Neowalk 3. - "Ahoj, Tati!"

30. prosince 2008 v 19:29 | Neros |  Moje malá milá dílka
Dopsal jsem třetí část neowalku. Tímto chci poděkovat Morganě Ehran za to, že je taková, jaká je a že mě dovedla až na nádraží. I přesto, že vlak domů jel až za dvě hodiny, čímž se všem slashařkám omlouvám za čas, který jsem mohl strávit s vámi. Takže toto věnuji i Blanch ze to, že mi pomohla k seznámení s vámi. Dále Ajje Pensivel za subjektivní objektivitu a +censored+fóbii. Upírkovi za inspiraci pro další slashe. Neboj, Nevilla a Rona se dočkáš. Danovi, že to s náma vydržel. Renému, že nás tak pobavil. A vůbec všem. Díky za skvěle strávený čas.





Černej les máš, holka, před sebou,
dej bacha, vlci jsou hladoví.
Ty to víš, ale neslyšíš to ráda.
Zapadá zdroj světla za obzor.
Slyš: Osud, o tom víš kulový!
Pozor dej, ať nedotkneš hada!

Utíkal jak nejrychleji mohl. Píchalo ho v boku, ale tady šlo o víc, než o jeho zdraví. Tady šlo o jeho dceru. Stačila chvíle nepozornosti a už to vypadalo že o ni přijde. Pododným způsobem, jako přišel o ženu a to nemohl dopustit. Zazvonil mu telefon v kapse u saka, vytáhl ho a hovor přijmul. Zastavil se, aby mohl mluvit.
"Ahoj Tati... já... jsem v pořádku..." Jeho dvera evidentně zadržovala pláč.
"Miláčku, hlavně nekřič, hlavně za žádnou cenu nekřič!"
"To by stačilo. Vaše dcera je naživu a teď... teď si zahrajeme takovou hru. Vím o Vás víc, než by jste si přál, ale to se nedá nic dělat. Jděte domů, budete tam mít první indici... A nevolejte polici, protože vaše dcera je příliš krásná na to, abych si z ní nechal jen obličej..."
"Ty hajzle! Já tě zabiju! Slyšíš, já tě zabiju!" Řval to nahlas jak mohl, ale bylo to k ničemu. Hovor byl dávno ukončen.
Rozběhl se k autu. Vlezl dovnitř a nervózně začal rvát klíček do zapalování.
"Musíš se uklidnit, jinak se nikam nedostaneš."
"Já vím Em... říkáš mi to už několik let... huh? Emily?"
"Ano, jsem to já." Usmála se na něj jeho dávno mrtvá žena.
"Ale co tu děláš?"
"Raději jeď, ať neztrácíš drahocenný čas."
"Dobře, dobře... Ale slib, že mi tohle vysvětlíš."
Otočil zápěstím a motor se rozvrčel. Šlápl na pedál a se šíleným kvílením kol se rozjel. Zlatá automatika.
"Chceš mě zabít?"
"Myslím, že to se mi nepovede... ale co se děje?"
"Unesli ti dceru. A hned nazačátku tě musím tě uklidnit... neexistuji. Nikdo nemůže přežít srážku letadla s budovou. Jsem jenom obraz, který si vytvořilo tvé podvědomí."
"Jaký to má účel?"
"To sama netuším... a i kdybych to tušila, tuším, že bych ti to nemohla říct."
"Fajn. Stejně to musím udělat sám."
Další křižovatka projetá na červenou, další zběsilé troubení naštvaných řidičů. Ignoroval to, teď šlo o život. O život jeho dcery šlo momentálně víc, než o cokoli jiného. Do očí se mu draly slzy, ale on to ignoroval. Teď nesměl podléhat melancholii, teď se musel plně oddat vzteku. Musel dostat toho parchanta, co unesl jeho dceru. Jedinou osobu, která mu zbyla. Osobu, na kterou se vyloženě upínal.
Zastavil před svým domem. Auto ani nezamikal. Vyběhl po schodech a strčil klíč do zámku. Nejhorší bylo, že bylo odemčeno. Interiér byl neporušený, žádná změna se neudála... až na obrovskou, krví nakreslenou šipku směřující do obýváku.
"Kdo to mohl...?" Zajíkla se Emily.
"Ten, který unesl naši dceru." Jenom doufal že ta krev nebyla Samanthy.
Když vpadl do obýváku, padl k telefonu. Na bílém papíru rudý nápis. Nápis opět psaný krví.
"Zavolej na toto číslo..."
"Je to úchyl! Sadistický, perverzní, úchylák."
"A má naši dceru." Zvedl sluchátko pevné linky a vyťukal cifernou kombinaci. Papírek vložil do kapsy u saka.
"Ááá... už jsem čekal, že nezavoláte, Miku. Vám prý vaši kolegové říkají Žralok. Uvidíme, jestli ucítíte pach krve..."
"Chci slyšet svou dceru!"
"Já chci, aby jste držel hubu, když s vámi mluvím. Uslyšíte ji, až vám řeknu vše, co potřebuji. Nezapomínejte prosím, že hrajeme hru. Je to hra, ale jde o život, to mějte na paměti. A taky pamatujte, že já vlastním pravidla. Teď budeme hrát chvíli na žraloka... cítíte pach krve? Ne? Měl by jste se to naučit... bude to důležité."
"Jste úchylný blázen!"
"Naopak, jsem lišák." Hlas na druhé straně linky se zasmál. "takže Miku... tady máte vaši dceru. Máte na to třicet vteřin. Naslyšenou."
Ticho.
"Sam?"
"Tati?"
"Jo, to jsem já, zlatíčko. Chvíli vydrž, táta si jede pro tebe..."
"Tati, jsem v pořádku. Nepláču. Ale nevím, jak dlouho to vydržím... Kdybys jen věděl kdo.."
"Čas vypršel. Miku, budu se na Vás těšit. Pamatujte, najděte pach krve."
"Miku, jak to myslel?"
"Já nevím. Raději mi pomož hledat ty indicie."

Dokud s tebou můžu chvíli po tvý cestě jít,
za ruku tě podržím, jestli budeš chtít.

Dej si pozor holčičko, ať se v lese neztratíš.
Když tě jednou polkne stín, na cestu se nevrátíš.
Do nejhlubších černejch lesů tátové už nemůžou.
Drž se, holka, světla v dálce. Stíny totiž jenom lžou.

Ráno jako každé jiné. Odcházel do práce a dal své dceři pusu na tvář. Musela k doktorovi, takže zůstala doma. Čím byla starší, tím víc se jí podobala a tím větší měl o ni strach. Stále si dával za vinu smrt své ženy, stále si vyčítal, že ji nezabránil nastoupit do letadla. A proto se tak úzkostlivě snažil. Když vyřídil tři objednávky a vypil hrníček naprosto nechutné kávy, nalil si vodu. Také měla zvláštní pachuť, ale to je v kancelářích snad normální. Doufal, že to bude další rutinní den, plný strachu. Jaký byl šok, když mu v šuplíku ležel dopis.
Mám vaši dceru. Uklidněte se a jděte k autu. Možná bude žít.
Tohle nemohl dopustit. Tenkrát nezvládl zachránit svou ženu, ale tentokrát se rozhodl že bude vzdor světu a osudu svoji dceru chránit. Do posledního výdechu. Nenechá svou dceru lidským krkavcům kteří touží jen po moci. Nenechá už žádného parazita brát životy jeho milovaných. Nenechá! Nikdy... Když už byla nucena žít v tomhle hnusném světě, do kterého byla vrhnuta bez mámy. Do světa plného zášti a zloby, kde neměla hřejivou náruč do které by se mohla uchýlit. On věděl, že jeho dcera je dost silná, aby se nenechala zlomit. Žádným zlem, nikdy. Snažil se ji chránit, jak jen to šlo. Možná byl až příliš opatrný, ona ho ale na druhou stranu chápala. Neustále si vyčítal smrt své ženy. A proto slíbil, že Samanthu nikomu nenechá. Tak zněl jeho slib a vypadalo to jako zkouška, nakolik ho bude schopen dodržet.
Vyběhl z kanceláře a spěchal na parkoviště. Chladný vzduch řezal do plic. Vyfukoval velké obláčky páry a v lehkém saku mu byla zima. Co se dá dělat. Bude spěchat do posledního dechu. Poslední výdech málem přišel když mu zazvonil telefon...

Divnej svět, fuj, to ti nabízím.
Vím, dítě si málo vybírá.
Vina, vina ta mi solí žití.
Musím jít sám do tmy se světlem.
Teď! Už je čas, ono skomírá.
Jede dál Velkej vůz, kus ti chytím.

"Miku! Pojď sem, něco jsem našla!" Vykřikla neexistující reinkarnace Samanthy. Mike se zvedl z koberce, kde chytal pachovou stopu. Věděl, že je to bláhové, ale nedokázal vymyslet nic inteligentnějšího.
"Co je, co jsi našla?"
"Písmena. Jsou to písmena abecedy, psaná na obálkách. Krví. Tady je A." Ukázala na telefon. "Tady E a tady F." Ukázala na obálku mezi pohlednicemi na komodě a na obálku zastrčenou za obrazem.
Mike se k nim vrhnul. Vytrhl obálky a začal se rozhlížet po pokoji. Po dvanácti obálkách v tom objevil systém a dokázal velmi přesně určit kde bude další. Pak se vyčerpně sesunul do křesla, před sebou stůl, na stole láhev whisky a obálky. Naproti přes stůl seděla Emily a on si všiml, že se kolem jejích dokonalých křivek křeslo vůbec netvaruje. Jakoby tam ani nebyla... Protože ona tam nebyla.
"Tak to otevři."
"Co myslíš, že tam bude?"
"Nevím. A radši nebudu nic říkat, dokud to neuvidím." Emily to říkala spíš vyděšeně, než cokoli jiného.
Mike roztrhl A. Pak B. Následně otevřel všechny obálky a vysypal jejich obsah na stůl. Čísla. Čísla od jedné do padesáti jedné. Na spoustě se čísla opakovala, na jiných nebyly vůbec.
"Co to má znamenat?" Ta otázka chvíli zůstala vyset ve vzduchu, než Mike řekl jedno jediné slovo.
"Doprdele..."
"Co je?"
"Ty obálky! V jakých to bylo obálkách??"
"Jak to mám vědět?"
"Je konec! Teď nemáme šanci. Potřebujeme vědět v jakých to bylo obálkách. Ty obálky jsou písmena a to uvnitř je...
"..pořadí písmena ve větě." Dokončila Emily.
"A co teď? Už nemáme šanci cokoli udělat..."
"Nevzdávej se..." Povzbudivě se na něj usmála. "Jsem tvoje podvědomí, chápeš? Myslím, že to dokážu dát dohromady. Ale potřebuji tvoje ruce, aby to skládaly."
Chvíli mlčela, vůbec se nehýbala. Pak šeptala... "jednička a dvacet šestka je P, dvojka a třicet trojka je R..." Zapisoval to. Po pěti minutách úporné bolesti hlavy a snažení dostali větu.
Prijdte na misto, kde jste se naposledy rozloucil s vasi zenou
"Kde jsem se s tebou naposledy loučil?"
"Eh.. na tom letišti?"
"Letiště ne... tam by to nenápadně neschoval."
"Promiň že ti to říkám, ale... později jsme se neviděli."
Mika bodlo u srdce. Později se už neviděli. To on věděl a do očí se zase draly slzy. Chtěl se dotknout Emily. Jeho dávno mrtvé ale teď tak hrozně živé Emily... Vztáhl po ní ruku.
"Ne.. to nesmíš. Když to uděláš, zmizím."
"Dobře.. nechám toho. Připadám ti jako slaboch, že?"
"Ano. A proto musíš přijít na to, kde jsme se viděli naposledy."
Ta jednoduchá, přímá odpověď ho šokovala. Ale alespoň si uvědomil, že tn obraz před ním je jen obraz a ne jeho žena. Uvědomil si, že jí už nepomůže, ale že jeho dcera má ještě právo na život. Konečně se začal soustředit.
"Kde jsem se s tebou loučil... doma, když mi zavolali že tvé letadlo únosci vrhli do těch budov. Ale přece by to neudělal tak jednoduché... pak ještě... u tvých rodičů, ale ten dům je zbouraný a pak... Hřbitov! Ten úchyl si vybral hřbitov!"
"Tak na co čekáme?"
"Samantho... jedu si pro tebe. Počkej na tatínka, prosím."

Jsem tvůj táta, ratata!

Dveře nechal otevřené a vrhl se do auta. Narval klíček do zapalování, sešlápl spojku a otočil. Nastala scéna jak z průměrného filmu. Auto jen zaškytalo a motor to vzdal.
"No tak, jeď... prosím, jeď!!" šeptal Mike a doufal...
Zase jen zaškytání.
Rozhodl se jednat chladně. Vyskočil z auta a běžel. Na křižovatce shodil mladíka z motorky a rozjel se. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se k hřbitovu dostal.
Vběhl bránou odvnitř a u srdce ho bodalo čím dál tím víc. Když se konečně dostal k náhrobku své ženy, viděl dost rozostřeně.
"Musím... huh... se uklidnit..."
"Miku, dýchej z hluboka, teď to nesmíš vzdát." Emily slyšel tak jaksi zastřeně.
"Já... heh... já vím..."
Nevěděl co s ním je. Kondičku si přeci udržoval jak jen to šlo. Možná za to mohl ten stres...
"Tam! U mé fotky!"
Vrhl se k obrázku Emily. Spíš spadl. Zhroutil se. Třesoucí se rukou zvedl další obálku a byl rád, když ji otevřel.
Zavolejte mi. Jste otrávený, takže doufám, že jste na ty písmena přišel dřív než bude pozdě. Pokud se dostanete až ke mně, dám vám protilátku a pak si pohovoříme. Teď mi ale zavolejte.
Otrávený?? Nemohl tomu uvěřit. Únosce jeho dcery byl ještě schopný ho otrávit... asi tou kávou, nebo... vodou?
"Musím... musím vstát. Teď je pozdě to vzdávat! Sakra!"
Zvedl se. Z náprsní kapsy vytáhl mobil a zavolal...
"Ááá, Miku. Čekal jsem, že se už neozvete. To by mne totiž velice mrzelo. Tak jak se vede?"
"Chci vědět, že je má dcera v pořádku!"
"Chci, aby jste mi odpověděl..."
"Je mi strašně. Jsem otrávený a hovořím s únoscem mé jediné dcery!"
"To musí být hrozné." Muž na druhé straně se zasmál. "Teď Miku dostanete poslední úkol. Víte, kde je peklo na zemi? Skutečné peklo na zemi? Kde plameny olizují kotníky vaší dcery a kde se naplňuje věta: Prach jsi a v prach se obrátíš? Jste velice blízko Miku. Když si pohnete, najdete mě i vaši dceru." Známé zapípání. Známý zvuk označující konec hovoru. Znělo to jako poslední zběsilé stahy srdce před smrtí. Mike cítil, že jeho konec se blíží. Ale že před svou smrtí musí zachránit tu jedinou osobu na světě, která mu zbyla.
"Miku... vstaň, prosím! Musíš se tam dostat!"
"Já vím... krematorium."
"Tak vstávej!"
"Jen co se trošku vyspím..."
"Když usneš, zemře. Nezachráníš ji. Stejně jako jsi nezachránil mě! Zase zemře někdo tvou vinou!" Emily věděla, že je to vůči němu hnusné, ale taky věděla že tohle ho postaví na nohy.
"Máš pravdu... už jdu. Jdu zabít toho parchanta." Mike vstal a ačkoli cítil jak mu nohy vypovídají poslušnost udělal první krok. Chladný vzduch se zařezával do plic, ale to mu pomáhalo vydržet. Další krok plný úsilí a vůle. Další krok plný odhodlání. Cítil, že s každým krokem vyprchává život. Ale tohle prostě musel zvládnout. Jediná další možnost byla na místě zemřít. A to se mu zrovna nechtělo.
"Em... miluju tě."
Po několika krocích došel do krematoria. Vzduch byl teplý a těžký. Opřel se o dveře a všiml si krvavé šipky. Vydal se jejím směrem. Po schodech dolů, další šipka. Dostal se až před dveře s nápisem KOTELNA. Pod ním byl připevněn papírek.
Dobrý den, Miku. Jen vstupte dál, už na vás dlouho čekám.
Písmo neznal a dýchalo se mu čím dál hůř. Nohy ho neposlouchaly a ruce skoro taky ne. Přesto otevřel dveře a vpadl dovnitř. Spíš spadl.
Do obličeje se mu zařezával mřížkovaný vzorek podlahy. Kdesi pod ním něco hučelo a zároveň svítilo, takže ho to oslňovalo. Přesto zvedl hlavu a podíval se před sebe. Ta místnost byla na kotelnu moc velká a prostorná. A tam, kdesi daleko na jejím druhém konci seděla na židli jeho dcera. Spoutaná, na tvářích slzy, v obličeji hrůzu.
"Samantho..." Zachrčel Mike.

Já jsem štít, klid, dokud můžu stát,
rád budu bojovat, jsem tvůj hrad.
Přísahám lásku upřímnou tvý mámě.
Celej svět sám nikdy nezdolám.
Vím, proto nechci lhát. Častokrát
sen končí jen rozcupován v jámě.

"Dobrý den, Miku. Rád vás poznávám."
"Sam, omlouvám se... už to nezvládnu..."
"To.. to je dobrý tati. Já to nějak přežiju." Usmála se a po tvářích se jí skutálela další slza.
"Víte, Miku. Jsem skutečně psychopat. A při psaní indicií jsem vyplýtval tolik krve..." Doteď se mladý muž usmíval. Teď mu rysy ztvrdly. "Ale stálo to za to. Ani nevíte, jak slastný je to pocit, vidět Vás, Mika Crowla, zvaného Žralok umírat. Mou rukou. Víte, Miku, zabil jste moji mámu."
Mikův tep se zastavil. Ale nebyla to krev.
"Jmenovala se Emily a byla to vaše žena.. Ano, jsem váš nevlastní syn, Miku. A celý život jste mi nevědomky dělal různá příkoří. Nesměj jsem studovat školu kterou jsem chtěl. Musel jsem například chodit do školy na druhé straně města, abych se neseznámil se Samanthou. Ale nakonec jsme se seznámili. Že, sestřičko?"
Samantha plakala. Byla to její vina, měla to do telefonu vždy vykřiknout, ať nechodí. Teď tu její otec umíral a ona s tím nemohla nic dělat.
"Takže Miku, těšilo mě."
"Ty hajzle! Nenávidííí...."
"Tati!"
"Promiň Sam... omlouvám se za... že jsem tak po... pomalý. Ne.... nezvládl jsem to... zase."
"Tati, to nic..."
"Jak dojemné."
"Promiň holčičko... ale někam ani tátové nemůžou."
"Já vím..." Plakala.
"Opatruj se..."
Tep Mika Crowla ustal úplně. S posledním vypětím vztáhl ruku na svého nevlastního syna. Ale bylo pozdě cokoliv dělat. S posledním výdechem vytekla i poslední Samanthina slza smutku. Začaly téct slzy strachu a zoufalství.
"Sbohem Miku. Na mě jsi prostě nedosáhl." Usmál se únosce. Poté se otočil na Samanthu, která škubala pouty, jako mnoho hodin předtím. Úsměv se ještě roztáhl, až vypadal úplně jako psychopat.
"Taák, sestřičko... táta nám odešel." A tasil nůž. Konečně se jí podařilo vyškubnout. Začala utíkat. Ale musela si pohnout.

Dej si pozor, holčičko, ať se v lese neztratíš.
Když tě jedou polkne stín, na cestu se nevrátíš.
Do nejhlubších, černých lesů, tátové už nemůžou.
Drž se holka světla v dálce, stíny totiž jenom lžou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kli kli | Web | 30. prosince 2008 v 19:34 | Reagovat

kvasny bloggiiiiik

2 kli kli | Web | 30. prosince 2008 v 19:35 | Reagovat

kvasny bloggiiiiik

3 Bella Bella | E-mail | Web | 30. prosince 2008 v 22:25 | Reagovat

mé sympatie patří tobě :) skvělý komentář v otevřeném dopise, taky si myslím, že zlá blogerka udělala dobře... musím pochválit design, je nadmíru úžasný, krásně tajemný a přesto nějaké světlo "naděje".. asi si tě uložím do záložek a někdy se sem vrátím!

měj se hezky

4 Morgana Ehran Morgana Ehran | 31. prosince 2008 v 1:44 | Reagovat

och... já se na to tak těšila a vůbec nejsem zklamaná... naopak. celou dobu mi běžel mráz po zádech a bušilo srdce jak splašené... kurec, budu mít noční motýli... no nic:))) moc ti děkuji za věnování:)

5 warrion warrion | 31. prosince 2008 v 2:22 | Reagovat

krásné :) obzvlášť konec

6 Neros Neros | E-mail | 31. prosince 2008 v 14:26 | Reagovat

Morgan, jsem rád, že se ti líbila.

Možná ten konec jsem mohl trochu víc... protáhnout. Přijde mi to trochu ufiknuté.

Warrion, díky.

Bello, otevřený dopis sám o sobě je úžasný.

A za design musíš pochválit drahou Blanch. Moc se jí povedl :)

7 Beldaran Beldaran | Web | 31. prosince 2008 v 19:56 | Reagovat

Výborná psychodetektivka. Napínavá, strhující. Prorokuji ti budoucnost spisovatele bestsellerů:)

Nechť se Ti i v příštím roce daří:)

8 Lucid Lucid | 1. ledna 2009 v 1:02 | Reagovat

Ještě jsem se na to nekukla, ale ráno to přečtu...teďka ti chcu jenom popřát krásný nový rok plný úspěchů, lasky a radosti...však to znáš...:oD

9 Neros Neros | E-mail | 1. ledna 2009 v 13:22 | Reagovat

Díky ti, Bel... Jsi moc hodná, ale to už dávno vím. Tobě taky všechno nejlepší. A čím dál víc pravidelných čtenářů tvých skvělých recenzí.

Lucid, děkuju ti. Přeji ti hodně úspěchů a pravidelnější aktualizace :)))

Stejně tak všem co pravidelně zabítají na můj blog. Ať je rok s devítkou na konci devětkrát lepší než ten s osmičkou...

10 Momoko Momoko | Web | 1. ledna 2009 v 18:07 | Reagovat

Děkuji za pochvalu designu a za přání. Též přeji krásný Nový rok, hodně úspěchů, štěstí, zdraví a lásky! :o)

Další povedená povídka, žasnu nad Tvým talentem. :o)

11 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | 2. ledna 2009 v 10:56 | Reagovat

Mrazivé. A ač tam občas byla nějaká chyba, tak jsem to tentokrát ani tolik nevnímala, protože ten celek.. dokonalé, dechberoucí. Text písničky se k tomu naprosto hodí... víc nemám co dodat.

12 Neros Neros | E-mail | 2. ledna 2009 v 12:22 | Reagovat

Ajjo... potřebuju bettaridera :)) Nechceš tu funkci? Mě osobně ty chyby taky vadí, ale prostě si jich nevšimnu...

Samozřejmě jsem strašně rád že se ti líbí.

Já jsem vůbec rád, že se to Vám všem líbí, moc pro mě znamenáte :)

13 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | 2. ledna 2009 v 16:56 | Reagovat

No, to ti klidně dělat budu, ačkoliv nevylučuju, že něco přehlédnu i já :DD Já jsem  na betaread úspěšnější co se týče oprav anglických povídek - gramatiky, překliků i stylistiky - ale hrubek bych si určitě všimla, tak jak chceš.. :)))

14 Neros Neros | E-mail | 2. ledna 2009 v 17:04 | Reagovat

OK. Jsi betariderem :)))) Až něco napíšu (kdovíkdy) tak ti to pošlu... potřebuju hlavně překliky opravit. A protože nemám word, po dopsání povídky se mi celý čtyři stránky už číst fakt nechcou....

15 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | 2. ledna 2009 v 17:30 | Reagovat

Á sakra, to ty chyby pak budou na mě :))))

16 Neros Neros | E-mail | 2. ledna 2009 v 17:35 | Reagovat

To je taky jeden z důvodů proč jsi mým betariderem, Ajjo :))))))

17 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | 2. ledna 2009 v 20:05 | Reagovat

Všichni jsou na mě zlí!! :)))))

18 Arven Arven | 2. ledna 2009 v 23:03 | Reagovat

Tvoje pojetí je hodně inspirující. Taky sem se občas pokoušela svtořit nějakou tu poetickou "iluzi", ale nemám odvahu ji uveřejňovat. I když sem moc ráda, že ty si ji v sobě našel.

19 Blanch Blanch | 3. ledna 2009 v 2:35 | Reagovat

Ráda bych napsala, co kolegyně, docela mě to věnování mrzí... páč mě mrzí, že enmůžu reagovat.

Nezlob se, zlato, velice bych ráda, ale j ási to nikdy nepřečtu, nečetla jsem ani jeden díla  číst nebudu, není to slasha  já het nečtu. Jsou dvě výjimky(Jedna je Šifra oktagramu od ME), ale tím jsem skončila. Nikdy mě už nikdo nedonutí číst něco neslashového, ačkoliv věřím, že to je hodnš kvalitní a skvělé...páč ME a Ajja mají hodně dobrý vkus a nepsaly by marně takové komentáře.

Já jen, abys nečekal na mo ureakci.  Já vím o této povídce, ale žel Merlinovi není slash, tudíž jako by pro mě neexistovala. Je kruté to říct, ale nemá smysl něco namlouvat, jednám přímo.

Já sama neslash nenapsala snad rok a půl a ani kdyby mě mlátili heverem z mazdy, nepřečetla bych si het/neslash povídku. Leda by měla opravdu dost originální a jeidnečný pairing, který by mi přímo zaujetím vyrazil dehc, což se snad nikdy nestalo :D

Je mi jasné, že to musí stát za to, kdžy tam jsou texty od Landy, ale ani Landa mě k neslashi nedonutí, ani on nemá tu sílu, už jsem zatvrzelá...

20 Moon Moon | 3. ledna 2009 v 11:56 | Reagovat

fiha.... nedalo se od toho skoro ani odtrhnout :-) pěkná hra! :D

Ten konec byl trochu utlej, ale zase.... myslim že k tahle povídce to spíš sedělo než že by to vadilo. Akorát by mě zajímalo - utekla mu Samantha?

21 Neros Neros | E-mail | 3. ledna 2009 v 15:42 | Reagovat

Moon, k tomu ti napíšu jen úvodní slova z muzikálu Tajemství:

To se nikdo, nikdy nedoví...

Chtěj a možná že uteče. Ale... kdoví, já by sem třeba chtěl aby utekla. Pro jednou by má povídka dopadla dobře :))))

Jo a už ti jede to PC s povídkama? Abys mi mohla nějakou poslat...

Blanch... z toho si nic nedělej, já to chápu. Holt profesionální deformace :)))

Budu (speciálně pro tebe) napsat jeden díl slashoidní. Aby sis taky jednou mohla něco přečíst, když se s tím tak dělám :) A vůbec ti to nevyčítám, jsem rád a naprosto mi stačí, že tě znám.

Arven, jen se o to pokus, protože určitě se na celém netu najde pár lidí, kteří si budou tvoje dílko číst... Protože tady se jich také pár našlo :) Ačkoli mě překvapuje kolik jich je. Samozřejmě jsem za ně rád.

Ajjo, já jsem ten hodnej. A na tebe zlej snad nikdo být nemůže. Nepočítam-li +censored+ samozřejmě :)))

22 Moon Moon | 3. ledna 2009 v 17:48 | Reagovat

Tak já budu jak Eliška z Tajemství chtít, aby to dopadlo dobře a ona mu utekla... :)

PC ještě nejde, ale už to vypadá nedějně!! :))

V pondělí by nám ho psychiatři měli vydat :)

23 Lucid Lucid | Web | 3. ledna 2009 v 21:11 | Reagovat

Úžasné...trochu mi to připomělo jeden film...jakže se to jmenoval? :oP

BTW: Koncem ledna je Underworld: Vzpoura lykanů - nemůžu se dočkat...juhuuu!

24 Arven Arven | 3. ledna 2009 v 22:57 | Reagovat

jen malé rozptýlení....

Když bolest a strach se zmocní našich srdcí,

měli bysme se zachovat jako vznešení panovníci.

Slzu setřít a úsměv vrátit,

jen těm, kteří se nás snaží polapit.

Zahnat chmury a stesk,

zahnat v našich očích ten podivný lesk.

Potlačit vzlyk a jít kupředu,

zpátky získat vytouženou svobodu.

Zavřít oči i mysl...z povzdálí tiše sledovat,

ten zlý sen, se kterým se budu neustále setkávat.

Démon mé noci i dne,

libuje si v tom, jak mě posedne.

Holí srazí k zemi a zle se usměje..máš jen jednu možnost,

udělat ze sebe zloděje.

Ukrást city bez bolesti,

v nenadálem vnuknutí zbabělosti.

Ledový dech na rtech,

mi připomíná smutek ve všech ohledech.

Rozhodně ti tady nechci brát čtenáře, ale pokud to bude mít špatný ohlas tady, budu vědět, že to nemám zveřejňovat ani nikde jinde. Děkuju...

25 Neros Neros | E-mail | 4. ledna 2009 v 18:28 | Reagovat

Vždyť je to dobré!

Lucid, jakej film ti to připomnělo? Vzpoura lykanů zní tak pěkně, že bych na to i šel.

Tak jakmile půjde, pošli mi něco.

Stačí jen chtít...

26 Moon Moon | 4. ledna 2009 v 22:04 | Reagovat

jak kdy Nere, jak kdy...... - myslim to že "stačí jen chtít"

Arven mě se to taky líbilo! :)

27 Neros Neros | E-mail | 5. ledna 2009 v 6:48 | Reagovat

Moon, zrovna u toho, jak to dopadne se Samanthou vážně stačí jen chtít.

Mnohdy samozřejmě musím ještě i něco dělat, vždycky nestačí jen chtít. Třeba já se chtěl celý víkend učit a?? neučil jsem se:)))))))

28 Moon Moon | 5. ledna 2009 v 20:38 | Reagovat

:D Takovejhle problem mam skoro každej den.....

Ale když budeš chtít, aby stačilo jen chtít, třeba to jednou půjde! ;-)

29 Blanch Blanch | 5. ledna 2009 v 23:04 | Reagovat

ok, na slash budu čekat :) Ale musíš mě na to upozornit minimálně v perexu :DD

30 Neros Neros | E-mail | 6. ledna 2009 v 6:45 | Reagovat

No jasně, Blanch :))) Hodím tam klasický upozornění. Ale nebude to tak slashoidní :)

Moon, možná bych mohl chtít abych chtěl chtít aby stačilo chtít... Pak to půjde určitě :))))

31 Moon Moon | 6. ledna 2009 v 20:25 | Reagovat

:D :))))) no tak to už teda fakt bude muset....

32 Neros Neros | 7. ledna 2009 v 6:44 | Reagovat

A stejně je to k ničemu, poněvadž mám čtverku z biologie... Ale hlavně že chci a nepropadám, takže na tom možná něco bude. :)))

33 Moon Moon | 9. ledna 2009 v 14:15 | Reagovat

ty jo biologie.... o tom mi ani nemluv. V tý nikdy nebude stačit jen chtít!

34 Neros Neros | E-mail | 9. ledna 2009 v 23:01 | Reagovat

Takys mohla říct dřív :))))))

35 bkgajjplw bkgajjplw | E-mail | Web | 19. dubna 2009 v 20:36 | Reagovat

X729a3  <a href="http://pxmwreblaqfd.com/">pxmwreblaqfd</a>, [url=http://juayvalktpzt.com/]juayvalktpzt[/url], [link=http://szsceihgpdhf.com/]szsceihgpdhf[/link], http://udnnmyycsomz.com/

36 Ivet Ivet | Web | 15. února 2011 v 14:20 | Reagovat

Já teda na detektivky moc nejsem, ale přesto jsem to musela dočíst. Fascinující. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama