovaly. Mladá láska bude spojena mladým manželstvím. V tenhle den se konečně mohlo alespoň pár lidí radovat ze života a z lásky. Jenom dnešní den a zítra se mělo zase vrátit do normálního, smutného stereotypu plného smrti. Lidské činy si žádají lidské oběti, ale to už není tak důležité při jaké příležitosti a nakolik jsou lidské.
Svatba se konala v malém, gotickém kostelíku, před kterým byly vysazeny třešně. Ty teď na jaře, vzdor všudypřítomné smrti kvetly. Stejně jako štěstí. Alespoň to tak vypadalo, i když z nadšené atmosféry byly cítit ostny pochybování, že krásný den nevydrží. Na to že bylo jaro, zavanul až příliš chladný vítr a z třešní zvedl narůžovělé okvětní lístky. Vytvářelo to dojem růžového deště, dokonale sladkého a jemného, na tuhle dobu až příliš. Zvony na věži se rozezněly.
Uvnitř vše začalo. Skončil shon a zmatek posledních dní a všechny uvnitř chrámové lodi zakryl závoj radostného očekávání. Světlo dopadalo skrz mozaiku v oknech a tak měkce ozařovalo, jakoby hladilo, nevěstu. Různě barevné mnohoúhelníky dopadaly na bílé šaty.
Bílé svatební šaty, jež dokonale vykreslovaly její dokonalou postavu, nutily většinu přítomných nevěříně zírat pouze na ni. Stejně jako objímaly její pas, tak v nápaditých, svůdných, stočených tvarech šplhaly pozvolna vzhůru, jako stonky břečťanu. Vytvářely opar nepřístupné svůdnosti, která zároveň dávala najevo, že nastávající manželka je naprosto věrná.
Ženě se po světlých tvářích koulely slzy. Díky falešnému úsměvu to vypadalo jako slzy štěstí. Po tvářích a po ladné šíji pomale stékaly do dekoltu. Vypadaly jako kapky rosy, tekoucí z lilií zasazených ve vlasech. V hnědě-rezavých, nikdy nepoddajných vlasech spadajících zlehka na její ramena posázená roztomilými pihami, stejně jako její obličej. Oči se jí třpytivě leskly a i bez líčidel vypadala nádherně.
Vedle její krásy vypadal ženich fádně. Jednoduchý, černý oblek kombinovaný s bílou lilií v klopě. Nevědomé naznačení čistoty, ačkoli ženich tak dokonale čistý nebyl. Duševně. Černé, krátké vlasy, skoro stejně alabastrová pleť jako jeho budoucí manželka a evidentně silné paže dotvářely dojem, že je vystřihnutý ze svatebního katalogu. Lehce nepřítomný, leč spokojený výraz mluvil o opaku.
"... berete si zde přítomnou za ženu?" Prohlásil velmi starý, byť vitální farář.
"Ano."
"A Vy, berete si zde přítomného..." Obřad vyrušil velice silný proud světla, zničehonic vnikající do potemnělého kostela skrz otevřené, těžké dveře. Ty dveře náhle a s velkou sílou, jakoby nedochvilně rozrazil muž,kterému díky kápi nebylo vidět do obličeje. Mlčky a rychlým krokem přešel ke sloupu podpírajícímu strop s biblickými motivy. Všichni přítomní na něho vrhli nelibý pohled a nebylo to jen kvůli tomu, že se nepomazal svěcenou vodou po stranách vchodu. Jenom slečně ve svatebních šatech přeběhlo po tváři poznání. Následováno chladem, strachem a nakonec touhou...
"Takže.... berete si ho?"
"Ano." Prohlásila s lehkým smutkem v hlase nevěsta. Nikdo z přítomných si toho snad ani nevšiml. Celý průvod vyšel ven, v čele s nevěstou a ženichem. Neznámý příchozí zůstal stát ve stínu kostela. Novomanželka se po krátké domluvě se svým partnerem rozhodla, že na hostinu dojede svým autem, protože tohle je velice nutné. Rodiče a příbuzní ženicha a zbytek podivné vísky nesouhlasně sledoval, jak nevěsta podél jejich zástupu spěchá za cizincem. Vešla do kostela, který ji tak zatuchle, mrtvolně páchl. Do vlasů ji stihly za tu krátkou dobu napadat ty okvětní lístky třešní a vypadala ještě lépe než předtím. Jestli to je možné.
"Ahoj, ženuško." Prohlásil muž v dlouhém plášti a pevných, přesto sportovních botech. Řekl to tak nějak jízlivě a usmál se svým typickým, osaměleckým úsměvem.
"Ahoj, manžílku..." Řekla zhruba se stejnou intonací nevěsta. Přesto její úsměv už nebyl tak smutný. Byla upřímně ráda, že ho zase vidí.
"Je to tolik let... A ty mě ani neobejmeš?"
"Lidských let, nebo vlčích?" Zeptala se smíchem a padla mu kolem krku.
"Neměl jsem odcházet, že?" Pomale jí sundal ruce.
"Jak vidíš, zvykla jsem si." Podívala se mu do stínu pod kápí.
"Ano, ty a tvoje zvykání si. Moc se poddáváš nově příchozím situacím." Dodal nespokojeně.
"Ale, ale, manžílku, snad nežárlíš..."
"Já? Nikdy, přeci mne znáš."
"No právě."
"Hlavně že jsi šťastná."
"Jo... hlavně že jsem šťastná." Prohlásila a odvrátila od něj svou tvář. Dělala to, aby zakryla slzy.
"Já si zuby čistil..." Řekl ukřivděně.
Ona se upřímně zasmála. Slzy skáply na chladné dlaždice kostela.
"Ty seš totiž ťunťa, víš? A za to tě ulechtám."
"Neeee!" zařval jenom cizinec v kápi. Pak padl na zem a svíjel se pod lechtáním nevěsty. Chvíli se nechával, ale pak to rázně utnul. Přitom mu spadla z kápě a tak se mohli podívat do svých očí.
"Neměl jsem odcházet..."
"Teď už je to jedno."
"Není! Nejsi šťastná..." Pohladil ji ve vlasech.
"Vždyť já na to evidentně nemám právo! Řekni mi, kdy jsem měla naposledy štěstí!"
"Když jsi mne potkala."
"I ty vtipálku. A to je navíc zatraceně dávno." Ticho. Příchozímu zmrzl úsměv na rtech, celkově jeho rysy jaksi ztvrdly. Podíval se někam za oltář.
"Promiň, jsem k tobě hnusná."
"Nejsi, já neměl chodit."
"Ale měl! Ani nevíš, jak jsi mi chyběl."
"Zní to jako ve snu."
"Kdo ví..."
"Nezačínej s tím zase." Zasmál se a chytl ji kolem pasu.
"Doufám, žes mě nepodváděl..."
"Že to říkáš zrovna ty... Říkal jsem ti to přeci už tolikrát. Až mě začneš milovat, přestanu tě podvádět."
"Měl bys začít." Tohle se mu přestávalo líbit. Otřásl se, jak mu po zádech přejel mráz.
"No nic, už půjdu. Ať ti neuteče ženich."
"Zase mi utíkáš."
"Co se dá dělat... Jsem už takový..."
"Takový nelidský..."
"Ty jsi zase upírka, každý máme právo být někým jiným."
"Jo, jasně." Uchichtla se. "Nevíš, jaká stvůra má ty vraždy posledních týdnů na svědomí??" Zeptala se podezíravě.
"Jistě že to vím. Jsem to já, ti lidé si nic jiného nezaslouží."
"Tak proč jsi mě tu tenkrát nechal?? Proč jsi mě nevzal sebou?"
"Chtělas být upírem... teď se ti to povedlo... a já v tvém srdci, ani v tvém životě nemám místo."
"Jo aha. Takže ses na mě vykašlal, protože jsem se chtěla stát upírkou?"
"Ano. Omlouvám se."
"Říkám ti to už deset let!! Mě se za nic neomlouvej."
"Stejně budu. I když odteď se už neuvidíme. Tak s bohem. Nebo i bez něj." Políbil ji. Byla roztomilá, jak byla rozohněná zlobou. A on jí nemohl odolat. Litoval jen, že jí nebuší krční tepna...
"Miluji tě. Vím, že bych neměl, ale přesto tě miluji. Doufám že ti manžel brzo vykrvácí."
"Já tě nenávidím Nerosi! Nenávidím!!"

Odcházel jsem pryč třešňovým stromořadím. Ještě jsem cítil její vůni, viděl jsem její tvář, kterou už nikdy nevystrnadím. Cítil jsem její rty na mých. Její těžký, vyčítavý pohled, jakoby mne tlačil do zad a studený vítr se opět opřel do třešňových větví. Scénu, ve které klečela nádherná nevěsta v nádherných šatech a plakala, zakryl růžovo-bílý déšť třešňových okvětů. Něžná krása se rozprostírala i na cestě po které jsem šel a já po těch roztomilých lístcích bezohledně kráčel. Stejně bezohledně, jako po nocích kráčím po nevinosti, po lásce, po životech...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blanch Blanch | 25. prosince 2008 v 0:38 | Reagovat

:DD Vlkodlaci versus upíři, velmi běžné téma, ale stejně se mi to líbí... já se hrozně vyžívám v dialozích a ty tvoje se mi pokaždé tolik líbí :)

2 Moon Moon | 26. prosince 2008 v 10:56 | Reagovat

:-) peknej začátek.

Vážně tě Nere nenávidí?

3 Beldaran Beldaran | Web | 29. prosince 2008 v 14:04 | Reagovat

Hrozně se mi líbí popisy barev a světla. Chci pokračování! Tak honem, jak to bude s Nerosem (to jméno je mi nějaké povědomé:) a jeho láskou?

4 Neros Neros | E-mail | 30. prosince 2008 v 14:41 | Reagovat

Dobře Bel... já ho mám rozepsané, ale teď dodělávám Neowalk tři, tak když si ještě týden počkáš...

5 Beldaran Beldaran | Web | 31. prosince 2008 v 19:05 | Reagovat

Bel počká:) Hlavně, když se dočká. Už jsem se vrhla do četby ke studiu, takže tvoje články jsou jediné mé spojení s normální literární tvorbou.

6 Upírek Upírek | 2. ledna 2009 v 14:53 | Reagovat

*plesk* *plesk* *plesk* (tleskám ti, nebiju se)

No jo, Nerosi...prostě to umíš:-)

7 Neros Neros | E-mail | 3. ledna 2009 v 15:43 | Reagovat

Díky, Upírku.

Bel, jsem rád že ses dočkala. Akorát nevím, nakolik jsem normální :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama