Bláznům přeci ke štěstí stačí málo.

13. listopadu 2008 v 19:08 | Neros |  Moje malá milá dílka
Takže jsem dopsal další povídku. Navíc mi jedna skvělá slečna udělala dlouhoslibovaný Layout. Nádhera, viďte? Furt ho obdivuju, stejně jako ji, že to tak krásně zvládla a z mé počáteční nerozhodnosti udělala jasný tvar. Takže: potlek pro Blanch. Děkuji ti, děkuji ti, děkuji ti, děkuji ti. Arigatoo. Pořád nevím jak ti nejlíp poděkovat, snad jen, že ti věnuji tu novou povídku (ačkoli ji asi nebudeš číst). Tahle je tedy pro tebe, blanch, z vděčnosti:






VZHLEDEM K TOMU, ŽE NĚKOMU TO BLBNE, BUDU TO ZVĚŘEJŇOVAT JEDNAK JAKO SOUBOR KE STÁHNUTÍ A TAKY CELKOVĚ VYPSANÉ POD HYPERTEXTOVÝM ODKAZEM

TAKŽE:



Bláznům stačí ke štěstí málo


Opět stála před otevřeným oknem a nechávala se ovívat studeným podzimním vánkem. Čekala, jako každou noc, jestli ho uvidí, jestli s ním bude moct mluvit. Její nos pod zelenýma očima začal trochu červenat, ale jí to bylo jedno. Musela čekat, co kdyby ho prošvihla. To si nemůže dovolit.Pak se najednou ve stínech hluboko pod ní rozehrála tichá melodie a ona si uvědomila že On přichází.
Stín postavy přistál na okením parapetu a ona podvědomě po světlém koberci ustoupila o krok dozadu. Byla to pouze reakce organismu, ona neměla strach, ona hořela nedočkavostí.
"Jsem rád, že tě opět vidím."
"Já jsem věděla že přijdeš... věděla jsem že mě tu nenecháš samotnou."
"Však já tě tu nakonec vždycky nechám samotnou. Jen nějakou dobu strávíš předtím se mnou."
"No jo, máš pravdu, jako vždy."
Vskočil do pokoje a sedl si na postel. Sedl si na žluté povlečení tak samozřejmě, jakoby na něm seděl už stokrát. Jako by to bylo to první co udělá když vejde do pokoje. Ale ve skutečnosti tu byl potřetí a na posteli ještě neseděl.
"Vzpomínáš na to, co jsem ti říkal minule?"
Jenom pokývala hlavou. Nepamatovala si všechno, to se nedalo, těch informací byla spousta. Ale v kostce to věděla. Že peklo existuje, že je na zemi a že ho všichni nosíme zčásti v sobě. Že to co Eva utrhla v Edenu, bylo Peklo. To co dala Adamovi, to bylo peklo. A to byl prvotní hřích. Pekelné jablko. Ne "Jablko poznání", ale "Jablko hříchu". Oba dva si kousli a peklo zůstalo v nich. A jejich dva nejznámější synové toho byli důkazem. Každý jsme vstupem do Pekel, a pokud se démoni chtějí vrátit domů, nebo ven, musí projít naším srdcem.
"Mám dnes pokračovat? Nebylo to na tebe trochu moc? Jseš si jistá, že chceš vědět, co jsem ve skutečnosti zač?"
"Ano, jsem. A dneska nechci jenom polibek."
Anastazie byla údajně šílená. Proto byla v blázinci. Proto měla ty vidiny. A možná proto ho viděla. Protože teď by nikdy svobodu nevyměnila za něj. Teď chtěla zůstat v "Ústavu pro choromyslné, paranoidní a schizofrenní" a proto taky doufala, že ho nikdo neuvidí. Kdyby ho někdo viděl, propustili by ji a on by za ní nechodil.A jí stačí ke štěstí tak málo. To věděla od minulého večera...

"Proč jsi sem přišel? Vždyť jsem naprosto obyčejná. Teda byla bych, kdybych nebyla šílená."
"Právě sis sama odpověděla. Jsi šílená a občas máš vidiny... tím jsi pro mě zajímavá a cenná. Mimochodem, pamatuješ si ještě cos viděla?"
"No... zčásti... byla tam nějaká postava v kápi a ohnivý motýl, co máchal křídly a přistál na jablku. A vstoupil do něj. A pak tam přiletěl normální motýl, otakárek, a toho to jablko spálilo. A pak tam byl muž co se usmíval a v ruce držel kartu. Hercové eso. A pak ta karta spadla na zem a vytryskla z ní spousta krve. A pak už nevím...."
"Ten muž kterého jsi viděla, se jmenoval Eric Iliandas a zemřel včera večer. Vytrhl jsem mu srdce, protože vlastnil falešné kasino a vydělával nemístné sumy na ostatních lidech. Lidský upír, co saje peníze. Dostal šanci, ale nevyužil ji. Byl nespravedlivý a proto zemřel. To jablko to bylo peklo. A motýl jsem byl já. A ten Otakárek, to je jakýkoli undémon, který se pokusí vstoupit do pekel."
"Viděli jsme se jenom jednou a já se zamilovala. Včera když jsi přišel a řekl mi kdo jsem... Byls první ke kterému jsem cítila důvěru." Démon chvíli vypadal překvapeně ale za chvíli se mu vrátil jeho normální výraz a řekl: "To se stává."
"Ty jsi se vrátil jenom protože jsem šílená?"
"Vlastně ano, a taky protože jsi přežila vlastní smrt... A proto máš ty vidiny."
"A jsem tedy ještě člověk?"
"Lidé už dávno nejsou lidmi. Jediní praví lidé se narodili v ráji. Povídal jsem ti o tom Jablku?"

Ta první noc byla teplá a možná vlivem sedativ slyšela Anastazie jakousi podivnou melodii lynoucí se ze stínů pod domem.
Ústav pro choromyslné, paranoidní a schizofrenní byl vysoká budova v centru města. Přestože většina obyvatel byli lidé s těžkými psychickými poruchami, i když bydleli v nejvyšším patře, měli možnost otevřít si okno dokořán. Přesto byla sebevražednost minimální. A i ti co spáchali tu nejhorší vraždu, ti co zahodili svou šanci, se povětšinou oběsili, nebo podřezali. Ty okna měly spíš kladný, než záporný účinek.
A ona té možnosti otevřít si okno hojně využívala. Byla to jakási forma svobody, věděla že má možnost. A bláznům přeci ke štěstí stačí málo. I ta možnost.
Anavíc zněla ta melodie. Nejdřív se lekla že ta melodie hraje ze stěn. Že se skutečně zbláznila, ale pak otevřela okno a ona melodie pomalu, jako mlha, vklouzla do pokoje. Anastázie v ní chvíli chodila a tančila, pak si uvědomila absurdnost svého počínání a začala se smát. Smích pomalu přešel v pláč. A ona se posadila na postel.
"Proč pláčeš?" Zeptal se nově příchozí, pozorující ji z okenního parapetu.
"Já nejsem šílená... Tak proč si nemám s kým zatančit?" Vzhlédla s očima plnýma pláče k těm jeho chladným, modrým drahokamům.
"Já si s tebou zatančím." Seskočil z parapetu a došel k ní, když si všiml že se třepe jako osika.
"Co ti je? Je ti zima?"
"Ne, bojím se..." Příchozí ji chytl za ruku.
"Teď se bojím ještě víc...."
"...neboj, neublížím ti..."
"...bojím se že mne pustíš."
"VSTAŇ."
Anastázie vstala už jenom kvůli tomu že neměla na výběr. Ten hlas zněl, jakoby mohl vraždit. Netušila, že občas vraždí. Když vstala, dokonalý muž se na ni dokonale usmíval a ona nechápala, jak se zrovna ona mohla ocitnout ve společnosti toho úžasného muže.
"Víš jak ses sem dostala? Víš proč jsi tady?"
"Ano, vím. Spáchala jsem pokus o sebevraždu. Popsala jsem svou krví všechny zrcadla v domě vidinami. Pokusila jsem se zapálit dům..."
"To jde u věžáku dost těžko, že? Víš proč jsi měla ty vidiny? Víš co se ti stalo tak vážného, žes začala vidět útržky z budoucnosti?"
"Ano. Měla jsem zemřít"
"Je dobře že to víš... A teď mi pověz, viděla jsi dnes něco?"
Kdyby to byl doktor, zapírala by. Chtěla se přece dostat ven a proto musela dělat, že léky zabírají. Věděla ale, že zapírat tomuto člověku by nemělo smysl. A navíc... k němu cítila něco zvláštního. Něco co ještě k nikomu nepocítila. Důvěra. Pověděla mu o černé kočce a o měsíci co svítil na jezero plné krve. O svícnu který dohoříval v rukou klauna.
"Zvláštní... skutečně zvláštní..."
"Ano, to tedy ano. Proč plujeme třicet centimetrů nad zemí? A kde ses vlastně vzal v dvacátém pátém patře na okenním parapetě??"
"Proč? Protože já jsem někdo z trochu jiného místa. Nepatřím tak docela do tohoto prostoru. A mám jistou moc. Třeba to, že dokážu levitovat. Budeme ještě tančit, nebo chceš na zem?"
"Budeme tančit a ty mi vysvětlíš proč jsi přišel..." vlivem toho zbytku sedativ co jí zbyl v krvi dodala polohlasem: "...můj princi." Ale to naštěstí stvoření z jiného světa neslyšelo.
Tančili ještě dobrou hodinu a on jí prozradil svoje jméno. Kromě jiného, jako například že ona má dar. Že ten dar bude zásadní pro udržení hranice mezi Peklem a Nebem. Pro udržení Země. A ona se nechala unášet. Bylo jí jedno, jestli ta melodie je její fantazie co kreslí takové krásné příběhy, nebo jestli ten muž přišel aby se už nikdy nevrátil. Muž skutečně jen na jednu noc. Muž z jiného světa, který tu asi nemá co pohledávat, s ní tančí. A to bylo hlavní, protože bláznům stačí ke štěstí málo.
"Děkuju." Obejmula ho tak pevně jak mohla, aby ho nezlomila, nebo nezničila. Bála se že je křehký jako sen vyfoukaný ze skla. Nevěděla že většina lidí je oproti jeho moci jako skleněná kapilára.
"To já ti musím poděkovat." Říkal si, že je to asi vážně hnusné využívat někoho tak nevinného jako je blázen. Zneužít ji pro vyšší účel a pak ji zabít. To je vážně hnusné. Ale co, pro zlo se přeci trpívá víc než pro dobro.
"Zůstaň tu se mnou, navždy. Já tě potřebuju."
"Zůstanu, ale netušíš jak krátká může ta věčnost být. A taky tě potřebuju" Sarkastický úšklebek nemohla vidět. Protože kdyby ho viděla, zemřela by.

Seděl na žlutém povlečení a ona ho jenom zaláskovaně pozorovala. Pomale čekala co řekne. On se nadechl a Anastázie napjatě vyčkávala. Vysela na vzduchu který vypouštěl z úst.
"Schovala jsi mi nějaký grapefruit?"
"Jistě. A proč vlastně grapefruit? Proč ne ono prozaické jablko, symbol pekel."
"Tak za prvé, bylo by to rouhání. Ne, že by mi to vadilo, ale bylo by. A za druhé, život je jako grapefruit- hořkokyselý."
"Nevadí ti rouhání, ale přesto se nerouháš? Pověz mi, kdo vlastně jsi?"
"Potřebuji abys mi věřila. Potřebuji být s tebou abych tě mohl chránit. A nemůžu čekat že mne budeš akceptovat, pokud nebudeš vědět... Jsem Pekelný lovec. Jeden ze tří nejvyšších démonů. Ze svých činů se zodpovídám jenom jednomu. Prvnímu z Padlých. Pocházím z pekel, jak jsi už jistě pochopila, ale kdysi dávno jsem byl člověk. Určitě jsi o mě slyšela.... Jack Rozparovač mi říkají. Nevěřila bys, co všechno jsem spáchal, jen tak pro zábavu, navíc jsem nikdy nebyl potrestán. A proto jediná má možná cesta vedla tam dolů. Prošel jsem si strašná muka. A nakonec měla být popravena moje duše. Když jsem stál před oním Popravčím a on předčítal mé hříchy a jejich důvody, vrazil do místnosti muž. Byl rudě oděný, blonďatý, s modrýma očima a byl dokonalý. Skutečně dokonalý předobraz člověka. Řekl jenom, že nesmím zemřít, že budu sloužit peklu a moje tělo plné hnisajících a mokvajícíh ran pouze souhlasilo. Já nemohl ani mluvit, jak bolel každý puklý vřed a strup. Když už jsem asi posté v pekle omdlel, táhli mě dlouhou drsnou chodbou po zemi. Seškrabávali ze mne úplně vše, i kůži a na loktech a kolenou jsem byl propálený až na kost."
"Au." Sykla Anastázie po jeho líčení. Chytila ho za ruku a všimla si těch jizev. Uvědomila si, že teď už nic necítí. Ani bolest, ani strach. Co tě nezabije, to tě přeci posílí. I když je pravděpodobnější že tě to zabije.
"No a řekli mi že ještě s člověkem co si v pátém století za peníze kupoval lidské životy a drogovým dealerem z dvacátého třetího století, co vykouřil kliku a sjel i železné piliny, budu dělat novou
pekelnou funkci. Stane se ze mne Lovec lidí. Naprosto sám a samotný, vraždící zlé, kteří vraždí nevinné. Zlo, které svým žárem ničí zlo. My tři- výkvět zvěrstev kráčejících po povrchu zemském proti životu. My chceme lidstvo očistit od daru Pekla, které nosíte každý v sobě, víš? Ten kousek jablka, je přímá součást vaší duše, takže nemůžete být nezkažení."
"Takže ty přicházíš z pekel? Ty nás chceš všechny zabít? Máš nás všechny dostat tam dolů?" A Anastázie píchla prstem směrem k zemi.
"Peklo není pod zemí. Není ani nad zemí. Je mimo tenhle prostor a tenhle čas. Ale zároveň neznáme budoucnost. Nevíme jak celá tahle fraška skončí, jenom doufáme že naším vítězstvím. A proto jsem přišel. Ty jsi klíč ke všemu. Ty můžeš změnit můj osud. Můžeme být věčně spolu. Pokud budeš chtít."
Jistě že budeš, myslel si pro sebe, zatímco Jí vhrkly slzy do tváře. Věřila mu, jako nikomu jinému. Ne, že by mu na ní nezáleželo. Přeci jen si k ní našel jakousi důvěru, ale jeho úkol byl jasný. Získat na svou stranu zdroj energie tisíce sluncí. Osobu která dokáže ve správném okamžiku zničit stamiliony těch okřídlených stvůr, jak andělům říkal. Jediný člověk, který má tu moc zničit Nebe. Jediný člověk s darem očistit lidstvo od hříchu. I když stejně všichni přijdou do Pekel, protože jiná možnost už není. Nastolí nový svět. V čele s jeho pánem, Luciferem. Ne nadarmo jeho jméno znamená Světlonoš. On nese světlo nového žití. Byť je to světlo poněkud temnější. Věčné dobro ztělesněné v Bohovi je hloupost. Je to anarchistický blábol. A pokud se budou lidé řídit jeho zákony, nikdy nebudou všichni spokojení. Věčné zlo v arciarchandělovi Luciferovi mělo budoucnost. Smrt je totiž krásná jistota. To Lovec lidí věděl. A věděl že svůj úkol pro samotného Pána pekel splní. Musí.
"Půjdu s tebou. Kamkoli si budeš přát. A splním všechno co budeš chtít. Jestli zabíjíš zlé, jak říkáš, pomůžu ti v tom. Víš že jsem blázen. A asi i víš, že jsem blázen do tebe..."
"Tušil jsem to. Jestli mi ale opravdu chceš pomoct, počkej do zítřejší noci. Přijdu a vyzvednu si tě. Už se sem nebudeš moci vrátit. Už se nebudeš muset trápit. Ukážu ti cestu..."

Čekala na něj, jenom v noční košilce. Studená podlaha zábla do nohou ale bylo jí to jedno. V jejích zelených očí se pomalu leskly slzy. Doufala že příjde a že ji z její tortury vysvobodí. Musel. Slíbil jí to. Ale nakolik plní pekelní páni svoje sliby?
Opět ta melodie, kterou slýchávala vždy předtím než přišel. A opět se hluboko pod jejím dokořán otevřeným oknem mihl obrovský stín. Opět na parapetě přistál sličný muž. Dělo se to jako tolikrát předtím. Ale dnes naposledy.
"Půjdeš tedy se mnou?" Dnes večer byl jeho obličej napjatý. Šlo o budoucnost celého světa.
"Jistě, jistě že půjdu. Nemohla jsem se dočkat až pro mě přijedeš, můj princi." Anastazie ho milovala. Celou svou duší, celým svým srdcem. Nikdo se k ní nikdy nechoval tak jako on. Nikdo ji nebral vážně, ale on vysel na každém jejím slovu.
To naopak on pouze doufal, aby si to nerozmyslela. Když mu padla okolo krku, nevěděl co má dělat. Žena se ho naposledy dotýkala před staletími a to ji ještě přitom vraždil. Tak nějak podvědomě ji obejmul. Dotknul se jejího horkého těla a štkající hlavu měl zabořenou tak hluboko do hrudi, že kdyby potřeboval kyslík, nemohl by dýchat. Sálalo z ní teplo. To nejčistší teplo, jaké kdy mohl zažít, ale které se mu vyhýbalo. V jejích očích hořela láska. Sálala z celého jejích těla. Každá kapka slzy plála jako Řecký oheň. Ale on už nemohl couvnout, už to musel dokončit.
"Miluj nebo buď milován... neplač má malá princezno." Musel ji uklidnit, aby se nezhroutila a tak ji políbil. Polibek byl od slz slaný a stejně nepomohl. Upadla na podlahu. Takhle jak ležela bezbranná, uvědomil si, že je to jen kořist. Nebo ne? Nebo je to něco, co potřebuje k životu? Něco co ho zbaví té vnitřní bolesti za stovky mrtvých? Chtěl být s ní, ale nemohl. Vlastně nechtěl. Nebo chtěl? Nemohl se rozhodnout. Dilema jednoho ďábla, rozohodující mezi existencí a neexistencí. Křehká rovnováha mezi Nebem a Peklem je narušena. Díky tomu, co k němu ta lidská slečinka cítí. Nenáviděl svůj úděl, ale mohl udělat jen jednu věc.

Haniel, archanděl doufající v návrat lidí do Ráje, pomalu vyčkával nad propastí. Zde se mělo podle staré věštby odehrát poslední drama. Poslední dějství jedné statisícileté frašky. Poslední záškub postřeleného srnce. Poslední tlukot umírajícího srdce. A to srdce se mělo zachvět v posledním vypětí a ukázat že ještě něco utáhne. Sám Haniel přestával věřit v Jejich vítězství. Pekelníků je mnohem víc. A Srdce světa dřív našel ten prokletý Pekelný lovec, který se nezastaví před ničím. Věděl to. A proto měl hlídat jestli se neobjeví. Aby se zbylí archandělé stihli postavit do boje.
Poté mu jedna zlatá kulka prorazila lebku. Nedával si dostatečný pozor.
"Ušlechtilé stvoření zabito ušlechtilým kovem. Jak poetické." Více než poetické, to však bylo praktické. Ničím jiným anděla nezabiješ. Lovec složil Anastázii ze svých zad a přikryl ji svým pláštěm. Alespoň že neviděla jeho motýlí podobu. Obrovský motýl je ideální podoba pro létání. Jenom si musíte dávat pozor na pel. A taky na to, aby se vám někdo nedíval do bličeje, protože je to jako... zkrátka je to nechutné.
Anastázie se probudila a na čele měla studený pot. Místo kde ležela bylo suché a teplé, takže jí v její noční košili nebyla zima. A taky měla ten obrovský kabát, čehož si všimla následovně. Na tom plášti byly vyšité vzory z křídel otakárka, jen vyvedené v negativu. Vcelku jí to ale bylo jedno, protože hlavně měla vidění.
O diamantu který se roztříštil na miliony malinkých kousků, a každý z těch kousků shořel. O rozbité dóze s kremarovaným člověkem a jeho popelem, jenž se vlivem silného větru rozprášil do všech světových stran. V tom vidění byl obličej jejího prince. A ten líbezný obličej se postupně měnil ve stvůru. Země, proměněná v peklo. Stromy hořely, stejně jako domy a lidské mrtvoly. A v té zkáze se pohybovala postava, neviděla jí do tváře, ale ten vzor na plášti odněkud znala...
S trhnutím se probudila. Nad ní se jen skláněla tvář toho, se kterým utekla. Po její tváři se zase koulely slzy, ale to co ji zaujalo byla mrtvola ležící vedle ní. Netekla z ní krev. Z otvoru v hlavě jen vyzařovalo světlo. Anděl... Byl to skutečný anděl, věděla to. Nevěděla jak to ví, jen věděla že to ví. V žaludku ji zamrazilo.
"To ty?"
"Ano, já." Řekl jen a dál čistil hlaveň.
"Proč?"
"Protože chci abys byla v bezpečí."
"Ale proč?"
"Protože tě potřebuju."
Ale k čemu? Chtěla se zeptat, ale neměla na to. Nemohla. Nešlo to.
"Už se mne na to neptej. Brzo se ti odpověď ukáže sama."
Uprostřed planiny pod nimi se v oslepující záři zjevila skupina osmi archandělů. každý nesl jeden artefakt. Jeden Archu úmluvy, druhý ohryzek jablka, třetí desky s božími přikázáními. Jeden měl hořící keř, jiný kus kýlu... Sešli se do jednoho kruhu a z artefaktů složili podivný obrazec.
"Stát, vy andělský mrchy!! Vracíme naše království tam kam patří!" Vykřikl Lovec lidí, protože s nechal unést. Jeho tělem zazmítala příšerná křeč a něco neskutečného s ním mrštilo těch dvěstě metrů do středu jejich kruhu. Několik kostí v těle se mu zlomilo, ale to pro jeho organismus nic neznamenalo. Místo toho se začal smát.
"Mám někoho, kdo vás zničí jediným pohybem, někoho komu stačí jeden po zápěstí a srovná tento svět se zemí. A nezapomeňte kdo nade mnou stojí! Sám arciarchanděl Lucifer!
"Ten na tebe dávno kašle, milej Davide. Od té doby co zjistil že pláčeš na špatným hrobě... Ten tvůj trumf není trumfem. Mohl sis vybrat kterýhokoli jinýho sebevraha, protože ona nemá žádnou moc. A závěrečnej souboj mezi dobrem a zlem už neobrátíte ve svůj prospěch. Je konec, vaše snaha o hru skončila. Stejně jako Naše snaha o fair play."
"To... to není možné. Vždyť by mi to řekl! Můj... můj Pán." Doufal že druhou větu nikdo neuslyší. Ani ta, které je určena.
"Anastázie, miluji tě." Slyšela to. A věděla že někdo tak cynický jako on by to jen tak neřekl. V Démonově plášti začala zase planout láskou. A rozhodla se sejít až k těm ošklivým postavám, co chtějí zabít jejího prince.
"Stůjte jménem pekel! Nemáte právo ho zabíjet."
"Ale máme."
"My vždycky."
"Ty nemáš právo nás vidět."
"Pojď blíž..."
"Kámen noci, jež září do stran světových, tak jako havran držící zlatý kruh." Šeptl Lovec Lidí.
Nocí, která před deseti minutami potemněla mračnou oblohou, se začalo rozléhat krákání. Anastázie jaksi podvědomě zvedla paži nad hlavu a v ruce jí přistál havran. Naposledy zakrákal a pak se změnil v dýku.
"Sejdeme se na druhé straně." Řekla Davidovi a udělala ten jednoduchý pohyb po zápěstí, ale dost hluboko, aby nebyla možná záchrana.
"Nic jiného nás stejně nečeká." Řekl.
Archandělé se tvářili znuděně. Nechápali tento náhlý výlev citů, protože byl zbytečný. Všichni to tvrdili. To David si uvědomil o koho přišel. O jedinou osobu které důvěřoval a která důvěřovala jemu. Znal ji pár dní, ale přál si, aby jejich noční setkání mohla pokračovat.
"Ukončíme tohle drama."
"Zabijeme ho."
"Už je zbytečný."
A první kapka krve ženy, která se z lásky obětovala pro démona, dopadla na zem.

