Prosinec 2008

Neowalk 3. - "Ahoj, Tati!"

30. prosince 2008 v 19:29 | Neros |  Moje malá milá dílka
Dopsal jsem třetí část neowalku. Tímto chci poděkovat Morganě Ehran za to, že je taková, jaká je a že mě dovedla až na nádraží. I přesto, že vlak domů jel až za dvě hodiny, čímž se všem slashařkám omlouvám za čas, který jsem mohl strávit s vámi. Takže toto věnuji i Blanch ze to, že mi pomohla k seznámení s vámi. Dále Ajje Pensivel za subjektivní objektivitu a +censored+fóbii. Upírkovi za inspiraci pro další slashe. Neboj, Nevilla a Rona se dočkáš. Danovi, že to s náma vydržel. Renému, že nás tak pobavil. A vůbec všem. Díky za skvěle strávený čas.



HP - LV

26. prosince 2008 v 12:57 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
Huhuu! Po delší době jsem napsal slash. Byl to dárek pro Blanch k Vánocům, ale napsala mi, že o tohle prostě NESMÍTE nikdo přijít. Jedná se o pár Harry Potter - lord Voldemort. Není to Hewlett Packard - Lojza Výměšek. Na fóru si postěžovala na nedostatek slashů s tímhle párem (Harry Potter- lord Voldemort, na Packarda a Lojzu zapomeňte!), tak jsem jí chtěl udělat radost. A teď obvyklé varování.

!TOTO JE SLASH!
S TÉMATIKOU HP

POKUD NEMÁTE RÁDI HOMOSEXUÁLNÍ MENŠINU, POPŘÍPADĚ HARRYHO POTTERA, NEBO NAOPAK MÁTE RÁDI HARRYHO POTTERA (KDYŽ NENÍ ZNÁSILŇOVÁN VOLDEMORTEM) NEČTĚTE TO!

POKUD NENÁVIDÍTE SLASHE, VŮBEC NEKLIKEJTE NA CELÝ ČLÁNEK, RADĚJI OTOČTE SVOU CTĚNOU ZADNICI A JDĚTE SI PŘEČÍST NĚJAKOU POVÍDKU :))))))

NEJSEM HOMOSEXUÁL, JENOM NENÁVIDÍM DNEŠNÍ XENOFOBNÍ SPOLEČNOST.

MYSLÍM TO S VÁMI DOBŘE!

!!SLASHI ZDAR!!



Nevěsta noci- část první

24. prosince 2008 v 23:52 | Neros |  Snový svět mých snů
Zatím jsem si dal pausu v Neowalku a tohle stejně bude mít jen jedno pokračování, (pokud mě zase nepřekecáš).

Vzniklo to ze snu, který jsem nedávno měl. A tenhle sen, stejně jako povídku chci věnovat slečně o které tohle je. Tato povídka je pro tebe, i když to víš. Jsi světlo, co mi září na cestu. Jsi nepolapitelná jako projektil mířený na mé srdce. Jsi svěží a nádherná jako jarní úsvit. Jsi jediný úsvit který miluji. Ale miluji také ticho, tmu, noc a samozřejmě... slash! Konec citových výlevů. Tady to máte:



Vánoční (z lehce postkatastrofické budoucnosti)

24. prosince 2008 v 13:42 | Neros |  Moje malá milá dílka


Doufám, že jste nečekali :)))) Není to kvalitní, jak jsem doufal, taky od původní verze (kterou jsem měl v hlavě) prošla několika změnami. Ale svět ve kterém se to odehrává se mi líbí natoli, že se k němu ještě párkrát vrátím... Tak veselé vánoce a šťastný nový rok...





Neowalk 2. - Jasná volba

22. prosince 2008 v 15:40 | Neros |  Moje malá milá dílka
Předem chci vám všem poděkovat za to, že když už se s něčím dělám, že si to někdo přečte. Chci poděkovat Danielu landovi za skvělé, inspirující texty a osobitou náturu a závěrem ještě někomu... Ať se najde v textu. I když byl u toho, když jsem to psal. V podstatě si svou účast vydupal. Díky ti, J.A. sice jsi děsný šmejd, ale tvé místo v mé hlavě prostě je. A bez tebe a tvých sarkasmů bych asi byl někde úplně jinde.

Si mysím. Konečně trocha uznání po tom, co jsem pro tebe udělal. Tak ádié, můj vlkodlačí příteli. Zatím. Zatím se loučím. Váš J.A.


Snít?

19. prosince 2008 v 11:32 | Neros |  Snový svět mých snů

Véset

Mladý muž v bílém obleku nastoupil do vlaku. V ruce držel časopis a když si šel sednout do luxusního kupé, začetl se do něj. I přesto na ni nemohl přestat myslet. Neznal její jméno, pouze iniciály, ale i přes těch pár slov, co spolu prohodili ji miloval. Každý její pohyb. Každý, byť jen letmý úsměv. Její parfém. všechno. Naprosto všechno co mohl, včetně její duše, z celého srdce miloval.
"Je tu volno?" Zeptala se ho. Horké egyptské slunce ozařovalo její postavu a lehce prosvítalo skrze medově zbarvené vlasy. Na jejích roztomilých tvářích se objevily červené mráčky studu a v očích takové to známé blištění. A vzhledem k její postavě byl ten lodní kufr co musela táhnout neadekvátní.
"Ale jistě. Pro vás vždy, madam. Ukažte, pomůžu vám s tím." S lehkým úsměvem zvedl těžký kufr a vyhodil ho do výšky vztyčených paží na držák. Věřil, že bez jeho pomoci by to mladá slečna nezvládla. Když se posadil, byl překvapen, že si sedla vedle něj. Její jemný parfém teď mohl cítit, jako by ji líbal. Byl jí tak blízko. A zároveň tak daleko.
"Pane, odkud já Vás znám?"
"Spíš mi povězte, odkud znám já vás."
"Vy první." opět se tak mile začervenala, až se mu zrychlil tep na dvojnásobek.
"Jmenuji se Neros. Neros de Noir. Už vím, odkud vás znám." Slečna se něčeho zalekla.
"Já s vámi přeci bydlel v tom samém hotelu. Vy ráda čtete romány Agathy Christie. Máte v oblibě Chardonay a obědváte lehká jídla, nic smaženého. Vstáváte okolo desáté a raději plavete, než se opalujete a..." Podíval se na ni. teď jí v podstatě říkal, že se celá jeho dovolená točila okolo ní. Teď jí říkal, že ji nehodlá opustit, že ji miluje.
"Ano. Skutečně vy jste ten úžasný mladý muž, kterého chci. Kterého miluji. Jste spisovatel, nijak známý, ale dobrý. Tedy, podle mého názoru, že ano." lehce se usmála svým podmanivým úsměvem.
"Nemáte rád samotu, ale nepřímo ji vyhledáváte. Zbožňujete procházky večer po pláži a vyhýbáte se slunci, jen co to jde. Raději máte lehká jídla a dobrá vína. Často si dáváte ryby. Také bez problémů pijete různé drinky, i když pak máte v očích smutek, že je musíte pít sám. Ve vašich velkých modrých očích se odráží, ta vámi odmítaná samota... ve vašich očích, které mne spalují a objímají, jako náruč nejlepšího milence."
"Ráda se usmíváte. Tak nějak smutně, ale vaše rty vykouzlí něco tak dokonalého a fascinujícího, že se to nedá popsat. vaše rudé rty, které kdyby mne mohly políbit, byl bych nejšťastnějším mužem na celém světě." Horké egyptské slunce by mladému muži svítilo do očí kdyby... kdyby mu před nimi nestála ta dokonalá dívka, kterou miloval víc, než svůj život. A její velká kukadla se na něho dívala a pomalu se přibližovala i s jejími dokonalými rty barvy krve... On se přibližoval k ní a tak se někde mez Vesetem a Káhirou poprvé políbili.

Káhira

Při výstupu z vlaku se drželi za ruce. Celou cestu se líbali a povídali si. O nejtajnějších přáních, o strachu z Války, o všem co mohlo přijít, nebo přišlo. Znali se, jako by spolu strávili desítky let svého života a oba doufali, že tomu tak bude. Ale oba dva se domů vraceli do jiných koutů evropy a tak se museli rozloučit. Ona nastoupila do spoje, terý by ji dovezl k severnímu terminálu a on musel k východnímu.
Jedno letiště roztroušené po Káhiře, aby ho jeden teroristický útok, nemohl příliš ohrozit. A každý z nich mířil k jinému terminálu.
Líbal ji a nechtěl ji pustit. objímal ji náruživě, protože se bál, že tenhle polibek je poslední. Srdce hořelo, stejně jako oči plné slz.
Ona už plakala. Drobnýma rukama v bílých rukavičkách nemotorně držela svůj obrovský kufr, jehož obsah navždy zůstal záhadou. V jejím obličeji, ale bylo vidět, že ačkoli chce z celého srdce, nemůže letět s ním. Že se musí co nejdříve vrátit do Londýna.
Když vstoupila do toho vlaku, začal plakat taky. Ty slzy tekly proudem a nešly zastavit. Také se musel vrátit co nejdřív vrátit domů, ačkoli by si strašně přál zůstat s ní.
"Miluji vás."
"Já vás také, Nerosi." Překvapilo ho, že se nad jeho jménem nepodivovala. I když jen na okamžik, protože ten splaující pocit bezmoci a že ji navždy ztratí byl příšerný.
"Dejte mi svou adresu, ať se ještě někdy uvidíme!" Pozdě. Dveře se zavřely a navždy to dva milence od sebe odtrhlo. Pouhé dva milimetry skla rozdělily mladou lásku.
"Ne!! Adresu, dejte mi vaši adresu!! prosííím, nee!!" Muž začal zoufale bušit do skla, ale slečna jenom smutně přihlížela. Svou drobnou ručku v těch bílých rukavičkách přiložila na sklo a on udělal stejné gesto.
"Tohle mi nedělejte!! Neee! Tohle ne..." Ona jenom plakala. Tiše, o to usedavěji. Lodní kufr se pomalu převážil a vysypal se. Ani jeden z nich si toho ale nevšímal. Na to je moc bolelo odloučení, které mělo každou chvíli přijít se zahvízdáním píšťalky.
"Vraťte se, prosím... Já vás prosím!" A píšťalka zahvízdala.
Ona sklopila hlavu a medově zbarvené vlasy jí překryly plačící obličej. Jak se vlak pomale rozjížděl, plakala stále usedavěji.
A mladý muž utíkal vedle něho. Hodlal tak utíkat až na letiště. Nehodlal ji opustit.
Ona s pláčem namalovala na sklo obrys srdce. "Miluji vás." Říkala bez slov.
"Ale já vás taky! Tak proč mě ksakru opuštíte... proč?" V ten okamžik muže něco zlomilo a on přestal utíkat. Zklonil se v pase, podíval se na své ruce a zeptal se...
"Copak pro vás nejsem dost dobrý? Copak vlkodlak nikdy nemůže milovat?" A s pláčem odcházel z nádraží. Když vyšel ven začal plakat ještě víc. Ztratil jediného člověka kterého miloval. kapky slz, z očí zhrzených láskou pomale začaly dopadat do prachu Káhiry. A už ji nikdy neviděl.





Toto je povídka na základě mého snu. Ten sen měl obrovskou... sílu bych řekl. Pro další a podobné případy zakládám novou rubriku. Protože podobné případy určitě přijdou.

Stmívání? Ne, díky. Zůstanu u svého úplňku.

18. prosince 2008 v 21:32 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Dočetl jsem knihu Stmívání. Na kino není čas a jelikož jsem chudý student (zatím. Mám totiž v plánu ovládnout svět, díky trhu s čokoládou *muhehe*), půjčil jsem si knihu. Nakonec se ukázalo, že ačkoli jsem si myslel že to má kamarádka, měl ji kamarád. A má i Nový měsíc, začínám to číst, stejně jako určitě i mnoho z vás to má přečtené. Tak proč o tom píšu, když to všichni znáte? Protože neznáte moje pocity a já se s nimi prostě chci svěřit.

Děj je vám všem jistě známý. Slečna (trpící depresí z oslovení Isabello) se ze slunného Phoenixu přestěhuje do zapadákova na severu zvoucí se Forks. Ano, přímo do Vidliček. Nebo Vidlákova. Je nešťastná z neznámého prostředí, ale brzo si najde pár přátel a vypadá to, že se o ni začne zajímat i kluk, jako malovaný. Je dokonalý. Elegantní, nádherný a s odzbrojujícím úsměvem. Ale chová se dost zvláštně. Jednou milý, jednou protivný. jednou dokonalý muž, jindy šmejd jako vyšitý. Samozřejmě, že se drahá Bella (jak známo, na oslovení Isabella je alergická) musí do tajemného mladíka zamilovat. A na povrch vyplouvají zkušenosti, proč v jídelně nikdy nejí, co dělá po večerech, co má rád k pití (a mojito to není) a hlavně, že se do Belly také zamiloval. A vyslovil dlouho (snadno)těžce odhalitelný fakt, že drahý Edward Cullen (jak se nádherný podivín jmenuje) je upír. A tím začíná kolotoč událostí, které se snad ke konci promění v nekonečně dlouho trvající lásku. Doufám, protože prostě mám rád happyendy.

Tak a teď proč jsem se rozhodl o tomto světově proslulém bestselleru něco málo napsat.
  1. Skvěle by se z toho dělaly slashe
  2. Je to kvalitně napsané
  3. Už nechci vidět ten film, abych si nezkazil požitek.
  4. (HLAVNÍ DŮVOD) tento román mne ovlivní víc, než bych si sám přál.
ad1) Je to pravda. Deset minut po dočtení mi hlavou lítaly páry Ed/ James; James/Emmet; Emmet/ Carlisle apod. Prostě fůra možností. Časem něco z toho napíšu.

ad2) Lehce mne zezačátku odrazoval "firstperson" pohled na věc. vše napsané z pohledu autorky? U Kulhánka budiž, ale... přeci jen je to o upírech, tak co xDD

ad3) Nechci! Prostě ne!! Nejdřív za rok a půl až to poběží v TV.

ad4) Na hlavní důvod si nechávám nejvíce prostoru. Mám jisté tajemství. Tajemství, které strašlivě tíží a skrze povídky ho kousek odkrojím všem. A postupně ho ventiluji. V každé povídce co napíšu, je střípek z mé osoby a tahle kniha, ta mne šokovala.

Bella. Šokovala mne. Chová se stejně jako Ona. Podobně vtipkuje, je podobně nemotorná a když cokoli dělá, je nebezpečná nejenom sobě, ale i ostatním. Je strašně nesobecká, pro druhé by se rozkrájela (jenom obrazně) a pud sebezáchovy? Pche, nulový. Bella mi ji strašně připomíná a já tu knihu po pár stránkách četl hlavně kvůli hlavní hrdince. Přesně taková bývala dívka, která mi změnila život. Která z vlkodlaka udělala tvora společenského, tak strašně podobného člověku. Bella je Ona, přepsaná na papír. Až na to, že drahá Isabella potkala nádherného upíra. Ona potkala vlkodlaka trpícího vlastní rozpolecenou duši, fyzicky nijak dokonalého a psychicky snad i labilního. Ale Isabella zůstavá hlavním důvodem proč číst dál. Protože takhle si Ji neustále připomínám. Jsem na ni nucen neustále myslet. A vzpomínat, co se stalo. A kdo komu ublížil víc.

Zezačátku jsem se snažil to trochu humorněji ladit, ale ten konec mi silně ujel. Holt jsem blázen a nevím co s tím. Jediná věc kterou dělám je, že se svěřuji i když to přitěžuje ostatním. Jsem egoista a vůbec mi to nevadí. Asi bych se dal označit za magora, nebylo by to tak blízko pravdy. Ale tohle všechno jsem chtěl napsat, abyste věděli, že mám srdce a vzpomínky, co mne bolí. A taky že nepůjdu na Stmívání do kina. Nikdy, nehodlám si totiž kazit představu o Edwardovi, stačí ty trailery. Nevypadá tak, jak by měl, byť pravdou zůstává, že krása je relativní, on krásný není (i když já mám nejmíň co mluvit). Ale kniha je fajn xDD

Neowalk 1. - "Dejte mi ještě minutu!" + info

10. prosince 2008 v 20:05 | Neros |  Moje malá milá dílka
Přichystal jsem si takový menší projekt, nazval jsem ho Neowalk, podobně, jako se jmenuje zatímposlední album Daniela Landy. Ten nápad vznikl z náhlého popudu, když jsem psal povídku a u toho poslouchal právě neofolk. Řekl jsem si, že bych mohl smísit povídku a některé pasáže z některých Landových písní. Samozřejmě jenom z Neofolku. Nebude to chronologicky, podle seznamu stop, ale podle toho, jakou povídku napíšu nejdřív. Text písně bude povídku jen doplňovat, někdy to bdue nepříliš patrné pozadí, jindy by to mělo být docela základní prvek celé povídky. Uvidíme jak to vyjde. Blanch, doufám že to nebudeš brát jako copyright. tady to máte:



Vlkodlakům

4. prosince 2008 v 12:00 | Neros |  Apendix Poetris
Omlouvám se za další básničku, ale nedalo mi to a v náhlém citovém výlevu jsem musel. Musel jsem to napsat, abych si zase odlehčil to břemeno tajemství. A je to docela dlouhé, tudíž hledejte pod perexem.

P.S. Mám skoro dopsanou dvanáctou kapitolu, takže do pátku je to u blanch na slash.candita.cz
Poroučím se.


Život?

2. prosince 2008 v 8:17 | Neros |  Apendix Poetris
Dovolil jsem si uvést zde své skromné dílko. Čekal jsem na dostaveníčko s inspirací. A ona přišla v této podobě...



I tlukot lidského srdce
zapíšeme do grafu.
Co brání lidskou duši
převtělit do davu?

Poslední co slyšíme
na bílém, operačním sále,
v okamžik kdy odcházíme:
"Musí krvácet stále??
Sestro, podejte mi svorku!"
Řekne doktor a pak jen: "píp"
Život jak tečku za závorku,
neukončí nic už líp.

Všichni hledáme cestu,
však v odchodu ji nenajdeme.
Vezmeme si neprůstřelnou vestu
- když postřelí nás, odejdeme.

Život je pevný, jako žebřík vratký.
A ten ladný pohyb čepelí,
už nejde vzít zpátky.
Navíc se smrtí hrátky
jsou po skončení hry
spíše hořkokyselý,
než sladký.

Život je jako ruleta-
nevíme kdy padne černá, nebo rudá.
Život nepatří do světa
kde bohatá je vždycky výš než chudá.
Všichni doufáme, snad každým dnem,
že se z toho probudíme.
Že všechno je jen hloupým snem.
Že lžeme si, to víme.

Pokud náš život za nic nestojí...
Přesto i to nic je mnohdy víc.
Pokud už vás se světem nic nepojí...
nestavte smrti rub, ale líc.

Vím že cesta není mnoho,
když krví a válkou procházíme,
že zemřeme- to víme,
postavme se světu vstříc!
Když svůj krám už zavíráme,
když už smysl nevídáme,
když víme už, že umíráme
Nastavme té facce líc!