Neowalk 2. - Jasná volba

22. prosince 2008 v 15:40 | Neros |  Moje malá milá dílka
Předem chci vám všem poděkovat za to, že když už se s něčím dělám, že si to někdo přečte. Chci poděkovat Danielu landovi za skvělé, inspirující texty a osobitou náturu a závěrem ještě někomu... Ať se najde v textu. I když byl u toho, když jsem to psal. V podstatě si svou účast vydupal. Díky ti, J.A. sice jsi děsný šmejd, ale tvé místo v mé hlavě prostě je. A bez tebe a tvých sarkasmů bych asi byl někde úplně jinde.

Si mysím. Konečně trocha uznání po tom, co jsem pro tebe udělal. Tak ádié, můj vlkodlačí příteli. Zatím. Zatím se loučím. Váš J.A.




Modrej, nebo červenej?
Kterej bude tak akorát?
Co když je to zrovna ten zelenej?
Do háje, kterej to je drát?


"Jistě, už jdu. Počkej tam na mě." Ukončil jsem hovor a rozběhl se na tramvaj. Taktak jsem naskočil a chtěl jsem zase vyskočit. To, že to byla špatná linka mi nevadilo tolik, jako cestující, kteří byli uvnitř. Trojice mladíků, evidentně pod vlivem nějaké zákonem nepovolené látky, mne lehce deprimovala. Z čistě praktických důvodů jsem si stoupl co nejdál od nich. Ke kabině řidiče.
"Snad se nebojíš."
"Dej pokoj. Nechci mít žádné problémy. Alespoň dneska."
"Už jen kvůli tomu v čem žiješ máš problémy."
"Říkal jsem ti, abys mlčel."
"Mám chuť se rvát..."
"Uklidni se! A jestli zase něco vyvedeš jako minule, tak..."
Aby jste rozuměli, tento rozhovor jsem vedl se svým alteregem. Zkráceně Ego. Jeho největší problém je, že je zakomplexovaný a do všeho mi kecá. Mým největším problém je, že jsem zakomplexovaný a když mu chci něco říct, musím použít hlasivky. Ano, funguje mezi námi něco jako telepatie, ale když se na něj snažím "mluvit" já pomocí myšlenek, zarytě mne ignoruje. Takže při hovoru s ním vypadám jako blázen a lidi z okolí to špatně snášejí. I teď.
"Říkals něco?" Obořil se na mě asi o hlavu větší, vyholený, zhruba sedmnáctiletý mladík. V podstatě vrstevník. V obočí zabodnutá parodie stříbra byla lehce pokrytá měděnkou a špatně srostlý, nadvakrát zlomený nos jenom dodávaly jeho vzezření drsňácký vzhled. V kožené bundě, schválně koupené o dvě čísla menší, se jeho svaly jakoby vystavovaly na odiv.
"Pusť mě na něěěj!" Řval Ego. Ještěže když ON mluví, nepoužívá MÉ hlasivky.
"Já nic neříkal." Řekl jsem obrovi a otočil hlavu ve směru jízdy.
Obrovi to nestačilo, otočil mou hlavou k sobě a prohlásil tu nejduchaplnější větu, jakou můžete slyšet od někoho s jeho poměrem inteligence/svaly.
"Ale já mám pocit že jo. Žejo Jimmy, že něco říkal??"
"Jasně Timmy. Přece nejsu hluchej." Jimmy mi byl pro změnu po hrudník. Samozřejmě bylo poznat, že v posilovně tráví víc času než Timmy.
"Jimmy a Timmy, to je prostě moc!" Ohýbal se v záchvatu smíchu Ego. Mě do smíchu moc nebylo. Jimmy vypadal jako po návštěvě zhuleného holiče. Různě dlouhé (do půli zad i sotva milimetrové) i různě barevné (všechny barvy duhy a ještě psychedelické kombinace) vlasy trčely do všech stran. Kroužek v uchu a nose začínal hnisat a že měl hloubku hlasu stejně pravidelnou jako opilá vrána se škytavkou, mě ani nepřekvapovalo. Stejně jsem z nich cítil hrozbu.
"Nechci mít problémy, spěchám."
"To my ale taky."
"Nechte mne jít, prosím." Neumím se prát. Od toho je Ego. Navíc, mé fyzické dispozice se často měnily v indispozice. Přesto nejsem pacifista. Dřív, než pustím ke slovu Ego, snažím se vše řešit slovně.
"Podívej..." Doteď mlčící a sedící kluk vypadal bídně. Vlasy zplihle vysely a zčásti zakrývaly sešedlé oči. Život v nich už dávno vyhasl. I jakákoli touha po něm. Chvíli ostřil, pak našel nejstabilnější obraz a rozhodl se, že bude mluvit na něj. Lehce mne znervózňovalo, že se dívá deset centimetrů od mého pravého oka.
"...my... my potřebujem prachy. A nejvíc já. Jestli je neseženu, chcípnu. Když je seženu, chcípnu sice taky, ale alespoň budu zkouřenej a budu se smát. Takže chci prachy na další dávku... Hned!"
"Nemám ani floka." Chtěl jsem nadále mlčet, ale uvědomil jsem si, že to nejsou slova umírajícímu...
"Existují poradny, pomůžou ti."
"Odtamad mě vykopli!Už toho mám dost... kluci!"
Tlačítko pro zastávku na znamení jsem zmáčkl už před chvílí a tak jsem pozadu vyskočil ven na dlažbu, otočil jsem se a začal utíkat pryč.
"Kdo uteče, vyhraje." uštěpačně dodal Ego.
"Když tě zmlátí, bolí to mě! Takže radši mlč!"
Od tramavaje jsem uslyšel zvuk, řidič něco křičel, tak jsem přidal. Proběhl jsem průchodem, dvorem jakéhosi činžáku, přeskočil jsem plot, vylezl na zídku oddělující jeden stoletý dům od ulice a chvíli po zídce běžel. Když jsem míjel pouliční lampu, chytl jsem se jí a sjel po ní na zem. Chvíli jsem oddechoval a pak si všiml, že na ostrůvku zastavila tramvaj. Tentokrát správná. Rozběhl jsem se a opět jsem to taktak stihl. Vyčerpaně jsem si sedl na sedačku. Před divadlem jsem vystoupil. A anděl na mě čekal...
"Čekám tu na tebe už nějakou dobu."
"Já vím, promiň..."
"Neomluvej se mi pořád! Ty nemáš za co."
"Ale má." Vědoucně utrousil ten v mé hlavě. Já si povzdechl.
"Ale mám."
Zazvonil mobil. Její.
"Už musím domů, promiň."
"Nemusíš se omlouvat. Mám tě doprovodit?"
"To je dobrý, zrovna mi jede bus. Dobrou." S úsměvem mi zamávala.
"Dobrou." Dodal jsem pro sebe smutně. Ale za to s úsměvem.

Modrej a možná že ten druhej.
Na co který dráty jsou?
Jestli je to zelenej, tak já budu tuhej.
No to mě asi nenajdou.

Tramvaj se šinula nikdy neusínajícím městem a kodrcavým zvukem mne uspávala. Z ticha mne vytrhnula až otázka.
"Jak dlouho ještě?"
"Já nevím..."
"Jak dlouho ještě tohle hodláš provozovat?!"
"Vážně netuším..."
"To mě nezajímá!! Já chci vědět, co si od tohoto stavu slibuješ. Co čekáš od téhle rozpolcenosti?"
"Od tebe si neslibuju vůbec nic..." tak nějak unaveně jsem se usmál.
"Na vtipy mám tady hlavu já. Ale teď mluvím vážně. Rozhodni se co nejdřív. Protože to nezvládáme ani jeden."
"Já to vím, že bych neměl dělat ani jednu z těch věcí co dělám! Já vím že bych se měl na všechno vykašlat! Vím, že bych měl zemřít."
"Nelituj se. A nemysli si, že já tě budu litovat. Protože za to co se děje můžeš ty! A já z téhle potápějící se lodi jaksi... nemůžu utéct, jestli chápeš."
"Dobře, odejdu. Skončím tuhle hloupou frašku! Stačí mi jen otevřít okno..." Ego mi dal facku. Mou rukou.
"Bude mi stačit, když se rozhodneš. Už si konečně uvědom co ke keré z nich cítíš. Nemůžeš mít obě. Rozhodni se. Prosím."
Zadíval jsem se do zšeřelého prostoru za oknem. Lehce se tam promítala moje tvář. A za mnou ještě jedna. Rychle jsem se otočil a samozřejmě tam nikdo nebyl.
"Co blbneš?"
"Nech mě přemýšlet."
"Sorry, že to tak říkám, ale... jsi magor."
"Tak díky. Já tam viděl toho kluka co tvrdil že umírá."
"Chceš něco prozradit Arthure?" Z jeho hlasu jsem cítil nenávist.
"Jo."
"Kdybys neutekl a zůstal u té tramvaje, nezemřel by."

Vím že jednou přijde chvíle
kdy se prostě seknu.
Jenom pořád doufám, že to nebude teď.
A když se leknu, tak si řeknu,
že Pánbůh by snad počkal na zpověď

"Jak bylo na hvězdárně?" Optala se máma, když jsem přišel domů. Neměl jsem náladu na ni mluvit. Jako vždy.
"Normálka. Jupiter, Saturn... Nic zvláštního." Okamžitě jsem zalezl do svého pokoje a tam se zhroutil na židli.
Odněkud jsem vytáhl papír a propisku a začal jsem psát Pro a Proti. Jsou dvě možnosti. Jedna nebo druhá. Christine a Kate. Chvíli jsem sepisoval a pak jsem usnul.

Probudil mne až mobil. Cristine. Než jsem stačil hovor přijmout, položila to. Snad jsem něco nepokazil. Bylo už poledne, tak jsem si udělal snídani. Do večera ještě času dost. Po snídani jsem si šel lehnout ale pro jistotu jsem se zeptal Christine, jestli kavárna platí. A Kate, jestli tedy do toho kina půjde.

Kterej z těch drátů je ten pravej?
Modrej by to možná moh bejt.
Ještě malou chvilku bych rád zůstal zdravej.
Jenže co když je to ten červenej šmejd?

Nejistota. Jediné slovo charakterizující moje rozpoložení. Na mladého feťáka jsem už zapomněl, stejně by zemřel... A já se teď soustředil jenom na jednu... Tedy na dvě. Na dvě (pro mě) dokonalé ženy. Toužil jsem po obou, ta touha mne spalovala jako mravence lupa. Cítil jsem se jako mravenec vedle jejich oslnivé krásy. A nejenom krásy. Obě dvě mne fascinovaly. Svým chováním, svou inteligencí, svým humorem. A to jsme se seznámili náhodou.

Dalo by se říct, že se večer vydařil. Schůzka s oběma slečnama byla skvělá, byl jsem rád, že jsem je zase viděl, ale... Ta nejistota. Kterou z nich? Jednu nebo druhou. Mám se rozhodnout mezi dvěmi dokonalými možnostmi.
"Třemi..."
"Jak to myslíš, Ego?"
"Třetí možnost je smrt... Nic pro tebe, ale ta možnost tu je..."
Ego mne přestal mít rád. Poté, co jsem nepřímo zavinil smrt toho mladého feťáka. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jeho život byl zbytečný, protože byl závislý a peníze získával nečestným způsobem, ale Ego mi tvrdil, že to byl jen člověk. A že lidé dělají chyby. Že já jsem mnohem horší než on. Že já si smrt zasloužím mnohem víc než ten kluk, který do svých problémů nespadl svou vinou. Že on si zasloužil pomoc. Ale já ne... Já si mám rozhodnout sám a ho s tím už neotravovat.
"Kterou, do háje kterou?" Seděl jsem u sebe v pokoji, lil do sebe kávu a uvažoval.
"Ani jedna tě nechce."
"Musí, jinak by se mnu netravily tolik času."
"Jsi jenom kamarád."
"Už mě s tím neser! Já to nenávidím!" A vrhl jsem hrníček s Pinocchiem a kávou o zeď. Hrniček se roztříštil a hnědá tekutina po světle modré zdi začal stékat na světlý koberec.
"Uklidni se..."
"Ty mě nech na pokoji! Mohl bys mi taky jednou pomoct?!"
"Pomáhám ti neustále."
"Víš, jak já to nenávidím... Já už nechci být pouhým kamarádem."
"Pouhým?? Já žádného přítele nikdy neměl... Až doteď."
"Která cesta je ta správná??"
"Jenom jedna."
"Ale která z nich??"
"Zapřemýšlej se nad jejich projevy a posuď to..."
Chvíli jsem přemýšlel. Zvažoval jsem poslední rozhovory, jejich slova a pohyby a pomalu začal vyvozovat...
"Ano... Kate mne skutečně považuje jen za kamaráda."
"Výborně. A Christine?"
"Ta mne považuje za otrapu. Byla by radši, kdybych ji nechal. Už ji obtěžuji..."
"Správně. Jaká je jediná cesta?"
"Kdo... kdo jsi?"
"Jsem Ego. Alterego." Ego se pousmál a já se propadl do tmy.

Zelenej to zcela jistě není...
Doufám že se k pravdě prostříhám.
Nesedí tu žádná rada k posouzení.
Já sám se sebou, jsem jako vždycky sám.

"Co po mě chceš?"
"Aby jsi se pro budil!"
"A kdo je tohle??"
Postava celá v bílém, s temnýma kruhama pod očima se na mě vesele podívala.
"To je Chris. Zabil jsi ho."
"Co to povídáš, Ego? Stejně by zemřel."
"Ale kdybys nebyl tak sebestředný, mohl žít. Ty jsi ho MĚL zachránit. Egoisto." Ego se zvláštně zasmál.
"Ale teď už stejně nic nezměním!"
"Ale ano, můžeš změnit svou cestu..."
"Ty myslíš...?"
"Udělej krok správným směrem. Projednou. Rozhodni se teď a tady, když sis už uvědomil, že ani jedna tě nemá ráda více než svého křečka. Konečně se rozhodni co je jediná cesta a cíl! Konečně přestřihni ten správný drát a zabraň tak dalším obětem!"
"Ty znáš mou budoucnot?"
"Ano. Ale do toho ti nic není. Rozhodni se, dokud máš čas všechno změnit a projednou někomu pomož."

Nikdo za mě neveme ty kleště.
Nikdo nepovede ruku mou.
Před tím než to šmyknu,
ještě přemejšlím co ještě...
Já jdu řešit neznámou.

Měla ho ráda jako vlastního syna. Věděla že má nějaké problémy a chtěla je řešit, ale on s ní nekomunikoval. Alespoň byl klidný. A o to pro ni bylo větším překvapením, když slyšela z jeho pokoje ten křik a zvuk rozbité keramiky. Ztlumila plamen na sporáku a utíkala za ním. Když otevřela dveře do jeho pokoje, zkoprněla hrůzou.
Stál uprostřed pokoje a tiše se zeptal: "Ty znáš mou budoucnost?" Pak chvíli stál, jakoby poslouchal. Jakmile neviditelný, neslyšitelný domluvil, zapřemýšlel se, v očích měl prázdno, ale usilovně přemýšlel. Závan studeného zimního vzduchu ho navedl k oknu. Začal si pobrukovat jakousi melodii, pak se rozběhl a s lehkým úsměvem vyskočil z okna. Když padal, nevydal žádný zvuk, jen přivřel oči a zasnil se, jaké by to bylo líbat alespoň jednu z nich.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Momoko Momoko | Web | 22. prosince 2008 v 18:50 | Reagovat

Wow, to je... Drsné, nemám slova, kterými bych to popsala... Úžasné

2 Moon Moon | 22. prosince 2008 v 22:17 | Reagovat

páni.... tak na začátku sem myslela že to bude slabší než první část, ale postupně si mě přesvědčil o pravym opaku!

Muy bien maestro!

3 Morgana Ehran Morgana Ehran | 22. prosince 2008 v 22:52 | Reagovat

hochu... z tebe fakt něco bude! tahle série... to je dílo spisovatele. páni, kde na ty nápady chodíš... asi končím, ty o:)))

4 Neros Neros | E-mail | 23. prosince 2008 v 11:48 | Reagovat

Co se týče těch nápadů.... Dost mi pomáhají Landovy texty, jsou hluboce inspirativní a skvěle to podkreslují. A jinak díky za uznání *uklání se*

5 mp mp | 23. prosince 2008 v 23:16 | Reagovat

čím dál lepší ... Opravdu skvělé :-)

6 Lucid Lucid | 29. prosince 2008 v 20:20 | Reagovat

To je...kruté...má to v sobě duši, to ano, ale já mám radši radost, světlo a happyendy, tohle pro mě bylo vcelku reálné, ale smutné...jsem zkrátka silně ovlivněna krtkem...:oP

7 Neros Neros | E-mail | 30. prosince 2008 v 14:43 | Reagovat

Lucid, já mám příliš temnou a smutnou duši na to, abych psal happyendy, i když je mám taky rád.

A z toho krtka si nic nedělej :))

8 Lucid Lucid | 30. prosince 2008 v 15:18 | Reagovat

Však právě...z některé tvé tvorby to na mě přímo čiší...třeba časem bude tvá duše mnohem veselejší, i špinavá řeka se vyčistí, jen potřebuje svůj čas ;o)

9 Neros Neros | E-mail | 30. prosince 2008 v 16:07 | Reagovat

Já dokážu napsat i něco veselého... jen se mi do toho tolik nechce. Mohlas vidět jak dopadla Vánoční. Katastrofálně. Vtipné okamžiky nebyly tak vtipné jak měly, spíš trapné.

Slashe jsou něco jiného. prostředí slashe ke komediím přímo vybízí... proto je taky píšu. Abych taky někoho svou tvorbou pobavil. Ty nexenofobní.

10 Ivet Ivet | Web | 14. února 2011 v 22:21 | Reagovat

Wow.. tak to je na mě opravdu trošku depresivní. Ale zase to dokazuje, že je to skvěle napsané, když to na mě tak silně působí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama