Listopad 2008

Vlkodlaci přece nepláčou!

30. listopadu 2008 v 21:34 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Musím si to pořád opakovat, ale přestávám tomu věřit. Že ne?? Hahá! To by jste se divili jak moc se mi do toho chce. Ani nevím proč, jen prostě na mě občas padne nálada, kdy mám všeho dost. Ostatně jako na každého. A kdybych jenom věděl jak, plakal bych. Zároveň si ale říkám, že je to pod mou důstojnost, protože jak už jsem předeslal: Vlkodlaci přeci nepláčou. A jenom kvůli pocitu, že to potřebuju někomu říct, jenom kvůli pocitu že to někdo ví, píšu tenhle článek. Nejkratší článek jaký jsem napsal. Jelikož tohle vzniká ze smutku. Pálí mne oči, ale slzy nechtějí téct. Jsem... smutný. A je mi líto že vás s tím obtěžuji.

L/Kira aneb: slash? SLASH!

28. listopadu 2008 v 23:50 | Neros |  Výmysly mé choré mysli

V temné místnosti policejního centra byly jediným zdrojem světla blikající monitory. Na všech běžely informace a data o řádění největšího masového vraha v historii lidstva. Když nepočítáme diktátory samozřejmě. Berme v potaz pouze "sólisty". Muž, či žena vraždící pouze se znalostí obličeje a jména oběti. Dvě informace, které zjistíte velice snadno, stačily této osobě k rychlé pomoci. Na onen svět samozřejmě. Na svém kontě měl už více než čtyři stovky mrtvých, všichni to byli vrazi a zlodějové. Oproti "Kirovi" ,jak mu začala říkat japonská média, malé ryby. A právě po těch malých rybách Kira šel. Snažil se očistit svět od zla. Zrno dělil od plev. Zahradu od škůdců. Vraždil pro vyšší dobro. Aniž by si uvědomil že sám se stává vrahem. Mu šlo přeci o spásu světa, no ne? Všichni samozřejmě víme, že je to povrchní.
Jedna věc ale byla jistá. Že Kira je Japonec. Tam se odehrály první vraždy a jisté okolnosti tomuto faktu nahrávaly. To samozřejmě neznámému vrahovi nebránilo zabíjet celosvětově. A to bylo záhadné... Jak to vlastně dělá? Na to měl přijít jeden muž. Mladý muž. Podivínský mladý muž. Jeho jméno znali jen dva lidé, včetně jeho. Všeobecně se mu říkalo L. Největší detektiv světa. Sherlock Holmes reálného světa. Obrovský inteligenční kvocient a chladné postupování mu vyneslo vedoucí postavení ve světové kriminalistice. Ale nikdo neznal jeho pravé jméno, jeho tvář. Byl to prostě L. A měl jediný úkol- najít a zjistit totožnost muže, kterého novináři překřtili na Kiru. To byl teď jeho cíl a měl mu s tím pomoct jeden mladý muž, stejně starý jako on.
Light Yagami. Mladý, pohledný a mezi řečí, i geniální téměř-dospělý-muž, který věděl co chce. Chtěl očistit svět od zla. Ač to je lehce utopická představa, on měl na to prostředky, tak se do toho pustil. Ano, on byl ten hledaný Kira, vrah tisíců zločinců. Ale to L nevěděl. Pouze to tušil. Kdyby to věděl, nikdy by nesouhlasil s Lightovou spoluprácí. Ale byl k tomu donucen, takže když už je tu....
"Lighte, myslíš na to, co já?"
"Nevím, co přesně myslíš, Ryuzaki."
"Že Kira, pokud si to myslím správně, tak...."
"Ahoj Lighte!!!" Do místnosti vtrhla mladá slečna. Misa. Light simuloval vztah, aby mohla používat jeho nejničivější zbraň a zároveň vypadla z okruhu podezřelých. A ona ho milovala. Bohužel pro ni. Tím lépe pro Lighta.
"Ahoj, L!"
"Zdravím, Miso. Promiň, ale vyrušila jsi nás uprostřed debaty..."
"Uprostřed čeho??" Řekl Light. Poměrně překvapeně.
"Uprostřed debaty. Hodlám Lightovi říct tajnou spekulaci, na základě jíž bychom mohli přijít na stopu Kirovi. A to je, jak jistě víš, drahá Miso, náš základní cíl."
"No jo, no jo, já už stejně musím pádit na focení... tak se měj, L" A vlepila mu pusu.
L zůstal chladný.
"Miláčku, užij si to s tím bručounem. A pěknou noc plnou radovánek vám přeju." Políbila Lighta na ústa.
Light zůstal chladný.
L vstal ze židle, vrazil do úst hrst gumídků, dvakrát přežvýkl, otočil Misu a vystrkal ji ven z místnosti. Zaklapl dveře a zevnějšku se ozvalo křičení, dupání, mlácení a dupání. Samozřejmě ne do dveří, ale na kapitánu Matsudovi. L se vrátil na své místo, sedl si tak, že složil kolena pod bradu (čili si sedl jako vždycky) a dlouze se zadíval na Lighta.
"L, cos mi chtěl?"
"Ty víš, že tě podezřívám, alespoň zčásti. Přesněji řečeno, na 42% jsem si jistý, že jsi Kira, ale to mi nebrání ve spáchání jisté věci..."
"Co máš přesně na mysli??" vždy tak klidnému Lightovi začaly hořet tváře. Jistěže vystřídal spoustu přítelkyní, ale nikdy ne muže. Přeci jenom se snažil svou homosexualitu skrývat. Myslel, že je to něco za co by se měl stydět. Ale teď, v místnosti kde nikdo jiný kromě nich nebyl...
"Uděláme pokus." Lightovo napětí kleslo. A s ním i něco jiného.
"Svlékni se..."
"HUH?" -Rapidní stoupání
"Nikdy jsem neměl ženu. Nikdy jsem neměl přítelkyni. Soustředil jsem se na svou práci a tak... chci jenom něco zkusit. Tím myslím sexuální orientaci."
Light si pouze rozepnul košili a ozvalo se naštvané:
"A do háje... to nevypadá moc dobře. Ani pro mne, ani pro tebe..."
To, co pak detektiv předvedl, byl skutečně úsměv a Kira se mu podddal. A nejenom tomu úsměvu, protože detektiv samozřejmě nepředvedl pouze úsměv...


"Ryuku, ty jsi to všechno viděl, že ano?" Vypadalo to, jako kdyby Light mluvil sám se sebou. Ve skutečnosti se po jeho pravici vznášel shinigami, bůh smrti- Ryuk.
"Jistě Lighte, a dost jsem se u toho nasmál."
"To vím, mohl jsi být trochu tišeji. Takhle to nebylo tak fajn jak mohlo."
"Hodláš to zopakovat?"
"Asi ano, říkal, že teď mi důvěřuje trošku víc."
"A ty mu věříš?"
"Jistě že ne! Copak jsi neslyšel, co mi říkal na začátku?"
"Ne, to mi asi uniklo v záchvatu smíchu..."
"Tvrdil že má třicet cenťáků, šmejd jeden..."

Úryvek ze skupinové terapie

27. listopadu 2008 v 21:39 | Neros |  Snový svět mých snů

S trhnutím jsem se probudil na tvrdé dřevěné židli. To byl ale hnusný sen. Konečně na mě přišla řada, po tom muži co si tvrdí že je Ježíš Kristus, takže mohu promluvit o tom co cítím... Třeba to někdo pochopí, ale spíš ne. Jak vždycky.
"Ahoj, já jsem Neros a trpím schizofrenií. Taky jsem Likantrop, ale o tom až později. Jsem tady jen kvůli tomu, že mi nikdo nevěří a hlavně kvůli tomu, že mne nikdo nechce poslouchat. Mám druhou duši, bylo jich sedm. Občas mi do všeho kecá a je otravný, ale na druhou stranu má většinou pravdu. Protože narozdíl ode mne, zná principy tohoto světa, jak to chodí a probíhá. Takže mi říká, co dělám špatně. Nenávidím ho, protože zabil ženu kterou jsem miloval. A to je jedna z věcí proč bych se ho nejraději zbavil. Kdyby to šlo. Kdybych ho ale neměl, stalo by se mnohem víc věcí než se stalo, jelikož jak už jsem předeslal, jsem likantrop."
Nikdo mne neposlouchal, alespoň se tak tvářili.
"Jak je vám jistě známo, likantropie je nemoc. Duševní, alespoň podle většiny těch blbů v bílých pláštích. Likantropie je z mého úhlu pohledu a z mé zkušenosti psychickým stavem, který se projevu změnou psychického rozpoložení. A docela tím trpím. Trpím... ostatně trpím na mnoho věcí. Především ale na zlomené srdce. Pocházím z jiného světa. Vznikl jsem v hlavě jistého mladého muže. A dopadlo to tak, že mi zabil jedinou ženu, kterou jsem miloval. Pak chtěl zabít mě. A skončilo to tím, že jsem převzal jeho tělo a tím jsem natrvalo opustil svůj svět. Teď musím tvrdnout tady. Ve světě, kde jsem nikoho neznal, ale kde jsem si naštěstí našel lidi, kterým můžu důvěřovat. Bohužel z principiálních důvodů nenávidím lidstvo jako takové.Zklamalo mne. Stejně jako vaše city. Bohužel jsem jim podlehl. Hledám lásku, ale vzhledem k tomu, kolik smrti jsem způsobil, kolik jsem jí viděl a kolik jsem jí zažil, tak nejde mluvit o romantismu. Jsem cynik. už mi nic jiného nezbýcá. Zároveň jsem romantik. Zvláštní kombinace...."
"Pane Boušek, už pojďte, je večerka." Řekl mi ošetřovatel.
"Jistě... Vidím že jste mi neuvěřili, proto přijdu i příště, abych vám to pověděl, aby jste věděli jak se cítím. Aby jste věděli čím jsem si prošel!"
Odváděl mne na pokoj a muž, který byl na řadě po mě, vyprávěl co všechno viděl, když kombinoval marihuanu snad i s pracím práškem.

Mladého muže s kruhama pod očima odváděl ošetřovatel pryč. jednak bylo pozdě a jednak muž už proslov ke kruhu prázdných židlí měl dokončit. Bylo to smutné a melancholické- muž povídal svůj životní příběh pouze skupině židlí, na kterých snad viděl lidi...

S trhnutím jsem se probudil na tvrdé dřevěné židli. To byl ale hnusný sen. Konečně na mě přišla řada, po tom muži co si tvrdí že je Ježíš Kristus, takže mohu promluvit o tom co cítím... Třeba to někdo pochopí, ale spíš ne. Jak vždycky.
"Ahoj, já jsem Neros a trpím schizofrenií....

Až podzim zakryje první vločka....

23. listopadu 2008 v 20:56 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
Tak nám asi umrzne pes. Je totiž menší než kočka.

Troška poezie na začátek a teď tedy k tomu sněhu. On náš pes vážně má těch třicet centimetrů. I s ušima. Bez uší dvacet. Co byste taky mohli chtít po Pražském krysaříkovi?? Malý, černý, ušatý- aspoň že to nekrade a nekouše. A když po tom hodíte sněhovou kouli... radost pohledět. Má to takový srnčí běhy, sloní uši a krátkou srst, což je ideální kombinace do tohohle počasí. Vylezl ven, označil strom a začal klepat kosu. Ne, že bych byl necita, tak jsem poklidil zemědělský nástroj, aby se neřízl, ale on se začal třást zimou. A jelikož se mi nechtělo volat výtah zpátky, nešel jsem mu pro obleček a tak jel tzv. "na lehko" A kamže jel? Udělali jsme si s drahými offroadďáky pěkný víkend. Projeli jsme v pěti autech údolí bílého potoka
To byla cesta- po okolí, po lesních cestách a jiných účelových komunikacích, potokem, pak různě lesem a tak. Trasa byla plánována a zkušebně zajeta ve středu, a tak nás sobotní ranní lehký snížek lehce zaskočil. Se slovy: "Za chvíli to přestane" a "První sníh roztaje" jsme jeli vstříc zatímzeleným kopcům. Po pěti kilometrech se z nich staly plněbílé kopce a viditelnost se viditelně snížila. Ne, že by nás to odradilo a tak výprava zdárně pokračovala přes šmelcovnu (kde bylo beznadějně plno) a hadůvku (kde bylo také plno, ale vody) až do předklášteří, do penzionu s velice nápaditým názvem který jsem zapomněl. Tam někteří z nás měli ubytování a zbytek večeři.

Chtěl jsem psát o sněhu a místo toho jsem zkratkovitě vylíčil naše zdolání "cest mimo cesty" protože ta s prvním sněhem bezprostředně souvisela. Před námi napadal sníh, krajina byla panensky čistá a inspirativní, my jsme zařadili 4x4 a roztomilost krajiny jsme rozjeli. Ne, že by mě to těšilo, ale za sněhem jsme se vydali až k větvím smrků, plných bílé peřiny, na cesty kudy dlouho nikdo neprojel a neprojede, nedotčenými úbočími kopců, kochali jsme se panoramaty z hřebenů kopců a vůbec, dal by se z toho udělat diktát. Prostě krásný výhled a potěcha pro mou romantickou duši. A vyjeté koleje v bílé krajině, nadávky při zapadnutí v blátě zase potěcha pro cynika- co víc si přát než takový výlet s první pořádnou sněhovou nadílkou??

Snad jenom zrušení stupidních obchodních strategií, kdy od konce října vysí nad regály symboly vánočních "tradic" Tím myslím umělohmotné řetězy, polystyrenový sníh, a všudypřítomné fotky vánočních stromečků a spokojených děti se slogany typu: "Vánoce s Tescem, jsou prostě hezké" nebo prozaičtější: "Nakupujte u Plusu, dárky nejsou z mínusu." Prostě mne sejří bezbranost řadových občanů proti masové reklamě a obchodním techtlemetlům velkých řetězců. Spokojený bych byl, kdyby vánoce měli až od tří králů, protože nám jejich reklamy musí neustále připomínat že se další stresové situace typu štědrovečerních rán (lákalo mne napsat ran):
=>Já: Haloo?? Jelzin: Zdar ty vole, pojď ven, musím ještě koupit dárky.<= ; se blíží.

Vlkodlakova zpověď

20. listopadu 2008 v 19:08 | Neros |  Apendix Poetris
DOUFÁM ŽE NIKOHO NESKLAMU.

CHCI TU JENOM ZVEŘEJNIT JEDNOU MALOU BÁSNIČKU, ÚPLNĚ MALILINKATOU, TAKŽE DRAHÉ A VELEVÁŽENÉ YAOISTKY, NEBUĎTE ZKLAMANÉ.

ČAS NOVÉHO SLASHE, TOTIŽ SICE NADCHÁZÍ, ALE JEŠTĚ NENADEŠEL.

PROTO, PRO ZKRÁCENÍ DLOUHÉ CHVÍLE A ABY JSTE NEMUSELY POŘÁD PSÁT JENOM KOMENTY, ABY JSTE SI MOHLY PŘEČÍST NĚCO NOVÉHO
TAK:

Ztraceni podle Blanch ;-)

18. listopadu 2008 v 16:49 | Neros |  Výmysly mé choré mysli
!!!VAROVÁNÍ!!!
TOTO JE SLASH, POKUD NENÁVIDÍTE YAOI, SHONEN-AI, ČI HOMOSEXUÁLNÍ MENŠINU, NEČTĚTE TO!

NIC PROTI HOMOSEXUÁLŮM, ALE MĚ SAMOTNÉMU SE NECHCE VĚŘIT ŽE JSEM TO NAPSAL JÁ...

KDYBYS MĚ NEPROVOKOVALA xDDD...


Takže, Blanch! Řekla sis o to sama. Napsal jsem slash- Ztraceni. Tak uvidíme jestli se ti bude líbit*muhehehe* *DEVILE_SMILE* A ostatním asi ne, ale to je jedno.





V husté zeleni tichomořské džungle se pohybovaly dva stíny. Pohybovali se podstatně rychleji než džungle, i když tahle džungle byla i bez pohybu dost záhadná.
"Sawyere, vážně víš kde právě jsme??"
"Jasně Doktůrku, já se přeci neztratím v nějaké blbé džungli!"
"Až na to, že se ti to povedlo v posledních třech dnech asi osmkrát. Naši pláž hledáme jak zdrogovaní králici ale díky tvým orientačním schopnostem ne a ne ji najít."
Sawyer nechápal proč ho vzal s sebou. Kdyby ho k tomu Kate nedonutila, mohl tu být s ní. Takhle je tu s blbečkem Jackem, co si hraje na šéfa.
"Mohl bys taky chvíli držet hubu a hledat sám. Já se na tebe taky můžu vykašlat."
"No jasně to jsi celý ty! Jde ti jenom o sebe!"
"Tobě taky."
"Já jsem tady kvůli ostatním!"
"Kecy. Kdybys to dělal kvůli ostatním zůstal bys na pláži."
"Kdybych zůstal na pláži, musel bych tě pustit samotného do džungle."
"Já bych to bez tvé drahé pomoci našel, víš Doktůrku?"
"To sice našel, ale už by ses nevrátil."
"Byl bych rád, kdybys vzal na vědomí, že s tebou jsem taky nenašel cestu zpět!"
Jack nenáviděl jeho nabubřelost. Jeho aroganci. Jeho pýchu, co ještě nepředešla pád. Ale co měl dělat. Kate ho poslala se Sawyerem, tak je tady. Ta informace byla jasně lživá. Ani Ben, ani Lock nic netušili o jakési Spirále. Ten dehydratovaný muž, jehož jméno neznali, stejně hned umřel. Nevěděl proč mu většina z jeho lidí uvěřila. Blázen co přišel z džungle a ejhle- Musíte jít hledat ten úkryt. Budou tam potřebné léky. Samozřejmě, že na souřadnicích co jim před svou smrtí řekl, nic nebylo. Kromě jakéhosi nepoužívaného stožáru a truhličky, co u něj ležela. Teď se akorát musel s obouma věcma táhnout přes celý ostrov. S truhličkou i se Sawyerem.
Náhle blonďák co šel před ním, upadl na zem. Začal křičet bolestí.
"Sawyere, co se ti stalo?!"
"Huh, něco jsem si zabodl do nohy."
Jack mu, ač s nelibostí, sundal botu. Z ošklivé rány trčela ještě ošklivější kovová tyč. Sawyer ji měl zapíchnout do půlky nártu.
"Blonďáku, nadechni se, trošku to štípne."
"Vtipnej jako vždycky, viď? ÁÁÁÁÁuuu!! Co blbneš??"
"Do háje, to je zlý. Zatím jsem ti to umrtvil. Utáboříme se tady, v tomhle stavu po základním ošetření budeš moct vyjít nejdřív zítra a to ještě o tebe budu mít strach."
"Ty? Doktore, neříkej mi, že zrovna ty bys o mě měl strach." Sawyer na Jacka otočil svoje velké modré oči a posunul si blonďaté vlasy z čela.
"Vím, zní to neuvěřitelně, ale jo. Musím hlídat svoje lidi." Kontakt jejich očí byl teď delší, než by si kdokoli z nich přál. Ale stejně jako Jack měl divný pocit kousek pod žaludkem, Sawyera cosi pošimralo na zátylku.
"Rozdělám stan, aby ses nemusel namáhat."
"Jasně... A Jacku?"
"...No?"
Sawyer sklopil oči. Nechtělo se mu to říkat.
"Díky."
"Jo, jasně."
Tohle slovo od něj Jack nechtěl slyšet. Chtěl slyšet to jednoduché slovní spojení. To tolik známé spojení které v životě řekne každý z nás. Nechtěl věřit že to chce slyšet, ale chtěl. Chtěl slyšet jenom: Polib mě.
Ale proč? Vždyť Sawyera nenáviděl. Jeho arogantní chování, i věčně rozepnuté košile. Jeho vlasy, které tak hloupě občas překrývali jeho oči. Ty jeho nádherně hluboké oči. Toužil se do nich ještě jednou zahledět, ale Sawyer už spal. To mu nemohl udělat. Nechtěl někoho tak krásného budit. I když nenáviděného. A hlavně zraněného.
Sawyer samozřejmě nespal. Jak by taky mohl... Nenáviděl Jacka a kvůli tomu ho taky nechával rozdělávat ve vlhké džungli oheň. Bylo komické pozorovat ho jak se snaží. A zároveň byl jaksi roztomilý. Nikdy předtím takhle Jacka nepozoroval. Ale za to že ho zbavil bolesti, za to že se na něj tak díval. A že se tak snažil. Byl milejší než Kate. Kate byla mrcha. Střídala je oba. A možná kvůli tomu Jacka Sawyer tak nenáviděl.
"Já vím že nespíš..."
"Jak jsi to poznal?"
"Jsem doktor, ne? Co noha?"
"Díky té injekci nebolí... Počkej, kam jsi hodil tu stříkačku?"
"Co se tak staráš? Do džungle."
"Asi jsem lidumil. Co když na ni někdo šlápne?"
"Ale prosímtě! Tady v tropické džungli na to může šlápnout maximálně tak lední medvěd..."
Sawyer se usmál. Jackovi tak připadal ještě milejší.
"Tys mi sebral sarkastickou hlášku!" Usmál se ještě víc.
"Usmívej se častěji, sluší ti to." Jack už nedřepěl nad ohněm, ale nad Sawyerem.
"Díky. A proč mi to vůbec říkáš?" Sawyer nevěděl co říct. Chtěl ze sebe dostat cosi co nedokázal vyjádřit. Ale obličejem se přibližoval k Jackovi.
"Řekni mi to..."
"Nenávidím tě, doktůrku, nenávidím..."
"Řeknu to teda já: Polib mě, prosím."
Dále to pokračovalo beze slov. Sawyer nejdřív nechtěl, ale pak si uvědomil co k němu cítí. Že se to nikdo nesmí dozvědět a že on sám to musí potlačit. Ale že bez něj nechce být.
Stejně se cítil Jack. A rozhodl se, že to zůstane mezi nimi. Že už to nikdy neudělá. Cítil se trochu provinile, ale co měl dělat. Nemohl mu odolat.


Druhý den ráno se probudili vedle sebe.
"Co jsme to udělali?"
"Byla to jen jedna pusa."
"Bylo jich víc."
"Vždyť je to jedno."
"Nikdo to nesmí vědět!"
"To je snad jasný!"
Oba dva vstali a ještě se chvíli drželi za ruce. Políbili se, jako by to mělo být naposledy. A taky že bylo...
"Jacku, pohni s tou dřevěnou truhlou! Jsem na jednu nohu chromej, ale furt jdu rychleji než ty!"
"A když ti podkopnu tu provizorní berlu, co jsem ti vyrobil, budeš furt rychlejší?"
"Zkusíš to a ukousnu ti ucho, šéfe!"
"Jasně, jasně. Tak už pohni. Víš, že vypadáš jak bezdomovec?"
"Ty zas jako vagabund, co vstoupil do obchodu pro blondýnky..."
.
.
.

Bláznům přeci ke štěstí stačí málo.

13. listopadu 2008 v 19:08 | Neros |  Moje malá milá dílka
Takže jsem dopsal další povídku. Navíc mi jedna skvělá slečna udělala dlouhoslibovaný Layout. Nádhera, viďte? Furt ho obdivuju, stejně jako ji, že to tak krásně zvládla a z mé počáteční nerozhodnosti udělala jasný tvar. Takže: potlek pro Blanch. Děkuji ti, děkuji ti, děkuji ti, děkuji ti. Arigatoo. Pořád nevím jak ti nejlíp poděkovat, snad jen, že ti věnuji tu novou povídku (ačkoli ji asi nebudeš číst). Tahle je tedy pro tebe, blanch, z vděčnosti:






VZHLEDEM K TOMU, ŽE NĚKOMU TO BLBNE, BUDU TO ZVĚŘEJŇOVAT JEDNAK JAKO SOUBOR KE STÁHNUTÍ A TAKY CELKOVĚ VYPSANÉ POD HYPERTEXTOVÝM ODKAZEM

TAKŽE:

I don´t know

1. listopadu 2008 v 23:52 | Neros |  Bláboly jediného syna Mého otce
I really don´t know!


Já nevím. Já nevím vůbec nic. Je mi špatně a nevím co s tím. Měl bych se učit tolik nenáviděnou němčinu ale... but why??? Měl bych dělat spoustu jiných užitečných věcí jako je chemická olympiáda pro střední školy ale nemám na to. Nemám ani na to, abych napsal něco pořádného. Něco logického. Něco co někdo bude číst, co někoho bude zajímat. Protože psát něco co by nečetl ani literofil je stejně smysluplné jako krmit chcíplou veverku. Určitě je to ale smysluplnější než dlouhobě uvažovat nad tím, jestli tahle špatná divadelní hra, kterou recenzenti spláchli do záchodu, nestojí za odejdětí z publika. Pokud jsem jenom v publiku. Pokud nemám tu smůlu a nejsem na jevišti... Protože pokud sedíte v hledišti řeknete jen že musíte na záchod. Ale přeci nezahodím roli jen kvůli tomu že se mi nelíbí. A pokud ji zahodím, tak ne uprostřed dějství.
To mi připomíná profesorku z LDO. Několik mých malinkatých básniček četla a několikrát mi říkala, že jsou moc smutné. A že na smutné věci už nikdo nemá náladu. Tak asi nálada chce můj smutek, jinak nevím.
Pálí mě už oči po celém dni na nohou. Vstával jsem příliš brzo na to, aby si odpočinuly. Ty oči. Chce se mi spát, ale něco mi říká že nemůžu. Že jinak tenhle článek nedopíšu. A já ho musím dopsat, snad se mi udělá líp. Snad pochopím co chci. Snad pochopím co tu dělám a proč tu zůstávám. SNAD... Možná to není únava co mě pálí na očích. možná je to smutek. Smutek z toho že se některé věci staly a nejdou vrátit zpět. Smutek z hlouposti a ubohosti lidské rasy. I když jak nad tím tak přemýšlím...

PROČ JE KSAKRU NEPŘESTANEŠ OTRAVOVAT SE SVÝMA NÁLADAMA??
VŽDYŤ JSOU VINNI JEN TÍM ŽE NAVŠTÍVILI TUHLE STRÁNKU A NA NĚ BAFNE JAKÝSI VÝLEV CHORÉ MYSLI. A NEŘÍKEJ MI ŽE NEMÁŠ CHOROU MYSL, KDYŽ MĚ (SVOJE ALTEREGO) NECHÁŠ PSÁT NA SVŮJ BLOG.

TAKŽE TO BYL MŮJ SKROMNÝ PŘÍSPĚVEK K ÚVAZE, VÁŠ J.A.


Hai, díky. J.A. má pravdu jako vždy když mi nadává. Protože vlastně jindy mlčí. Když mám problémy měl bych je držet v sobě a neobtěžovat drahé spoluobčany svými "výplody choré mysli". Protože si je nebudou číst. A i když budou nebude je to zajímat. A pokud bude, měl bych se jim omluvit. Protože aby si někdo zatěžoval hlavu s mým osudem když doteď na to všichni kašlali... to přece nemůžu dopustit. Dobrou noc a omlouvám se za krajně nesouvislý článek na téma: Co všechno neudělá úvaha o žížale a jejím řitním otvoru. Dělám si srandu, ve skutečnosti za to může Jelzin. Myslím kamaráda z masa a kostí, ne toho tekutého. Protože s tím tekutým si už nějakou dobu nerozumím...