Pravda

24. října 2008 v 23:34 | Neros |  Moje malá milá dílka
Povídka, možná postarší, ale moje. A psal jsem ji od začátku do konce a pokud si někdo myslí, že jsem nápad převzal od něj, není tomu tak! Je psána vlastními prsty, na vlastní klávesnici a vlastním nápadem. Takže jestli mi ještě někdo řekne že jsem ho podvědomě zkopíroval tak... *yaoi riding* A to si vážně nepřejte. A pokud někomu nepůjde soubor otevřít či uložit, omlouvám se a hned mi to napište.



Pravda



Nadporučík McCracken toho ve své dlouhé kariéře zažil už hodně. Jednou jel k případu, kdy se po bohatém šlechtici našla jen prázdná vila, plná podivných nápisů a bláta. Jindy zas teroristé obsadili Fordův mrakodrap a chtěli obrovské výkupné. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, vyhodili několik rukojmích. Když tajemný hlas z vysílačky přikázal ať jdou nahoru, šli. McCracken se svými muži vstoupil, zjistili že teroristy někdo zabil nějakou chladnou zbraní. Sněžnou frézou, nebo vysoce výkonnými motorovými pilami. Teroristé byli rozsekáni a rozstříknutí po stěnách jako psychotická freska zdrogovaného malíře. Policisté zvraceli bok po boku, rameno na rameni. Jediná osoba, kterou v tom domě našli kromě rukojmích byla jakási stará uklízečka. Teď ale čelil něčemu možná mnohem horšímu.

Ten, kdo seděl před ním ve vyslíchací místnosti už snad ani nebyl člověk. Nechtěl věřit tomu, že patří ke stejné rase, jako on. Měl ďábelsky pronikavé oči a inteligetní výraz. Leč ztrhané rysy.
"Dobrý den, pane detektive." Jeho hlas byl chladný a klidný.
"Vzhledem k pokročilé noční hodině je váš pozdrav nevhodný. Prosím povězte mi něco o sobě." Detektiv se snažil být klidný, ale šlo to těžce. Ten muž zabil něco okolo osmdesáti lidí.
"A co kdyby jste začal Vy?" Pousmál se. Nikdo neznal jeho pravé jméno. Jen Ona. A ta už určitě nikomu nic nepoví, pomyslel si vrah.
"Nejste tu od toho, abyjste se ptal. Ptám se já, pane... pane..." Nahlédl do spisů. "Pane Ferthausene."
Muž na okamžik ztratil svou klidnou tvář, v očích se mu zalesklo ale pak jen prohlásil:"Prosím vás, detektive, neoslovujte mne tak, protože to je věc za kterou bych vraždil. Nejsem Ferthausen, už dávno ne. Už dávno ne..."
Ta poslední slova řekl téměř šeptem, jakoby nebyla určena pro McCrackena, ani pro dvacítku lidí za poloprůhledným, leč neprůstřelným sklem. Jakoby ta slova byla určena někomu, kdo už je neuslyší, někomu, kdo zemřel za to, že se s ním znal. Ta slova ale byla určena nejen McCrackenovi, nebo lidem za sklem, ale ta slova která ten muž šeptal v duchu, patřila celému světu.
"A jak Vás mám tedy oslovovat pane Fer... pane Izaiáši? Mohu použít křestní jméno?"
"Ne."
"Vaším druhým jménem?"
"Ne"
"A jak vás mám tedy oslovovat?"
Muž se opět pousmál. "Říkejte mi třeba... "N".
"Velice vtipné."
Ach... ten detektiv je jen člověk. Ale třeba prozře, třeba pochopí že tam kam mířím nejsou jména potřeba. I když budu rád, když jen pochopí kam mířím.
Přes tuto úvahu N seděl klidně a nedával na sobě nic znát. Detektiv z něj neměl strach spíš jen něco jako respekt... Ten muž bude horší a tvrdší oříšek než si až dosud myslel. Doufal že to bude jen další psychicky labilní jedinec co se zdrogoval a teď utíká před svým svědomým. N ale nevypadal že by měl svědomí.
"To by jsme měli problémy s oslovováním..."
"Neměli. Jak vás mám oslovovat já, Johne?" To že ten muž uhádl jeho jméno nebylo neobvyklé. Tak se jmenovala většina Američanů i Angličanů. Mohlo by se jim říkat národy Johnů.
"Říkejte mi "M", když už jsme u toho."
"Ale, ale... To není příliš nápadité. Když sem poslali někoho jako jste Vy, čekal jsem něco inteligentnějšího."
"Něco? Já nejsem věc! Ani hloupá ovce!" McCracken si uvědomil, že se nechal unést.
"Ano, Něco. Máte docela pravdu s tou věcí. Ale s tou ovcí, to jste šáhnul vedle. Vy JSTE jen ovce, detektive. Ale neberte to osobně. Myslím tím lidstvo, myslím tím všechny ty, co se prochází chodbami tohoto domu, ulicemi tohoto města a povrchem téhle hloupé planety."
"V tom případě jste i Vy, N, ovcí. Nebo se mýlím?"
N se pousmáljakoby na tuto otázku čekal a vyčkával. A dočkal se.
"Ano M, mýlíte se. Já totiž nejsem ovce. Já totiž nejsem člověk."
"Jste zrůda, to máte pravdu. Někdo kdo zabil tolik lidí jako vy v sobě nemůže mít nic lidského!"
"Ale já o to ani nestojím. Já nestojím o takové zbytečnosti jako je morálka, láska, svědomí... To je k ničemu, je to svazující a omezující. Přízemní a ubohé. Jsou to jen slova, pro nikoho z Vás nic neznamenají. Jsou jako Vy všichni, jako ta vaše rasa. Jsou ubohá."
McCrackenovi něco říkalo že ten (ne)člověk má zčásti pravdu, alespoň v tomhle. Pro jeho samotného byla třeba láska jen prázdný pojem. Jeho žena i dcera ho opustily a on kvůli tomu chtěl skončit se vším. S prací i se životem. Je to tak snadné....
"Takže vy mi chcete tvrdit že necítíte vinu? To vám ale nijak nepomůže" nakonec se McCracken přemohl a pokračoval v rozhovoru.
"Necítím žádnou vinu.. A i kdybych ji cítil, stejně mi to nepomůže. Snad nevěříte že někdo jako já jde napravit. Víte kolik těch lidí bylo? Osmdesát čtyři! Přesně a každého z nich si pamatuji. Jejich pach, jejich oči, jejich oblečení. Jejich hlas a křik. M, vy si myslíte že jsem blázen?"
"Ano myslím. A mám pro to spoustu pádných důvodů. Jste šílenec, někam Vás zavřou, Oni z Vás dostanou jak si myslíte že se jmenujete, proč jste to ve skutečnosti udělal a jaký dostanete trest. Nepočítejte s něčím menším než doživotí."
"Kdo v dnešní době není šílený, M? Nemůžete tvrdit že vy jste naprosto normální, na to jste viděl moc věcí, aby vás to nepoznamenalo.
Celé lidstvo je totiž šílené, frustrované z toho, že ač je jejich svět tak velký v podstatě je nekonečně malý. Jako ovce, které nemůžou přeskočit ohradu za lepší pastvou. Ví, že se pak nebudou moct vrátit, skočit přes ten plot znovu a dělat že se nic nestalo. Tam za ohradou je něco M, a já to hledám. Proto nepatřím mezi ty ovce. Já jsem ovčácký pes, který těm ovcím pomáhá dostat se pryč. Ne, pes ne. Spíš vlk. Ano, vlk...."
Zase to udělal, zase to šeptal nikomu a zároveň všem. McCrackena to zaujalo. On nebyl tak docela blázen, jeho svět se tak trochu prolínal s tím naším. Nebo ten náš s tím jeho? Tím si nebyl jistý, ale rozhodl se ještě chvíli zůstat....
"Poslouchejte, N, vy tvrdíte že jste vlk? Tvrdíte že jste hmmm..." Detektiv se zamyslel. "že jste likantrop? Vlkodlak?"
"Ne,ne,ne. Vy jste to špatně pochopil. I když... zčásti máte pravdu. Když to vezmu hodně obecně, ano, jsem vlkodlak."
McCracken si uvědomil že se uklidňuje. Že ten muž ze kterého měl takový strach je jenom blázen. Že ten člověk je jen schizofrení a že ho zavřou do ústavu ze kterého se už nedostane. Je to jenom nebezpečný blázen. Nic víc. Na druhou stranu ani nic míň.
"Ne, vlkodlak není to správné slovo. Jsem spíš průvodce, hledač cesty, nositel plamene. Uvědomte si že vlkodlaci jsou ze své podstaty zvířata. A já se přeci od zvířat snažím distancovat. Ale já.... já lidi lovím. Jsou pro mě jako kořist. V podstatě stádo tupých hlav, kde si vyberete jednu a tu si pak odchytíte. Já se snažím očistit společnost. Jsem archanděl nového světa."
"N, vy věříte na nějakého mesiáše? Někoho kdo přijde a zbaví nás naší lidskosti?"
"Ne tak docela. Když to berete takhle tak já sám jsem mesiáš."
McCracken se uklidnil úplně. V podstatě naprosto normální blázen.
"Zbavím vás Vaší lidskosti. Vašeho života, musím Vás vymítit do kořenů. Váš život je lidský a proto musí pryč. Oddělím zrno od plev. Jsem v podstatě zahradník v téhle pokřivené zahradě."
M se zase začal trochu cítit nesvůj.
"Věříte vůbec v něco N?" Nebyl si jistý jestli dělá dobře když se ptá zrovna na tohle.
N se opět usmál. Neusmál se tak jakoby posměšně, usmál se vítězně. Chystal se vytáhnout z rukávu eso. Detektiv jen měl obavy z toho, jestli ta karta bude povolená.
"Věřím ve smrt M, věřím sám v sebe. Věřím v sílu myšlenky a v Pravdu. Nekonečně konečnou pravdu, nevyvratitelnou a naprosto stoprocentní. Přesnou jako atomové hodiny. Smrt je pravda. Alfa i omega, konec i začátek všeho. Smrt každého jedince je osmý den chaosu, apokalypsa. A já se jen starám o to, aby pravda přicházela. Myslíte že je to špatně, M? Myslíte že má cenu pro něco žít? Pro něco jiného?"
N nebyl člověk. A uvědomoval si to. Nevěděl sice přesně kým, resp. čím je, ale věděl že ten muž, který s každým slovem jeho posledního monologu bledl a bledl, nedokáže přenést sílu té Pravdy. N doufal že ho pochopí. Alespoň někdo z těch tupců co se mátoží a plouží po této ošklivé, špinavé a ubohé babičce Zemi.
McCracken pomalu vstal a málem se mu podlomila kolena. Věděl že to nemůže dopustit, že by u něj ztratil respekt. Jestli tedy někdy nějaký respekt u toho muže měl. Vypotácel se z vyslíchací místnosti a patnáct lidí, co celý jejich rozhovor zaznamenávalo, se na něj podívalo jako na něco, co může být infikovanné. Za jejich sinalými obličeji byla vidět zvědavost a touha porozumět tomu člověku za sklem.
Ferthausen seděl pořád stejně rovně a nejspíš dumal nad tím, co příště říct. K nadporučíku McCrackenovi se vrhl poručík Brown, ale McCracken ho jen ledabyle odmávl.
"Teď prosím ne, Time, teď ne. Musím... musím ven. Jen na chvilku, vrátím se. Hned budu zpět. Tady. Tam..."
Tim Brown chtěl svému nadřízenému jen říct že to není potřeba, že teď stačí Izaiáše Ferthausena zamčít do pout, obalit svěrací kazajkou a poslat přes oceán do federální věznice na neznámém místě v arizonské poušti. Ale viděl, že toho má nadporučík dost. A sám Brown byl také zvědavý co je ten Ferthausen ve skutečnosti zač.

McCracken si pomalu vše probíral v hlavě, středoevropský déšť ho zlil od hlavy až k patě během několik málo minut a chladný podzimní vítr jím začal profukovat. Přesto jaksi necítil chlad. Byl tak zmatený že mu to bylo jedno a že si zapálenou cigaretu vložil špatným koncem do úst.
"Ssfakfa!" jen trochu popálené rty ale přece nic neznamenají. Čelí něčemu mnohem horšímu a stejně si říkal že chce s kouřením přestat. Myslíte že má cenu pro něco žít, M? Ta otázka byla strašná. Rezonovala a neutichala mu v hlavě. Byla jako zemětřesení, co se zavřelo u něj v hlavě a nehodlá přestat. Myslíte že má cenu pro něco žít, M? M zády sjel po stěně o kterou se opíral a dosedl na mokrý chodník.
"Má cenu pro něco žít? Má? Tak odpovězte někdo!" Člověk který právě procházel okolo něj mu jen ledabyle hodil do klína minci. Lev, vyražený na lícní straně detektivovi připomněl hrdost a odhodlanost bojovat kterou kdysi měl. Kdysi dávno. Pokud by tam měl symbol vyrýt on, vyryl by tam otazník. Jenom ten symbol netušení, symbol ptaní se a nevědomosti.
Ještě před rokem by McCracken bez problémů odpověděl: "Ano, má. Pro mou rodinu, pro mou lásku- ženu a dceru. Když už všechno nestojí za nic, ony dvě jsou důvod vydržet a jít dál." Ale teď sám neví. "Lidé jsou ovce omezené svou ohradou. Johne, má cenu žít jen pro tu ohradu?" Nevěděl. Absolutní nevědomí lidské duše a mysli. Ohrada, ovce, vlčák a strážce. Tak má tedy cenu pro něco žít, M? Má? McCracken se naprosto nelidsky usmál do tmy. On se vrátí. Ještě jednou se vrátí a pak odejde vítězně.

"Johne, jestli nechceš, nemusíš. Tam chodit..."
"Ale já hledám, Timy a on by mi mohl pomoct najít."
Nadporučík vstoupil opět do vyslíchací místnosti. Vypadalo to že N se ani nehnul. Seděl tam a oči upíral někam tak daleko že tam dohlédne jen on.
"N? Vnímáte mne?"
"Ale jistě, detektive, nedovolil bych si vás nevnímat. Jsem zvědavý co mi jako velvyslanec těch ubožáků za sklem řeknete."
"Vůbec nic. Snad jen že... co vidíte když se podíváte na člověka, který jde proti vám po ulici?"
"Že je to potencionální oběť, někdo, kdo čeká až si pro něj přijdou cherubíni a vysvobodí ho. Až si pro něj přijdu já a má devítimilimetrová bible." N se začal strašně smát. Nebylo to vtipné, ale mu to přišlo iracionální a lidé se přeci smějí iracionálním věcem. Kdyby věřil v Boha, nemohl by páchat zlo, nemohl by zabíjet. I když lidé ve své omezenosti, ať jsou ateisté, nebo křesťané vraždí bez problémů. Jsou dvě možnosti: Buďto tam nahoře nikdo není, nebo jim ten někdo automaticky odpustí. Takže je tak jako tak zbytečné vyzývat někoho, o kom nikdo neví kde je- N ví kam míří. Katolík by řekl že do pekel, ale N ví, co to je. Je to místo kam se dostaneme všichni bez rozdílu. Jakéhokoli vyznání a jakéhokoli činu. Jsou to jatka za ohradou, tam se zpracovávají mrtvé ovce. Pokud by to měl říct McCrackenovi v tom přirovnání s ovcemi. Prostě to je místo, kde všechno skončí. Všechno. I Láska. I smrt.
"N, proč mi nechcete říct své jméno?"
"Ale tohle je moje jméno. Tedy může být. Já jméno nepotřebuji, jména jsou zbytečná, M. Jména jsou od toho, aby lidstvo ve svém přehršli všelijakých blábolů rozumělo tomu, na koho který blábol je. Jména... jsou zbytečná, tak zbytečná stejně jako všechno ostatní..."
"A proč jste zabil těch osmdesát čtyři lidí?"
N se opět na chvíli odmlčel. Na jeho tváři, kde se snažil držet stále stejně klidný výraz, bylo vidět že ho tahle hra začíná bavit. Už to nebyla hra na kočku a myš. Byla to hra na vůdce. Ten kdo přesvědčí toho druhého vyhraje. A N cítil že je blízko svého cíle.
"Detektive, uvědomte si, v čem žijete. Ačkoli máte rezidenci na předměstí, je to jenom stoka s fasádou. Omezenost lidského smyšlení a chování, to je ta ohrada. Uvědomte si dektektive, že čím víc zabiju ubohých lidí, tím většímu počtu lidí otevřu oči. A lidé... lidé, M, potřebují otevřít oči a jít. Já znám tu cestu. Vím kudy se tam jde. Nevěřím sice že existuje něco jak osud, ale věřím že máme všichni společný cíl." Vrah se naklonil k McCrackenovi. "Všichni jdeme pořád rovně jen kvůli tomu abychom zemřeli. Chcete zemřít s hlavou vztyčenou, nebo se shrbenými zády jako otrok svého přízemního žití? Odpoutejte se od všeho. Zbavte se svého jména M, zbavte se všech, kteří budou bránit v růstu Vašim křídlům. Křídlům smrti."
"Jste odporný, psychotický vrah, N." McCracken povstal a shodil tím židli, ne které dosud seděl. Vytáhl zbraň a palcem odjistil pojistku. Zamířil N na hlavu, ale ten se stále tvářil nezúčastněně. Myslel si, že je to zbytečné, že ten muž , který vysel na každém jeho slově, nemůže stisknout spoušť. Proč by to dělal, on tu jeho Pravdu přeci poznal. On chtěl vědět co je za ohradou. Teda snad, pokud ne, tak to s tou hranatou hlavní myslel vážně.
"Johne, nedělej to!" Tim Brown vběhl do místnosti a ačkoli nechápal co se děje, už mu to mohlo být jedno. Už nemělo cenu aby přemýšlel, protože neměl čím. Mozek se synchronně s olověnou smrtí ropleskl na šedomodrou zeď vyslíchací místnosti. Vypadalo to, jako když hodíte dýni proti rychle jedoucímu vlaku. McCracken se cítil zaujatě. Cítil jak v něm roste síla, pravda a její následky. Jediný její následek je Smrt. To je celá ta velká pravda. Za smrtí směřuje veškeré lidské počínání. Každý lidský krok je jenom krok blíže ke smrti.
"Každé slovo ubíjí a každý počin zabíjí.
Zásobníky nabiji,
a lidstvo tím snad poučím,
že květiny ač zaliji,
Já za život Váš neručím."
Tyhle slova říkal všem. Těm jejichž maso právě prorážely kulky i těm kteří neměli o ničem tady potuchy. Říkal to ale tak potiše, že přes hluk způsobený výstřely ho nemohl slyšet ani N. Deset lidí, z toho dvě ženy. Pamatoval si barvu očí všech lidí co právě zabil, i jejich jekot, když omítnul zeď Brownovým mozkem. Slova jeho básně už jenom tiše doznívaly mrtvolně prázdnou (plnou) místností. "já za život váš neručím... Ne, neručím. Ručit za život tak ubohých stvoření nemá smysl. A já ostatně už nemám čím ručit, že, N?"
N se cítil šokovaný. Ne, to nebylo tak docela správně slovo, spíš frustrovaný. Něco takovéhohle nečekal. A ta Báseň... ta byla lepší než jeho.
"M, co se s vámi stalo? Čekal jsem že tu spoušť zmáčknete..."
"N, řekni mi, kde je konec? Kde je ten konec o kterém mluvíš? Kde najdu pravdu, kterou mi slibuješ?"
N se opět usmál děsivým způsobem, normální člověk by omdlel, ale M, mu úsměv jen oplatil.
"Ta pravda, ta pravda je v každém člověku. A když ho zabiješ, uvidíš ji. Jen na malinký okamžik, tak nepatrný okamžik, že to musíš spáchat znovu, aby sis všiml nějakých detailů. Je to jako obrovské puzzle, je to celoživotní dílo. Hledáš a skládáš střípky Pravdy. Ale dobereš se jen k jedné věci a to je..."
Podzemní, zčásti šedou, zčásti kravě rudou místností se rozlehl výstřel. Lebka osmdesátinásobného vraha pukla jako meloun na který šlápnete. A tekla z něj podobně červená tekutina...
M se rozhlédl a cítil se spokojený. Nevěřil by, že je to tak snadné. Viděl ji, byť jen na pikosekundu. Všichni ti co jsou tady nezemřeli nadarmo, zemřeli za něco. Zemřeli za Pravdu. Za Smrt. Za Vše.
"Sbohem Nerosi a děkuji. Děkuji alespoň za to, že jsi mi otevřel oči." Řekl ten někdo kdo si říkal M. Kdo kdysi byl detektivem McCrackenem. Ale teď už věděl jak se jmenoval jeho učitel, bylo to v tom jeho střípku. Ale jména nejsou důležitá. Tam kam jeho krvavé kroky kráčí jsou důležité jen činy. A M má v plánu velké činy. On už totiž není McCracken, už dávno ne. Dávno ne...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 13. února 2011 v 23:38 | Reagovat

Páni, taková psychologie v nočních hodinách je vskutku náročná. :D Ale je to mazec! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama