na Blog.cz

Proč W?

Ne, nedal jsem se na emo styl. Možná bych chtěl nějakou emo STIHL motorovku (zpevněný řetěz na těžce nagelované patky), ale ve skutečnosti vím, jak se to slovo píše. Navíc jsou všechna písmena stejně velká, a místo "tS" je tam "C".

Protože Wánoce se pro mne tradičně pojí s Wohnoutama. Celý Štědrý den jsem poslouchal Wohnouty a pak, když se rozbalily dárky jsem na to zdárně navázal jejich posledním počinem- Našim klientům. Podmínky smlouvy byly splněny, já jsem spokojen, já jsem spokojen, labardan, labardan!

Krom toho se dočkáte i lepšího pravopisu v mých dílkách, díky PČP, které jsem dostal (je v nich zahrnut i pravopisný slovník), takže když nebudu vědět, kam s čárkou, podívám se do pravidel a zjistím to.

Problém je, že si jsem většinou jistý náležitostí čárky. Névrmáááájnd.

Co je to zmasilost? No přeci stupeň omasení.

Pokud vám příjde, že tu poslední měsíc a něco nejsem, máte pravdu. Nejsem. Až budu, řeknu vám, proč jsem nebyl. Do té doby, jsem jen... MŇÁÁU.

Vkládám vám Wánoční básníčku, nic lepšího Wánočního jsem dohromady nedal, tohle je částečně vytvořené únavou a částečně novýma Wohnoutama!

Bacha, smrtelně optimistické!

Včerejšek byl překvapivě dlouhý. Už od odpoledne, kdy jsem naprostou náhodou potkal tátu a pak se málem nestihl oholit (i přes časovou rezervu, kterou jsem měl naplánovanou). Dlouho jsem přemýšlel co na sebe (poněvadž nemám kabát a je mi blbé nosit na saku bundu) a nakonec jsem udělal mnohovrstevnatý kompromis, který se ukázal být dobrým (byť v jistých společnostech nepříliš elegantním) a dostatečně tepelně izolujícím řešením.
Už když jsem vstoupil do podniku, ve kterém se náš stužkovák se slávou pořádal, chytil jsem se za řídký porost na své hlavě. Za prvé, onen podnik je sklepního rázu, tudíž jsou tam dlouhé schody dolů a za druhé, což je důležitější, se stáčí o stoosmdesát stupňů, což musí být pro podroušené návštěvníky naprostým prokletím. Nakonec nikdo nebyl tak opilý, aby s těmi schody měl závěžnější problémy, nicméně další vady resturace pokračovaly.
Na stužkovák jsme měli sražených několik stolů do T. Poněvadž nás bylo i s učiteli přes čtyřicet, pochopitelně to nestačilo a zbytek seděl v "boxech". Další radostnou událostí bylo, že jsme měli krátký zvukový kabel a jako bonus repráky měly vlastní hlavu, nehledě na mírně nepovedený systém zasedacího pořádku. Ale večeře byla fakt dobrá.
Spolužák, který četl projev, jež jsem s nemalou ochotou napsal, vynechal jeden vtípek, ale za to se na něj nemůžu zlobit, alespoň nezaváhal a tak jeho proslov alespoň působil konzistentně. Druhý proslov jsem měl těsně před stužkováním já a jednalo se o maturantský slib v archaické češtině, za který jsem si ten večer vyslechl nejednou chválu. Mé ego se nafouklo jak balíček s popcornem. Během samotného stužkování nám byly položeny panem ředitelem dvě zákeřné otázky. "Máte rádi modrou?" A hlavně: "Kam máte v plánu pokračovat?" S tou modrou otázkou si nejsem docela jist, zda-li opravdu zazněla, ale tak jako tak pan ředitel ztratil klobouk, který buď někdo spláchl do záchodu, nebo si ho doma pověsil, jako trofej. A já to vyjímečně nebyl.
Pan ředitel se po stužkování spakoval, nastalo promítání fotek z dětství a následně tombola, plná naprostých kravin. Touhle dobou už byl Marie ve fázi MMM (mírně mimo mísu). Hodil po spolužákovi skleničku. Resp. po spolužákově stavbě ze sklenic hodil skleničku.
Poté na chvíli zavládl chaos (označovaný jako "volná zábava"), kdy jsem naprosto ovládl taneční parket. Ne, že bych uměl tančit.
Ale člověk se nesmí bát odvázat. A zvlášť, když se chce bavit bez alkoholu. Tak jsem se bavil. Ne, že bych uměl tančit.
Najednou zavládla všeobecná panika: přítomný učitelský sbor unikal otevřenými dveřmi na ulici a domů. Zbyli tři poslední mohykáni- Obořil, Kučera a Konečná. Když byly všechny naše zábavy zastaveny, že hospoda už zavírá, ať jdeme do háje, Marie mi strčil do ruky tři kila a peněženku se slovy: zaplať to. Veselé je, že každý dostal lístek (pokud neplatil hotově) s účtem a bylo dohodnuto, že ten, kdo tento cár papíru ztratí, bude platit pětistovku, ať utratil víc, nebo míň. Naštěstí se nám zázračně po patnácti minutách podařilo kýžený list najít a mně i zaplatit. I usmát se na nepříliš servilní obsluhu.
Protože jsem v ruce držel Mariinu peněženku, chtěl jsem mu ji vrátit (ne, že by byla bůhvíjak plná), nastal ovšem problém s tím, že nikdo nevěděl, kde Marie je. Již třetí telefonát mi zvedl a blahosklonně mi sdělil, že je na Veveří 9 a jeho peněženka v mých rukou je můj problém, nikoli jeho. Poslední, co jsem z telefonu slyšel byl nápěv "Co ste hasiči, co ste dělali." Rozběhl jsem se tedy a děkoval sobě za svou nebeskou prozíravost (mám totiž o čtvrt čísla menší pravou botu, než nohu, naštěstí jsem přišel na způsob, jak se s tím vypořádat), že jsem schopný běhu. Ptal jsem se několika pocestných, zda-li neviděli opilého chlapce, všichni mi řekli, že viděli, ale ne jen jednoho. Při specifikování, že jde o "opilého chlapce, který zpívá Co ste hasiči," mi každý ze dvou dotázaných zcela jednoznačně (i přes vlastní silnou podroušenost) ukázal směr.
Marie byl dohnán, peněženka mu byla vnucena, po několikerém přemlouvání se zvedl z kolejiště, pak utekl, znovu si lehl do kolejí, tak ho spolužáci zase tahali na nohy, zatímco já i Marie jsme se smáli, poněvadž se je jednak Marie pouze snažil nasrat, druhak se mu to dařilo a třeťak se mu nemohlo nic stát, protože další šaliny měli těmi místy projet až za několik hodin.
Pak se cesty rozdělily. Skupina jedna, čítající asi dvacet čtyři lidí, se vydala na diskotéku dvaxichty. Zbytek, skupina dvě o dvou lidech, se jala hrát na honěnou. Nutno podotknouti, že jeden z členů skupiny ji hrál značně nedobrovolně. I když jsem se občas i bavil. Je jistě překvapivé, že druhým členem skupiny byl Marie.
Poté, co jsme si třikrát proběhli Českou a Jakubskou mi Marie hodil telefon, ať zavolám jedné spolužačce. Žel bohu neodhadl tak docela směr a trajektorie telefonu končila tři metry od mých nohou. Je to ďábelský stroj- stačilo vrátit baterku, trochu zahřát, zeptat se Marie na PIN a znovu jel.
Pak jsme chvilku běhali po Svoboďáku, potkali spolužáky, kteří se záhadně odloučili od hlavního proudu, navzájem si upřesnili, kam máme jít, znovu Jakubská, znovu Česká, McDonald, polívání kyselinou a pálení, válení se po Svoboďáku, pokus o útěk, úspěšné zadržení, další válení se po Svoboďáku, běh po Masaryčce k Číňanům na nudle, nudle, další běh po Masaryčce k Číňanům, tentokrát na smažák, Smažák (na který jsem byl pozván, což mělo za následek, že jsem měl opět Mariinu peněženku, za kterou jsem ABSOLUTNĚ NECHTĚL mít zodpovědnost. Jako bonus jsem držel i jeho mobil, poněvadž jsem byl znova a znova instruován, ať zavolám té spolužačce (ne, že by to zvedla)).
Marie byl spokojeně nasycen a zeptal se mě asi po stopadesáté, kde je Broňa. S bohorovou trpělivostí (a jen nepatrným zařváním a vztekem) jsem mu sdělil, že u dvouxichtů. A on se mne zase zeptal, jak se tam asi dostaneme, tak jsem mu znova řekl, že já vím, kde to je. Řekl mi, že neví, jestli na to má a než s ním hledat bankomat a riskovat jeho další útěk, radši jsem mu vstup zaplatil.
Asi to bylo tím, že byl najezený, ale konečně se uklidnil a šel se mnou a nikam neutíkal. Jen jsem si asi tak třikrát sjeli "Po kalíšku po kalíšku."
Ve Dvouxichtech jsem znova tančil, Marie se nekoupal, Marie taky tančil, diskotéka mě ohlušovala, měl jsem hroznou žízeň ale vodvaz jak noha. Chvíli jsem se bál, že by mě chození na diskotéky začalo bavit, ale při pohledu na (již mírně ošuntělý) náramek z WOHNOUTŮ, mne to přešlo.
Před třetí jsem vypadl, Marie již byl unavený a i sezení mu dělalo mírné potíže, tak jsem se nenápadně (za hlasitého loučení) vytratil, pár minut před třetí hodinou ranní, na rozjezd. Před rozjezdem jsem si pokecal v nonstop sámošce s prodavačkou (měl jsem šílenou žízeň) a v rozjezdu jsem si pokecal s nějakým klukem, co dělá historický šerm, či tak něco- bavili jsme se o opilosti a o idiotech, kteří se podívají na nějaké video na youtube (ať už o parkouru, nebo šermu) a řeknou si, že to není tak těžký a jsou to zkusit, což odskáčou (ha-ha-ha *neviditelný vtip*) nepříjemnými poškozeními kostí.
Třešničkou na večerovitém dortu bylo, když na kruhovém objezdu v Kuřimi autobus ostře zatáčel (což není divu, vzhledem k charakteru kruhových objezdů) a opilý mladík, dosud sedící rovně na sedadle se začal naklánět na stranu. Páteř měl pořád stejně rovnou, jen měnila svoje směřování tak, jak se měnilo jeho těžiště. Mladíka probudilo až bouchnutí o zem. Vypadalo to děsně komicky a naštěstí se o nic nepraštil, takže jsem se mohl klidně smát.

A po návratu domů a vyřízení veledůležitého emailu i spát.

Jako bonus přikládám přípitek a hlavně maturantský slib:

Přátelé a kamarádi, dámy a pánové, meine Damen und Herren, Ladies and Gentlemen, Vážení přítomní, sešli jsme se zde, v tento velký a důležitý den, 24. listopadu, v den, kdy zemřel Freddie Mercury, narodil se Simon van der Meer a Alfred Strejček. V den, ke kterému se též pojí velevýznamné události, jako například objevení Tasmánie Jamesem Cookem, publikování publikace O původu druhů Charlese Darwina, či patentování ostnatého drátu.

Ale dnešek, velevážení všudypřítomní hosté, dnešek je zcela významný a do wikipedie editovatelný i z jiných důvodů. Především kvůli tomu, že dnes bude oficiálně přijata 4.A. mezi maturanty, což bude náležitě oslaveno a zapsáno do kroniky lidského pokolení.

Slib (kdyby to někdo nepochopil):

My, studenti zdejší, vytrpivší útlaků a nástrah nekalých, však měrou takměř stejnou zkouškami a testy prověření, vybráni jsme byli, jakožto nástupci a nositelé vědomostí lidských a oborů chemických, analytickými počínaje a nástroji fysikálními a matematickými v podruží chemickém konče. Též jazyků nám vštěpováno bylo, nutno podotknouti, že úspěšně ve většině z případů uplynuvších a schopnosti potřebné pro život náš budoucí, převážně zručnost laboratorní, nám byly předány úspěšně, jak jen to možné, vzhledem k neznalosti naší počáteční, jež přebita trpělivostí a snahou kantorů našich byla, bylo. Tak stojíme zde, takměř obnaženi, jen v úborech slavnostních, však oděni vskutku vbrzku budeme do hávu, jež posune nás o stupeň výše na úrovni vědomostní i lidské, a to sice do šerpy maturantské, kterážto je symbolem víry učitelstva v schopnosti naše a ochoty a snahy naší úspěšně zkoušku z dospělosti splniti, jak jen možné to je, neb motivace naše se dá za nemalou označiti.

Protož tedy přísahejme, že nedbalostí svou nedopustíme mentory naše zklamati, by úkony vedlejší byly by nám libější sebevíce, a že snaha naše vezdejší nepřijde vniveč, soustředění naše odvést možno nebude a úspěšně zkoušku z dospělosti splníme.

Povídka byla původně určena do nějaké literární soutěže, než mi došlo, že je tak blbá, že by stejně nikdy neuspěla.

Původní idea (povídka původně měla dvě věty) byla zabita a tak příběh, který zároveň měl být i pointou byl zbytečně rozšířen v zájmu komplexnosti.

Každý prochází tvůrčím experimentálním obdobím. A jestli ne, tak prostě jen blbnu.

*Chtěl jsem zkrátit tohle promo na minimum, ale jak známo, v některých věcech se prostě nedovedu krotit (JÍ-HÁÁÁ!)*

Takže jak se cítí malá, poloprůhledná hromádka slizu, která právě vylétla z hlavy inteligentního Cephalopoda na Etadionu?

Zdá se mi to, nebo od té doby, co jsem se sem nedostal mi vzrostla návštěvnost?

Ne, že by na tom záleželo, je to jenom poměrně zajímavý jev.

Co jsem chtěl říci, tak se omlouvám za to, že TT nefunguje, jak by mělo, ale prostě mi to nějak nejde od ruky, to všechno, co bych měl dělat a to, co mi jde zase dělat vůbec nemám. Takže pokud někdo z vás zná řešení na mou situaci, volejte věštce a ptejte se na moje číslo. Možná budete překvapeni.

(Nevím proč byste měli být, proto je tam "možná" *užitečná informace, což?*)

A protože tu jsem a říkám si, že vás nenechám, mí věrní, zbloudilí návštěvníci hlady, tu máte mírně experimentální básničku, jež jsem nedávno dal do kupy.

Pointu (notná dávka sebeklamu) pochopí pouze Pratchettovi příznivci.

Pokud někdo bude mít zájem, do komentářů třeba i napíšu, co měli pochopit.

A teď básnička, kratší, než tenhle paskvil. Jmenuje se stejně jako článek (fantazie skomírá ve škarpě *ne, to není název... i když někdy něco takového napíšu*).

Češi čiší číší
-myslí v müsli syslí.
Tiší mniši slyší,
cizí hryzy ryzí.

Alena Troubí Do blba.
Blb troubí do Aleny.
Aréna Tradičně Dohola
Hejhola tradičně bez sirény.

Apokryfy Trnoucí Dole
Welká Tuctová Cre-amrole
-Letadlo oblohou letí.
Amos Tluče Děti.
Zkrátka
zkratka.
Müsl müslimova Dotčena
lžící vzpříčenou v zásuvce.

Hlava XXII je satirický, protiválečný román Josepha Hellera a přestože se jedná o autorovu prvotinu, sklidil s ní obrovský úspěch. Dosud se jedná o jeho neznámější dílo.

Kniha se odehrává na italském ostrově Pianossa během II. světové války a pojednává o válce, válčení a vojácích 256. letecké eskadry armády spojených států. A především o Yossarianovi.

Kapitán Yossarian (jemuž přátelé říkají Yo-Yo), který se marně snaží vzepřít armádě- nezastavitelnému, absurdnímu kolosu, je hlavní postavou celého románu. Po několikerém setkání se smrtí a mnoha konfliktech s armádními představiteli Yossarian marný boj vzdává a dezertuje. V knize je naznačeno, že do Švédska (jedné z mála neutrálních zemí), ale v Hellerově posledním románu "Zavíráme!" se dozvíme, že se mu útěk tak docela nezdařil.

Yossariana k útěku donutí právě Hlava XXII vojenského řádu, která mimo jiné říká, že z armády bude propuštěn každý duševně chorý, který si o to zažádá. Pochopitelně, že zažádání o propuštění z armády duševní onemocnění vylučuje. Pojem Hlava XXII dokonce vstoupil mezi ustálená slovní spojení, ve smyslu něčeho absurdního a "postaveného na hlavu"

Celá kniha se odehrává právě v tomto duchu. Absurdita střídá absurditu a to (spolu s převrstvováním časových linií) místy způsobuje nepřehlednost děje. Typickým příkladem absurdity je Syndikát Mila Minderbindera. Syndikát je obrovská obchodnická organizace, kterou má pod palcem právě hlavní zásobovač Milo. Ten pomocí neuvěřitelných machinací na světovém trhu získává peníze pro syndikát (čili pro sebe) a navíc vysoké hodnostářské funkce. Stává se tak starostou Palerma, guvernérem Malty, vicešachem Oranu, chalífem Bagdádu, imámem Damašku atd.

Krom absurdní roviny příběhu román obsahuje ještě jeden aspekt. Vážnost. Vážnost a syrovost je tu stavěna do kontrastu s humorem a satirou. Tato kombinace způsobuje mrazení v zátylku a zatajení dechu nad hrůzami války, které jsou tu až naturalisticky vykresleny (když v letadle umírá mladý Snovden). Autor se proto nebojí sáhnout místy do vojenského žargonu, přestovšak vulgarismů neužívá nadbytečně, ale pouze pro zvýšení pádnosti vět.

Zajímavé na Hlavě XXII jsou postavy, na kterých kniha stojí. Takřka mezi nimi není jediný obyčejný člověk. Každý je nějakým způsobem vyšinutý, zvláštní. Major Major Major má kvůli svému jménu strach z lidí a proto přijímá návštěvy ve svém stanu jen když není přítomen. Poručík Sheissekopf neumí nic jiného, než pořádat vojenské přehlídky a této svojí zálibě se věnuje většinu svého času. Doktor Daneeka je zcela otráven svou prácí a prohlášen za mrtvého, což ho ale otravuje ješte více. Orr Yossarianovi neustále neříká historku o tom, proč ho prostitutka bila střevícem do hlavy, apod.

Většina vojenských důstojníků v knize je líčeno jako skupina bezcharakterních, amorálních tupců, které nezajímá nic jiného než vlastní zisk a postup. A kvůli těmto cílům jsou schopni ztropit kdejakou hloupost, která se jim zdá z kariérního hlediska jako dobrý nápad. Důkazem toho je například zvyšování povinných letů, či shazování pum tak, aby dopadaly co nejdále od sebe- lépe pak vypadají na leteckých snímcích. Vojáci jsou oproti tomu popisováni jako lidé, kteří se většinou snaží dělat cokoli, jen aby si zjednodušili pobyt ve válce. Mnohdy jsou prostě vrženi do válečné skutečnosti, aniž by se o to někoho prosili. Představují lidskou individualitu, v konfliktu s byrokratickou, válečnou mašinérií.

Yossarian samotný se snaží válce za každou cenu vyhýbat. Uvědomuje si její zbytečnost, uvědomuje si, že jde o život. Vidí kolem sebe lidi umírat, vidí, jak se lidé kolem něj mění v citově vyprahlé jedince. A i když se jim snaží pomoct (jako třeba doktoru Daneekovi), ne vždy to jde. Není proto divu, že jeho odpor k válce uráží postavy amerických patriotů, lidí, kteří za ideály neváhají položit život, což mnohdy také udělají. Yossarian (a spolu s ním i Heller) to nedokáže pochopit. Což je jeden z důvodů, proč mnoho američanů Hlavě XXII nemohou přijít na chuť. Podle spousty z nich kniha znesvěcuje památku všech statečných, amerických padlých vojáků. Ve skutečnosti spíš Heller poukazuje na fakt, že není o co stát. Vyznamenání In memoriam si do životopisu napsat stejně nemůžete...

Kniha je spíše než typickým protiválečným románem, kritikou určité společnosti, jak už to u Hellera bývá. Svědčí o tom už jen fakt, že problém židovství se tu v podstatě neřeší (jen párkrát je naznačen antisemitismus vojáků) a hlavě se v knize jedinkrát nesetkáme s Němci, s nepřítelem, proti kterému je celá ta šílená, jedincem nezastavitelná, jedince přehlížející, válka vedena. Yossarian (a spolu s ním i čtenář) se tak nedostává do konfliktu s Hitlerem a jeho Třetí říší, ale jen a pouze s armádou, kterou viní ze všech hrůz, které musel vidět. Nepřítelem kapitána Yossariana se stává armáda spojených států se svou byrokracií, nedotknutelností, zbytečností a Hlavou XXII.

Román se v mnohém podobá slavné knize MASH Richarda Hookera.

Joseph Heller (1923-1999) byl významný americký autor židovského původu, profesor psaní na New York City College a veterán druhé světové války. Jeho knihy mají často autobiografické motivy (stejně jako Yossarian, i Heller byl bombometčíkem bombardéru B-52), hrdinové knih bývají často Židé z Coney Islandu, části New Yorského Brooklynu, kde Joseph Heller vyrůstal (viz. Gold za všechny peníze, kde se nepříliš úspěšný novinář stále snaží dostat mezi washingtonskou smetánku, než zjistí, že není o co stát).

Heller je ve svých knihách kritický vůči určitým fenoménům, vůči věcem, před kterými lidé zavírají oči a snaží se na ně nahlédnout novým pohledem. Je velkým satirikem, jeho humor je velmi absurdní, někdy černý, a občas působí rušivě, protože je text hůře chápatelný. Přesto si znovu a znovu dokáže najít čtenáře, kteří se snaží pochopit autorovy myšlenky a lámou si hlavy s Hlavou XXII.

Krtčí společnost je velmi prudérní a explicitní zobrazování nahoty a erotiky jako takové bylo dlouhou dobu nemyslitelné. Proto krtci používají (tak, jako skoro pro všechno) velice komplikované a rafinované frazémy, kterými vás ale nebudu zatěžovat.

Pan profesor Dr. Ali Al-Maluk Harabra CSc. a profesor StýF se dlouhou dobu zabývali, proč jsou krtčí národy, jež se textíliím vyhýbají (až na slavné modré kalhotkami), jako romský spoluobčan policejní hlídce (popřípadě policejní hlídky romským spoluobčanům), tak neuvěřitelně stydlivé.

Po prozkoumání mnoha stěn, pokrytých vrypy a jejich pečlivém prozkoumání se ukázalo, že je chorobná touha vyhýbat se nahotě (jež je pro krtky přirozeně přirozená) je způsobena chybou v přepisu, což není nic překvapivého.

"Vy nahé nesochařovi!"

I takto vytržená z kontextu zní velice fatálně.

Po pečlivém prozkoumání a porovnání s velice vzácným záznamem, ukrytém v Aristotelově pozůstalosti (ukazuje se, že je to jediná věc, kterou tento muž přispěl moderní vědě (má se za to, že byl prvním Talpinologem vůbec, ale místo věnování se něčeho užitečného, vytvářel nesmyslné teorie o nebeské mechanice a jiných, které zahalily lidskou mysl na další jedno a půl tisíciletí) se ukázalo, že věta měla znít následovně:

"A rychle posunové do dům na velké kopci, kde bude šťastní a jídlu dostatečný."

Mnozí z vás se podiví, PROČ SAKRA ZROVNA TAKOVÁHLE VĚTA? A CO NÁM JE DO KRTČÍ NAHOTY?

Tato věta zabrzdila krtčí společenství na stovky generací. Způsobila prohloubení druhé deprese z neschopnosti sochat, a usměrnila všechny největší krtčí myslitele k jediné věci.

Ano, tušíte správně.

K modré kalhotkami.

Šok co?

Lidé, co hlasují pro témata týdne mi dost zavařují (a čerešně to teda nejsou!), ale rozhodl jsem se s tím poprat. Proto se dnešní talpinologické okénko bude točit okolo literatury.