Lovec lidí se procházel hořící krajinou propasti, ve které ho měli archandělé popravit. Jejich okolo ležící těla hořela sálavým plamenem a jejich perutě byly spáleny. Vypadali jako obyčejni lidé. Spolu s vlnou energie tisíci slunci, kterou v sobě ukrývala Anastázie, Srdce Světa, zmizelo i její tělo. Zbyl jen jeho plášť. Oblékl ho na sebe a věděl že vyhrál. Ze Země se stalo druhé peklo, všechno patří jim a Nebe už není. Je konec, teď může konečně dokončit svůj trest. Vyhráli, vrátí se do pekel a možná ji najde. Byl přeci na vítězné straně. Ale to vítězství nebylo sladké, spíš hořkokyselé jako grapefruit. Jako grapefruit který mu schovala. Démon začal plakat. Bylo to šílené, on měl být šťastný. Protože bláznům přeci ke štěstí stačí tak málo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beldaran Beldaran | Web | 13. listopadu 2008 v 19:52 | Reagovat

Uááá, nádhera! Jó, Yagami je naprosto cool:)

2 Neros Neros | E-mail | 13. listopadu 2008 v 20:28 | Reagovat

Jo, je! Jdeme na jakýsi sraz s kámoškama a hádej, jaký cosplay jsem si vybral! *muhehe* Jenom nevím jak to udělám s brýlema.

3 Blanch Blanch | 13. listopadu 2008 v 22:05 | Reagovat

asi začnu dělat víc anime vzhledů na blog, zalíbilo se mi to :)

A neděkuj pořád, jednou stačí. Ale že ses načekal, než se to vyřešilo... :D

4 Neros Neros | 14. listopadu 2008 v 12:53 | Reagovat

A co že děkuju, jsem strašně nadšený... A je jedno jak dlouho jsem čekal, hlavně že jsem se dočkal, ne? Ten vůj příspěvek je ale podezřele krátký.

5 Blanch Blanch | 14. listopadu 2008 v 15:58 | Reagovat

začínám štřit :D

6 Pája Pája | 16. listopadu 2008 v 21:23 | Reagovat

Krásný,moc krasný....spíš až děsivý...když se nad tím člověk pořadně zamyslí,tak ho až zamrazí

7 Neros Neros | E-mail | 17. listopadu 2008 v 14:22 | Reagovat

No jo, může to působit až děsivě. xDD Ale kdo dnes přemýšlí nad tím co čte?

8 Blanch Blanch | 18. listopadu 2008 v 20:32 | Reagovat

nechceš to vložit normálně ajko text? Mně to pořád stahuje nějaké kraviny, co mi nejdou otevřít a ve wordu mi to hodí klikyháky...

9 Neros Neros | E-mail | 18. listopadu 2008 v 21:13 | Reagovat

Většina si mi stěžuje, že se jim to nechce číst na netu. Zkoušelas to uložit a pak otevřít jako...? Ale že jsi to ty, tak odteď to budu zveřejňovat tzv. podobojí...

10 Blanch Blanch | 19. listopadu 2008 v 16:43 | Reagovat

hele..já jsem programátor a grafik, neshazuj mě tím, že nevím, co je uložit a otevřít... prosím tě, to mě uráží... :))

V předešlých příspěvcích si můžeš přečíst, že jsem psala - stáhla jsem si to. Což znamená, že jsem si to uložila do počítače. Má to jinou koncovku a žádný můj program to nepřečte...otevírala jsem to ve všech admministračních editorech, co mám a ani MS word to nepozřel...

Teda..pdf by asi šlo v acrobatu, ale ten nemám a ani nemám v plánu si ho stahovat.

dávej to ke stažení jako doc a máš klid...to by měl pak otevřít každý. Ale divím se lidem, že se jim to chce stahovat, já naopak stahování nemám ráda a raději to čtu rovnou jako článek na netu...:)

Ale díky za vložení celého textu..

večer si to přečtu...konečně :))

11 Neros Neros | E-mail | 19. listopadu 2008 v 16:47 | Reagovat

Není zač- Jeden rád poslouží :) Je pravda že to s tím PDF byl trošku pokus, oproti předešlým .doc, ale stejně to budu dělat podvojně. Jednou ke stáhnutí a jednou jako článek. Vyhovím tím snad všem.

12 Blanch Blanch | 19. listopadu 2008 v 22:48 | Reagovat

to zcela určitě...

Jinak... líbilo se mi to..sice žádný slash :)), ale stejně.. máš pěkný styl psaní..čte se hrozně lehce..

Bylo to takové.. jak bych to řekla...snivé? utopicky kruté :) Mělo to správnou dávku všeho.. a byla i krev :))

13 Neros Neros | 20. listopadu 2008 v 9:47 | Reagovat

Taky to bylo pro Tebe... Snažil jsem se a ten námět co mne napadl je vděčným tématem.

14 Kaname Kaname | Web | 20. listopadu 2008 v 13:42 | Reagovat

Moc krásné a příjemně temné, super ^w^

15 Neros Neros | E-mail | 20. listopadu 2008 v 17:15 | Reagovat

*chibichibi* Tolik chvály jsem od jedné osoby snad ještě neslyšel. :)

16 Ivet Ivet | Web | 14. února 2011 v 10:30 | Reagovat

Ani jsem netušila, že je v tobě takový talent, protože tohle je naprosto skvělé. A nebo je to tím, že čtu pořád jen slash a něco mimo obvyklý žánr je pro mě nový svět. :-P Ale velmi se mi to líbí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama