Neowalk 1. - "Dejte mi ještě minutu!" + info

10. prosince 2008 v 20:05 | Neros |  Moje malá milá dílka
Přichystal jsem si takový menší projekt, nazval jsem ho Neowalk, podobně, jako se jmenuje zatímposlední album Daniela Landy. Ten nápad vznikl z náhlého popudu, když jsem psal povídku a u toho poslouchal právě neofolk. Řekl jsem si, že bych mohl smísit povídku a některé pasáže z některých Landových písní. Samozřejmě jenom z Neofolku. Nebude to chronologicky, podle seznamu stop, ale podle toho, jakou povídku napíšu nejdřív. Text písně bude povídku jen doplňovat, někdy to bdue nepříliš patrné pozadí, jindy by to mělo být docela základní prvek celé povídky. Uvidíme jak to vyjde. Blanch, doufám že to nebudeš brát jako copyright. tady to máte:




Řekni kde tak dlouho jsou, Pane, kdy už vyjedou,
Otče, proč tak dlouho spí, jezdci blaničtí?
Matko, popros už je čas, už se jede na doraz
Prosím, Bože o zázrak, než nám fakt ujede vlak.

Ležel v koutě, schoulený do klubíčka. Ve vlhké, tmavé místnosti vypadalo jeho zbídačené tělo, osvětlené pouze svíčkami, příšerně.
Dlouhé, hluboké rýhy od bičů, tmavě fialové podlitiny od obušků a kopanců a puchýře od zhasínaných cigaret, odívaly jeho kůži do barevného šatu, který ale nechránil před zdejší vlhkou a vlézavou zimou. Fialové rty, ukrývající téměř prázdné dásně, jenom drmolily něco jako : "Phochím, phochím, uch ne! Uch ne..." A kdysi mladý muž, zničený a zhrzený se dal do pláče.
Zatímco té trosce, co snad kdysi bývala člověkem, tekly po opuchlých očích slané slzy, vtékající do nejrůznějších ran a ranek, pánové, obutí ve vysokých jezdeckých botách a v kábátech s pyšně se vystavujícími symboly Říše, se začali posměšně smát.
"Stále ještě chcete tu svoji minutu?" Zeptal se muže Major.
"Je to zábavné, že ano, gruppenfűhrere." Prolásil Kapitán.
"Ale jistě kapitáne." Řekl Plukovník.
"Pánové, den ještě neskončil..." Sliboval Major.
-Ten den byl zábavný. Alespoň pro ně. Alespoň zatím.

Když do Dachau přijel další vlak, plný eskortovaných židů, sešla se kolem výstupiště, (odtamtud nikdo nenastupoval) jako vždy, spousta zdejších "pracovníků".
Důstojníci, určující kdo zemře hned v plynové komoře a kdo až později na následky příšerných hygienických podmínek, nemocí, ještě horších pracovních podmínek, hladu, pracovních úrazů, celkového vyčerpání organismu a jiných příčin vysoké úmrtnosti v koncentračních táborech.
Byli tu doktoři, určující pracovní neschopnost, jež se rovanla smrti.
Několik vychovatelek, odchytávající a za vydatné pomoci vojáků, odtrhávající děti od rodičů. Aby pak mladé, vyhladovělé človíčky poslaly na převýchovu.
A mezi vším tímto zmatkem se procházeli tři muži. Vysocí, hrdí, evidentně silní a plně oddaní své věci. Procházeli kolem skupin, kde se popravovalo, seřazovalo a rozřazovalo, kde na včera napadnutý, čerstvý sníh dopadaly kapky krve v takovém množství, že se z nich stávaly proudy krve. Ta se rozpíjela do čím dál tím větších prostor, až se uprostřed nádvoří ze sněhu stala jenom krvavá břečka. Nikdo si nemohl všimnout, že krev, tak jaksi sama od sebe, vytvořila obrazec. A že mnozí ten obrazec znají... Začalo sněžit.
V prvních několika metrech od výstupiště krev nebyla. A tak mladému páru, který ruku v ruce hrdě vykráčel z vlaku pod nohama sníh křoupal. Mrazivé vločky se pomale snášely na jejich oblečení, kde pomale roztávaly. Báli se, ale nedali to najevo. Ten výjev co se odehrával před jejich očima, je šokoval. Poté, co je nahnali do toho dobytčáku, čekali něco strašného. Ale ne tak strašného jako tohle. Pláč. Bolest. Utrpení. Všude kam se podívali.
Tři muži, kteří tomuhle peklu veleli se na sebe usmáli a vydali se jejich směrem.
"Dobrý den, vaše číslo."
"Jaké číslo?? Nechcete spíš jméno?"
Kapitán chytl muže pod krkem a hodil s ním o zem. Když muž dopadl, kapitán ho zasedl.
"Tak poslouchej ty hnusná židovská kryso! Chtěl jsem tě ušetřit, ale máš příliš hezkou manželku na to, aby s tebou vydržela navěky..."
"Jestli se jí jenom dotknete, zabiju vás..."
"To jsem vážně zvědavý jak...."
"Pane Kapitáne, Nechte ho alespoň vstát. Musí si svůj úděl odpracovat."
Kapitán mladému muži plivl do tváře. Pak teprve vstal a nechal Majora projít.
"Tak tedy, vaše jméno..."
"Azeáš. Azeáš Ferthausen..."
"Jste žid, pane Ferthausene?"
"Jistě, na tom přeci není nic špatného..."
"Ne??" Major se ho snažil probodnout svým pohledem. Sytě modrým...
"Skutečně ne. Nechápu proč jsem zde... Existuje něco podobného pro němce?"
Major se usmál. A v tom úsměvu nebyla ani špetka veselosti. Přitom úsměvu mrzl i padající sníh. Azeáš Ferthausen, však hrdě čelil tomu pohledu a doufal, že ho nečeká to, co si myslel že ho čeká...
"Myslím, že vaše žena počká na velitelství. A vy půjdete s námi."
Azeáš Ferthausen byl žid. Český žid. Své dítě poslal tak daleko jak jen mohl. Doufal že z mladého Izaiáše vyroste někdo, kdo se bude moct pomstít všem těmto zlovolným parchatům a samozvaným samovládcům. Zakomplexovaným ubožákům, bojících se o své místo. Věřil ve schopnosti svého syna. Věřil v Hospodina. Věřil, že s Iaziášem přijde mesiáš... Ale zatím to musel vydržet. Do doby, než mu Archanděl řekne, že nadešel jeho čas.
"Myslím, že nepočká. Myslím, že s vámi nepůjdu. Jedině zaráz s ní..."
"Nejste v pozici, kdy si můžete klást podmínky..."

Není vlídná lidstva tvář, sebestředný otrokář.
Nehledíme na Nebe, staráme se o sebe.
Zubožená příroda, lacino to neprodá,
pak se zase šikne Bůh, v nouzi věru věrný druh....
V čem tkví peklo, v čem tkví ráj?
Lidi tu zapomínaj....

Oba dva stáli na velitelství, ruku v ruce, stejně jako když vystoupili z vlaku a čekali co jim řeknou.
"Vy jste češi???"
"Ano, jsme! A jsme na to hrdí!" Azeáš se snažil artikulovat, ale přes rozbitá ústa a díky poraněnému spánku to šlo těžko...
"A vy jste svoji?"
"Ano jsme, a jsme na to hrdí! A to, co jste provedl mému muži, to vám neodpustím!!"
"Vy jste čistokrevná Němka! Jste souzena velkým věcem... Tak proč se zahazujete s tou špínou!?" Neudržel svoje emoce a především svůj chtíč na uzdě Kapitán. Plukovník vše jenom pozoroval...
"Protože ho miluji."
"Milujete bláto, co mám na botách?? Milujete rez na vodovodním kohoutku ve zdejších umývárnách?? Vy milujete něco jako bakterii???"
"Miluji člověka... Člověka, který má víc citu než vy všichni dohromady. Je inteligentnější než ty vaše tupé palice! On věří!"
"V Boha?" Zeptal se Plukovník.
"Ne. V nás..."
"To by stačilo... Pane Ferthausene, máte poslední dvě minuty, než se uvidíte naposledy. Řekněte si, co potřebujete, ať vás můžem odvést."
Pan a paní Ferthausenovi se k sobě vrhli. Objali se pevně, jakoby doufali, že je nikdo neodtrhne. Do Pátečního rána, než nastoupili do vlaku si to mysleli. Mysleli, že nic nepřemůže lásku. Lásku přemohla závist. A také víra ve špatné ideály... Láska byla slabší než si mysleli. Ale naštěstí ještě mohli věřit ve spasení. Přivedli na svět Izaiáše. Byl obdařen Bohem. Měl se stát Mesiášem. Měl zničit všehny hříchy světa... Ale v tenhle okamžik se to zdálo jako malá útěcha za to, o co měli přijít. Měli přijít jeden o druhého.
"Dobře, nastal čas." Ledově chladný hlas Plukovníka jim dal vědět že nastal konec. I když tomu ani jeden nechtěl věřit. To přeci nemohli být dvě minuty! A tak se odmítali pustit.
Major vytáhl Walter P 38 a vystřelil do stropu.
"Pojďte!"
"Dejte mi ještě minutu!"
"Ne!"
"Miluju tě!"
"Jdeme!"
"Dejte mi jenom jednu minutut!"
"Pojď ty židovská svině...!"
"Taky tě miluju!"
"Musíme věřit!"
"Přijdu si pro tebe!"
"Řekl jsem ti, abys držel hubu! Pro vás si přijde už jen zubatá." Zařval Kapitán a udeřil Azeáše do spánku pažbou pistole. Jakmile byla Azeášova mysl zastřena sladkou, sametovou tmou, zářila v ní jenom dvě slova. NADĚJE a POMSTA. Doufal že pro něj přijedou. Andělé a pomůžou mu vzbouřit se proti zlu a porazit ho. Jako Blaničtí rytíři, co měli přijet, když zemi bude nejhůře. Zemi bylo nejhůř několikrát a nikdy se neukázali. Už se jim nedalo věřit. Stejně jako andělům. Tolikrát slibovali a nikdy nepomohli. Utekli.

Hádej v který skále spí rytíři Blaničtí.
V který hoře lože maj a kdy oře zařehtaj?
Hádej kde se ukrývaj, hádej kde leží ten kraj.
Kde tak dlouho můžou být, jak se dají probudit?
Nemá cenu teď si lhát! Necháme je pochcípat!
Jó není to růžové, neboť čeští mužové
činí peklo, chtějí ráj...
Blanické už nehledaj.

Když odcházeli, ač jsem byl polomrtvý, pohnul jsem se. Ne, já nebyl polomrtvý, já byl mrtvý.
Nemá cenu se spoléhat na Boha. Ani na jeho andělské posly. Mám Blanické rytíře. Stačí v ně věřit. Stačí je opravdu potřebovat, byť se jedná pouze o pomstu. Má vůle mne donutila vstát z mrtvých a donutila je probudit se z věčného spánku. Tři kulky v hrudi příjemně hřály. Ze všech ran na mém těle neustále prýštila krev, ale tu já už nepotřebuji. Jsem mrtvý, jsem anděl pomsty. Díky vám, Blaničtí. Vyjeli jste z té zdánlivě navždy uzavřené hory aby jste mi pomohli. Jen co si tohle vyřídím, zmizím. Zabiju je a najdu svou ženu, společně pak ruku v ruce budeme kráčet vstříc peklu.
Usmál jsem se do jejich vyděšených tváří, Kapitán pozvedl svou pistoli, a ač se mu strašně třásly ruce, pokoušel se zamířit. Major něco řval a Plukovníkův klidný obličej byl jaksi smířený s tím co přijde. Spíš byl bezradný. Stejně jako jsem byl bezradný já, když mi znásilňovali ženu. Když ji mučili a přede mnou zabili. Nikdy nezapomenu jak její krev pomale tekla a já se musel dívat, svázaný a sroubíkem v ústech. Ten ušidrásající křik a ještě horší pláč.

Řekni kde tak dlouho jsou, Pane, kdy už vyjedou?
Otče, proč tak dlouho spí jezdci Blaničtí?

Jezdci už dávno vyjeli a roztrhli má pozemslá pouta.
"Přicházím, jsem anděl pomsty. Pánové, nechcete tu moji minutu?"
A s úsměvem jsem roztáhl svá plamenná křídla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moon Moon | 10. prosince 2008 v 22:15 | Reagovat

Páni!! Teda... já nemám slov.. teda mám, ale jen samou chválu! Úžasně zpracovaní Blaničtí! Z toho motivu mi má položidovská krev tuhne v žilách.....

2 Momoko Momoko | Web | 11. prosince 2008 v 18:22 | Reagovat

Ten konec... Úžasné! Nemám slov...

3 Lucid Lucid | Web | 11. prosince 2008 v 19:11 | Reagovat

Jj, ten konec nemá chybu. Úžasná povídka, až mi z ní běhal mráz po zádech. Vím, že je to podle písničky, ale ti Blaničtí rytíři...:oP

4 Neros Neros | E-mail | 12. prosince 2008 v 6:37 | Reagovat

Co na to říct jiného než: Děkuji vám všem moc. Jenom přemýšlím, jestli má cenu pokračovat v tom projektu Neowalk...

5 Moon Moon | 12. prosince 2008 v 13:58 | Reagovat

Určitě má!!!

Teda aspoň myslim! Sem dost zvědavá jak zpracuješ ty další písničky!

6 Neros Neros | E-mail | 12. prosince 2008 v 16:48 | Reagovat

I tahle reakce mi stačí, abych to rozpracoval *hihi*

7 Momoko Momoko | Web | 12. prosince 2008 v 19:01 | Reagovat

Určitě to cenu má... To si piš!:o) Máš naši podporu

8 Hawkeye Hawkeye | 12. prosince 2008 v 23:03 | Reagovat

Hej paráda!! - Tohle je fakt parádní povídka, rozhodně asi nej povídka jakou jsem od tebe četl. Jen tak dál čéče!! ;-D

9 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | Web | 13. prosince 2008 v 15:38 | Reagovat

Jediné slovo...

Wow.

10 Upírek Upírek | 13. prosince 2008 v 22:48 | Reagovat

Moc pěkné, fakt moc, povedená povídka:)

11 Neros Neros | 16. prosince 2008 v 9:59 | Reagovat

Díky všem... Chystám vám slash o Itchigovi a Ishidovi z Bleache xDDD A taky dopisuji druhou část Neowalku.

12 ckvova ckvova | E-mail | Web | 22. května 2009 v 19:55 | Reagovat

NhJv3S  <a href="http://iaxlymnbwvvh.com/">iaxlymnbwvvh</a>, [url=http://idzdartztewv.com/]idzdartztewv[/url], [link=http://pzdjfurvesmm.com/]pzdjfurvesmm[/link], http://orvxapwxulss.com/

13 Ivet Ivet | Web | 14. února 2011 v 20:36 | Reagovat

P-p-p-páni! Tohle je vážně geniální.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama